Byli jsme pohrobky ještě za života svých mistrů a mudrců a dnes, se smrtí Václava Havla, jsme dosiřeli - aneb jednohlasý povolávací generační manifest

Byli jsme pohrobky ještě za života svých mistrů a mudrců a dnes, se smrtí Václava Havla, jsme dosiřeli – aneb jednohlasý povolávací generační manifest

Takhle tedy vypadá životní los mojí generace a povolávací rozkaz k dospělosti:

poslední velcí lidé – šestatřicátníci – v Česku umírají ve stoje, naráz, uprostřed práce, bez vlastních schopných dětí a živých následovníků. Pracovali za dvě generace, aniž by měli komu předat svoji moudrost, umění žít. A my příští se musíme sebrat z popela sami a teď

Vnímám smrt Václava Havla jako zpečetění konce dějinné epochy, od jejíž hluboké životní moudrosti nás izoluje rozbředlá vrstva našich neduživých, uměle odchovaných rodičů zbavených smyslu života. Životní moudrost a odvahu šestatřicátníků nám nikdo nepředal v osobní linii, a teď už se k ní nikdy nedostaneme.

Umírá celá silná sklizeň, tenhle rok nám vyzváněla hrana s každou z velkých smrtí – slyšte: Bim! Zdeněk Sýkora. Bam! Věra Jirousová. Bim! Viola Fischerová. Bam! Jiří Gruša. Bim! Ivan Magor Jirous. Bammm! Václav Havel. Už se jich nikdo na život nezeptá, nepoměříme, neponeseme v sobě jejich odpovědi na naše soukromé otázky a neodpovíme jim po svém vlastním životem.

Josef Topol a Věra Linhartová přizvukují tomu akordu smrti významným mlčením, klauzurou, do níž se uvrhli, svou skepsí nad dialogem s dnešní společností. Ivan M. Havel se od nás podobně izoluje veřejnou prací, stejně jako to dělal jeho bratr. Jeden pokračoval bez dechu ve sféře  kulturní a politické za nutnou hranici, ničil si poslední zbytky fyzických sil na oficiálních příležitostech, místo co by alespoň v posledních letech umořil svůj dluh v dědické linii osobního života. Druhý totéž činí ve vědě. Nikdo z posledních, kdo jsou ještě naživu, nic nepoví mimo vlastní generační kruh, upracují a umlčí se k smrti bez skutečných následníků, kteří by mohli zdědit vědomí tradice, z níž se rodí velikost. Umřou nám, aniž by někoho zaujatého nechali důvěrně nahlédnout do podstaty toho, kým byli a proč, místo aby se s námi svyprávěli. Ne do kamer dokumentárních filmařů – ne v citátech, odborných statích, přednáškách, esejích či divadelních hrách – osobně, v bolavých střetech, natvrdo a naživo, s důsledky formujícími obě strany. Budeme mít jen knihovny, archivy, bohaté, ale bez klíčů.

Skepse té generace je oprávněná, jejich dříčství však, se kterým se raději chopili práce i místo pokolení narozeného do bezčasí, zastavilo tok i k nám, těm dalším na řadě. A my jsme tak izolovaní, že kdoví, jestli se jakožto odstavená, životním moudrem nekojená, sunarová generace s oslabenou intuicí vůbec usebereme. Už nám všem bylo třicet a víc – a pořád jako bychom na něco čekali, nezávazně si brousíme nástroje na cestách nebo v odlehlých tvůrčích projektech, příležitostně, roztoulaně, bez celistvého smyslu – bez návaznosti, bez svěřeného pokladu moudrosti, který by nás nutil o něj už napořád a při všem konání  pečovat. Ale už se nám ničeho nedostane, nepodědíme, musíme všechno znovu shromáždit sami, zmocnit se dějinného smyslu po svém, jinak nebudeme.

Slyším tu ránu a cítím, jak se otřásl svět – z povolaných rukou vypadlo smrtí Václava Havla těžké žezlo neochvějné zodpovědnosti za život, které se svými vrstevníky třímal tak dlouho, že ty po nich, ty před námi, to nedonutilo dospět. A co uděláme my?

