Účtování se světem

Svět Mikuláše Čorbina připomínal kapří duši: když se na něj šlapalo, měl tendenci rozpínat se. A protože Mikuláš žil mezi mnoha podivnými lidmi, bylo otázkou času, kdy dojde k neštěstí.

Na velkoměsto padla noc. Měla nasládlý zápach, karmínovou barvu a byla zabalená do laciných novin se sexuálními inzeráty. Mikuláš vybral thajskou dívku. Tu, u které si nejste jistí, zda jde o dítě či stařenu, o ženu či muže, o Číňanku, Vietnamku či Filipínku. Dost dobře to mohla být Robbe-Grilletova hongkongská děvka s obepnutou sukní a dlouhýma nohama.

Mikuláš Čorbin si vystačil s Thajkou, a tak se snažil nepřemýšlet nad všemi těmi odstíny její existence. Východiskem jeho večera byla kritika instrumentálního vztahu asiatů k živé přírodě. Čorbin nenáviděl krutost asijců, kterou směřovali ke zvířatům a sobě navzájem. Měl v hlavě asijská tržiště s podřezávanými hady, netopýry, psy v miniaturních klecích, měl v hlavě úlisné úsměvy trhovců a odpornou neúčast v jejich tmavých očích.

Jmenovala se Oy. Ten večer se Čorbin setkal ještě s arabskou prostitutkou Habibi, ale ta měla štěstí. Čorbin jí sdělil, že 11. září to docela posrali, ale že to není jeho byznys. V hlavě měl zkrátka už jen Oy.  

Přešli most přes minulost, který vede nad libeňskou křižovatkou. Jedna cesta jde odnikud k bordelu Oy. Druhá cesta je cestičkou k domovu Mikuláše.

V bytě Oy souhlasila s nasazením pout. Byla připoutána k posteli mnoha provazy, ústa jí byla přelepena lepicí páskou, která voněla jako hrst lysohlávek. Oy byla zvyklá na pohádkový svět draků a pagod, blikajících světýlek a švitoření členů rozvětvených rodin. Když s rukama svázanýma nad hlavou, nohama doširoka rozevřenýma jako pohled ubohé chrámové opice a vysvlečeným tělem přemýšlela nad svou budoucí minutou, přišel jí na mysl evropský chlad. Nevznášejí se tu u stropu papíroví ptáci, necinkají ozdoby, nehraje jednolitá hudba.

Trpělivá dívka počítala minutu za minutou, už jich nebylo mnoho. Čorbin se vrátil z kuchyně. V rukách držel dožluta rozžhavený pohrabáč. Přiblížil se k Thajce a přitiskl jí železo na prsa. Pokoj se okamžitě zaplnil pachem spálené kůže, pachem zcela nepodobným smaženým krůtím pařátkům. Čorbinovi se to příčilo, ale stále rozžhavené železo strčil do Oy. Na krajíček, jak zpívá bodrý folkový milovník.

Už to s ním nic nedělalo, Čorbin jakoby byl opilý kouřem masa. Začal dívku mlátit chladnoucím prutem do těla. Skrze lepicí pásku nebylo možné cokoli namítat, a tak bylo v pokoji ticho, jen v různě dlouhých intervalech bylo slyšet praskání žeber.   

Lékaři často říkají, že člověk vydrží hodně. Černé kroniky jsou opačného názoru. Těla zapasovaná do změti pokroucených barevných plechů na dálnicích, kouřící a železy zdevastovaná, jsou svědectvím o křehkosti člověka.

Oy proto našli na dálnici. Mikuláši Čorbinovi se zdálo, že to je to správné místo. Řidič maďarského kamionu nic nechápal, když se rozeběhl proces vyšetřování.

Dívčí blogísek Oy nesl infomaci o jejím vegetariánství. Kdo by ale četl dívčí blogísky.