Sonet posmrtní, Růženka sobje sama

Milí kamarádi, i ti, co sem o ně zrovna přišla. Hnetka vám visfětlím důvodi sfího činu, desperáckího, jak jinak.

Tak, jednak, v životě sem nenapsala sonet a nemám tucha, jestli to sonet je. Jukla sem na sonet pana Trepifajksla a psala sem podle toho ritmu, přibližně. No a pak, to je to hlavní. Říkala sem si, Růženko, co dibi si s čista jasna natáhla bačkori? Co budeš mít s těch posmrtních sonetů?

No to se ví, že leda kuloví. Tak sem si sama pro sebe jeden napsala.

Mimo to, fšimněte si, moc heski sem spojila sonet s takovou posmrtnou zhrzenou. Sem prostě nesmírně talentovaná. To musíte ale uznat všichni, i ti co mi budou spílat a nenajdou na mně nitku suchou.

Zhinula Růženka potají,

schválně úplně potichu,

krkavci nat rovem krkají,

i pan Šfejcárek f kulichu.

Smrká, slzi si utírá,

sám se chce vidět na márách,

samota trpká ho zžírá,

srtce krvavje hárá.

- Růženko, co si mi to učinila?

F samotě kruté uvjeznila?

Pomstím tfou duši nebohou!

Spálím Winterovi novou stodolu!

Hnedle zhostím se toho úkolu.

A krkavci mi f tom pomohou!

A mravokární ponaučení je neobvykle silní. To ale poznáte sami, že?

Jináč, dibi mjel někdo chuť, uvítám sfí posmrtní ódi. Šak mje uš znáte.

Piš péro, aš do smrti!