S tlukoucím srdcem a semknutými rty se chápu životní úlohy své generace, která je po dnešku zřejmá: z vlastní vůle se natahuji po zakutáleném žezlu zodpovědnosti za život, protože předání se nekonalo a už se konat nebude. A rozhlížím se – kdo další to pochopil? Kolik hladových, zalarmovaných a vědomých si vážnosti svého postavení nás tu je? Co tu překotně píšu, je generační prohlášení za generaci, která se narodila do znovuzrozených svobodných možností, ale bez šance konfrontovat se bezprostředně s úctyhodnými a sveřepými vzory, bez živého napojení na mízu ze zdravých kořenů, na nezbytnost stát se velkými. Najdeme se vůbec navzájem, je nás dost, abychom se mohli spolu formovat a navázat na veliké dílo těch, co umírali ve stoje a nesdílní? Svíčky nosí hodně mladých lidí, někteří mají křídově bílé vážné tváře a slzy v očích. Pochopili, v čem přesně spočívá naše ztráta? Máme takto naději ji umenšit?

Poslední osobnosti, jež v Česku pečovaly o život ve všech jeho směrech a projevech, byly a dosud jsou z pokolení šestatřicátníků. Poslední silná linie, zdravá a napojená na tradici. Vychovaní k sounáležitosti, k odpovědnosti za zvelebování držav materiálních, intelektuálních i citových – a k tomu ostřílení šíleným sledem dějinných zkušeností 20. století dospěli v aristokraty duchem a intelektuální dříče a se vštípenou intuicí k dobru a lásce k tradované moudrosti.

To oni ještě byli kojení prvorepublikovou atmosférou, prostředním úcty, píle, přísnosti, kvality, obětavé péče – a oni prošli druhou světovou válkou, rychlými změnami režimů, poměřováním společenských sil a všelikým zneužíváním hodnot a idejí: totalitní praktiky, persekuce, konfiskace, degradace, normalita, underground, disent, vzmachy ke svobodě, manifesty, represe, demokracie, profanace, akademismy, pragmatismy, přervání tradic a blbá nálada... Zažili všechno, na délku lidského života je to obrovská škála zkušenosti promítnutá na zdravé jádro. Náš národní poklad.

Chopili se své úctyhodné životní práce jako skupina na sebe navzájem odkázaných solitérů – a u toho zůstalo dodnes. Ti po nich, jejich děti, naši rodiče, je nutně museli zklamat – stejně jako později nás – přímá generace našich takzvaných učitelů, politiků a vychovatelů, neriskujících, pohodlných živočichů, ukolébaných a zbytnělých, bez espritu a vnitřního zájmu posouvat hranice možností. Narození do 50. let, vyrůstající v bezvědomí normality, šedi, uniformity, vnucené stagnace – co se mohli dozvědět o skutečném, nezajištěném životě, o svobodě každým slovem, aktem vzrušeně vybojovávat vlastní tvar? O co jim měli jejich předchůdci opřít svoji obrovskou zkušenost, jak jim měli předat, sdělit, o co usilují, proč vypadají tak „staromilsky“, „pravdoláskařsky“, jestliže v panelácích a jeslích, televizi a konfekci všude kolem zmizela prokazatelná krása vydobývaného tvůrčího života a „pravda“ a „láska“ se staly prázdnými učebnicovými položkami, bez jitřivého obsahu, bez živoucích důsledků?

Bylo nutné udržovat podstatu života v sobě dál i navzdory mladým, vlastní pamětí, ve vysilujících podmínkách se pokusit podlomit prázdnotu, zvrátit bezčasí zpátky do času, aby se pak dalo ukázat na ten živý proud, na novou svobodu formovat se, reflektovat a zvědavě se, nezaručeně tvořit, o které v prefabrikátech neměli jak mluvit s těmi, kdo ji nezažili. A když se to podařilo, po osmdesátém devátém, přestože nastal čas to říct a ukázat – nebylo komu. Vyrostlé konfekční děti neměly jak si to poskládat, neměly pojem, nadhled, dívaly se na svobodu jako na televizi, a dodnes citlivě vnímají jen nedostatek jistot, bojí se zrádné kluzkosti života – a tak se kariéristicky vychytrale vrhly nejen na podnikání, ale i na politiku a do univerzitních kateder – zajistit se, dokonce i filosoficky a vědecky, proti životu.

A šestatřicátníci rezignovali na mezigenerační dialog, možná doufali, že stačí jít dost dlouho příkladem, a nebo prostě neměli na vybranou ani bez té naděje. Dřeli se zaťatými zuby ve službě až do konce, napojení jen mezi sebou, uzavírali s mladými jen praktické kompromisy pro dobro věci, které v plné šíři rozuměli jen oni sami – přepouštěli jim místa, třídili ty částečně použitelné, do politiky, do filosofických i vědeckých pozic, brali ty, co byli alespoň schopni, byť krátkozrace a z nedůstojných důvodů, pomoci udržet strukturu, formální chod, aby se nezhroutil celý stát. A sami se pokoušeli kultivovat obsah a bez vysvětlování ukládat moudra do činů, a do knížek, a snad ještě do archivovaných dopisů, aby se uchovalo pro některé budoucí – zapomněli však, že bez předání klíčů k životní moudrosti to fungovat nebude.

A nyní padají ve stoje, celý les, mohutní velikáni, aniž by jejich ušlechtilá míza proudila novou sadbou. Sýkora. Jirousová. Fischerová. Gruša. Magor. Václav Havel. Mají své místo v historii, v knihovnách a v galeriích, mají své místo v našich srdcích a hlavách, ale přesto odcházejí jako vyčerpaní mistři bez žáků. Jako prarodiče bez dětí. Je tam zlom. Nikdy si nemohli odpočinout a vychovávat, kácejí se uprostřed rozdělané práce, protože do posledního dechu tu spočívala dřina ke svobodě, péče o život, jen na nich. Nadobro se přestali svěřovat, vysvětlovat, hádat se a opravňovat – a tak do nikoho nic nevtloukli a sami ztratili kontakt, možnou zpětnou vazbu i s další nastupující generací.

Věra Linhartová, roky žijící odkrojená ve své nekompromisní samovazbě v Paříži, bez dětí, neúhybně a přesně pracující, budiž příkladem ostrého přesvědčení, že nebylo a není komu skutečně předávat. Že opravdu cenné bylo a je pouze pracovat na sobě, a sebou tak dál přispívat k bohatství světa, aniž by vysvětlovala, co dělá.

Josef Topol, i dnes ve své domácí klauzuře silnější, pohotovější a zodpovědnější vůči životu než oba jeho synové dohromady, budiž toho smutným dokladem.

Ivan M. Havel, jehož pravým dítětem je CTS, skvostná a nenaplněná idea, z níž v daných podmínkách s mladšími, krotkými kolegy vzešel jen další bezzubý akademický aparát, který nijak převratně nemění svět, uměřená fraška na vášnivý dialog, stejná jako univerzitní semináře kdekoli jinde.

Věra Jirousová, která se jednoho rána neprobudila, měla na stole ležet rozepsaný další pronikavý článek, rozchystanou další životnou výstavu, urputně dolovala nové a nové skvosty, postřehy, těžila krásu, aniž by měla komu z mladších potřebu ukazovat, proč a co tak uceleně sleduje.

Václav Havel, bezdětný, obětující do poslední chvíle svou osobní linii dramatika, pozorovatele a myslitele, svoje duševní i fyzické zdraví a šťastné soukromí veřejné službě – skeptický k možnosti, že tady je ke komu z vnějšku důvěrně mluvit, že někdo by poslouchal a rozuměl tomu, co jeho konání spojuje už od doby jeho dědečka a dědečka jeho dědečka, a nesl by v sobě takový odkaz dál. Psal sarkastické hry o nemožnosti komunikace, psal a vydával svoje filosofické dopisy a úvahy, četl své otevřené novoroční projevy, v nichž jedním dechem vyjadřoval aktuální zklamání i příští naději. Ale nikoho mladšího osobně sám nic neučil, nikoho tu k takovému vštěpování nenašel.

Byli silnější než generace těch, kdo následovali bezprostředně, a dodnes jsou to oni, kdo určuje, jak vypadá svrchovanost génia.

A my? Nemáme s šestatřicátníky přirozené třecí plochy, leží mezi námi tlumivá vata zadusaných životů, která je v čase prožívání od nás vzdálila, a především je od nás odradila – neměli důvěru v naši životnost, trpělivost zkoušet, zda bychom jim mohli rozumět v jejich celistvosti – nezasvěcovali nás.

A popravdě – nevypadáme důvěryhodně. Rozhlížím se. Jsme roztěkaní, lehkovážní, necítíme se povoláni – životní úsilí investujeme do kariér, ne že by nás zajímaly ony samy, téměř si uplatnění vybíráme namátkou, můžeme vyniknout v čemkoli, překypujeme nápady, rozjaření, že téměř všechno lze zrealizovat, nabíráme zkušenosti tak, že zkoušíme – nebojíme se riskovat, zato nám chybí disciplína, s níž bychom postupovali ve vyšším smyslu, pracovali k celistvému tvaru, udělili svým silám a energiím užitečné vektory, abychom kultivovali to nejlepší pro vytvoření nového společenského systému, abychom se napojili na minulost a zformovali budoucnost. A kolik z nás si uvědomuje, co nám to přesně chybí, a začíná pátrat a soustředit se? Rozhlížím se...

Oni o nás zdá se nevědí. My o nich víme dobře, ale nemůžeme se jich důvěrně dovolat, a oni nám umírají. Bim! Bam! Bim! Bamm! Máme jejich díla, máme archivní záznamy, projevy, dokumenty, knížky, přednášky, fotografie, vlastní vzpomínky. „Zažívali“ jsme je a zažíváme, někteří ještě jsou naživu a aktivní, přednášejí, tvoří, přemítají a scházejí se mezi sebou – ale „nežijeme“ s nimi, nebyla a není možnost k nim přistoupit, nekonfrontovali svoje životní příběhy s námi tváří v tvář, nutnost proti nutnosti, nečelili nám osobně, z mnoha důvodů v téhle společnosti nevzniklo ono mezigenerační bytostné napojení, střet, živý svár, ambivalentní a vzpurné dědění a třídění tradic a moudrostí, neboť nikoli zveřejněnými díly a činy, ale úpornými hovory v soukromí, střetáváním principů, se předává smysl bytí, kultivuje život, napojuje mezigenerační čas, vytvářejí se oči, které budou schopné po smrti autorů jejich textům a činům plně rozumět a těžit z nich.

Jejich epocha je ucelená, veliká, a končí diskontinuitou. Už za života svých mistrů a mudrců jsme vedle nich vyrůstali jako žáci-pohrobci a nyní, se smrtí Václava Havla, jsme dosiřeli.

Čeká nás usilovná dvojí práce – vynalézt nový řád, cestu, jak se ušlechtile zhostit svých povinností k novým životním možnostem, a zároveň obrodit moudrost tradic a domoci se svého náležitého odkazu, ačkoli přímé dědictví nám bylo upřeno. A já se rozhlížím, a ptám – dokážeme se vůbec spojit k takové spolupráci? K životným tvůrčím dialogům alespoň sami mezi sebou? Bude nás dost? Zatím mi osobně dává smysl výmluvná ironie, že manifest za svoji generaci formuluji o samotě, v izolaci vlastního pokoje, po deseti letech ustavičného podněcování, prosévání svých vrstevníků a v touze vyptat se těch silných přede mnou na jejich životy, a za nekonečného přemítání, zda se stejně jako Věra Linhartová nepřestat už rozptylovat slabými možnostmi v době nenakloněné dialogům, a nenapřít vlastní síly k izolovanému, nezdržovanému osobnímu rozvoji s nadějí, že co přitom z vlastní potřeby svěřím (digitálnímu) papíru, možná za pár generací pomůže komusi cosi osvětlit.

Jitka Cardová