Skřítek Silvestřík a Winterova nová stodola

 koza Otilka

Pan Šfejcárek se zamiloval aš po uši a možná eště víc. Vůbec nemoch bes Růženky egzistovat. Pořát na ni mislel a přetstavoval si, co asi dělá a jestli na něho taki mislí. Diš nebil s ní, ani nejedl a nespal a bil ještě málomluvnější neš přet tím, i diš se to zdá nemožní. Chodil jako tělo bes duše. Ožil dicki jen diš zajel do Lhotki. A že bít naživu chtěl, tak tam jezdil tak často, jak se jen dalo.

To dá rozum, že se za Růženkou vidal i na Silvestra. Poslední den v roce bi jí nemoch nechat samotnou. Eště bi se mu usoužila a pan Šfejcárek doma taki.

Viskočil čiperně s autobusu a určitě je vám jasní, gdo rychlostí blesku vilítnul z baráku. Ano, stará Karcofka. Po tí vánoční ostudě, diš letěla na koštětěti mezi lidi rači nelezla, abi se vihnula posmješkům. Jenže, f tomto případě jí zvjedavost tríznilala neskutečním spůsobem. Nutně potřebovala vjedět, jak to s Růženkou a panem Šfejcárkem pokračuje a jestli se třeba neschiluje ke sfadbje. Pan Šfejcárek bil ofšem připravení a neš stačila otevřít hubu, zeptal se.

„Tak co, paní, jakí bil let?“

Karcofka se jen otočila na sešmajdaní bačkoře a kmitala richle spjet do domu.

Pan Šfejcárek si f duchu mnul ruce a chechtal se na celí kolo. Uš se těšil, že zas uvidí Růženku f tom sfůdním krajkovím prádílku, co ji dal pot stromeček.  Zrovna šel přes námjestí, diš se rozrazily dveře hospodi a ven se vivalil houf opilců. Pepík Dolejší, Franta Havranů, Francek Skácelů, Karlík Potmjechuť a to se ví, starí Winter. Ten, abi tak něgde chibjel.

Franta s Franckem se chtěli prát, abi si navzájem dokázali, gdo je vjetší chlap a ostatní to se ví, celí natěšení, kibicovat. Někteří chlapáci prostě bes toho chlastu a rvaček nemůžou bít. Ftom si fšimli pana Šfejcárka a bojoví pláni vzaly za sfý.

„Pane Šfejcááárkuu,“ halekal starí Winter jako na lesi, „to sem rád, že vás konečně potkávám!“ Pumpoval mu rukou jako rumpálem ot studny a ostatní se taki tfářili nadšeně, jakobi potkali starího kamaráda z vojni a poplacávali ho po ramenou. Pan Šfejcárek nebil samo sebou na takoví bratřičkování ot úplně cizích lidi s Prahi vůbec zvilý, tak ho to zaskočilo a tím pádem stratil cenní fteřini, abi se elegantně vyprostil z jejich medvjedí pasti. Chfíli tupje zíral do odulího, červeního obličeje starího Wintera, kterímu vévodill obrofský červení nos. F lékařskích kruzích se takoví hubje vzdělaně říká „facies ethylica“ a přeloženo do litský řeči, to prostě znamená, ožraleckí ksicht.

Zatáhli nebožáka do hospodi, kde bil vzduch jako na bojovím cfičení, diš skoušejí přežití v plinoví komoře. Odpovídal tomu i příslušní smrad. Dominantní bil pach kouře z nejlevnějšího kuřiva, kterí působil po fstoupení jako rána pjestí a často i otrlí náfštěvníky kultůrního sfatostánku vesnice, po fstupu, višopnul spjet ven. Bilo třeba se vrátit a fstoupit opatrně bokem. Pot tímto se linuli jiní pachi. Starích gulášů, holínek, potu, mokrích kabátů a moči. Takoví ten bzukot, co bilo slišet z venku, uvnitř nabral hrozivích decibelů. Pan Šfejcárek se hrozně rozkašlal, aš se prohíbal f pase a mjel pocit, že se v tu ránu udusí. To bil ofšem překfapiví moment pro ostatní. Hospoda pojednou utichla. Všichni čumjeli jako f Jiříkovým vidění, co se to panu Šfejcárkovi tak najednou stalo a tím pádem mu nebránili, diš se vipotácel ven a richle upaloval prič, eště celí ukašlaní. Slzeli mu oči a plními doušky nabíral blahodární, čerstfí vzduch do plic. Celí otřesení přemíšlel, že ani vesnice není bespeční místo pro život a příště si vibere rozhodně jinou trasu.

Cestou potkal kozu, jak si to důležitě vikračuje k hospodě a nějakého podivního tfora, kterého nemoch nigde zařadit. Ale tadi, ve Lhotce mu uš nic nepřišlo divní. Fšak tu žije Růženka, to mluví samo za sebe, říkal si.

Málem ji rozmačkal, diš mu vbjehla do náruče.

„Růženko, ti tak krásně voníš,“ šeptal ji do ucha a Růženka se radostně smála.

„Pane Šfejcárku, popraskaj mi kosti, co se vám zase stalo?“

„Ot tí dobi, co sem se do tebe zamiloval, stávají se mi sami divní vjeci,“ chechtal se pan Šfejcárek.

„Potkal sem moc pjeknou kozu, vypadalo to, že de do hospody.“

„Jooo, to bila Otilka, koza ot Francka Skácelů, vona děsně nasává, zbožňuje pivo. Dicki si de Francka vyzvednout a chlapi ji poručí, páč každí bi takovou kozu chtěl. Pak dou domů, Francek spívá a Otilka mečí na celou vesnici.“

Pan Šfejcárek jen zatřepal hlavou a rači začal prozkoumávat Růžence prádílko, aš bila celá roschichotaná a dichtivá.

Přet půlnoci se vidali ven, abi koukli na ohňostroje a sami taki nějakí rachejtle vipustili. Najednou pan Švejcárek zavolal, „Růženko, todle sem taky dnes potkal, co to je propánakrále za stfoření?“

Tfor vipadal strašně rostomile. Mjeřil asi půl metrů, mjel dlouhí splihlí uši a velikánskí oči, s dlouhíma řasama. Bil chlupatí a vipadal jako nějakí kříženec králíka a psa, akorát, že chodil normálně po zadních tlapách.

„Jejda,“ vikulila Růženka překfapeně oči, „ti seš ale krásnej, nejsi ti náhodou skřítek Silvestřík?“

stfoření začalo panáčkovat a spívat.

„To se ví, to se ví, já sem skřítek Silvestřík

na Silvestra panáčkuju, hloupí lidi oblbuju.

A gdo na mje něvjeří, višoupnu ho ze dveří,

Překfapení zosnovuju, boti  šaška mu obuju.“

Bilo to tak legrační, že objema tekly slzi smíchu a museli  se navzájem potpírat, abi nepopadali na zem, jako zhnilí hruški.

„To je ale parádní hračka,“ smál se pan Šfejcárek.

„Jejda, pane Šfejcárku,“ lekla se Růženka, „to ale není hračka, vjeřte mi. Je to skřítek Silvestřík, uš sem o něm slišela. Je velká chiba na něj nevjeřit, on spívá pravdu.“

„Růženko, ti máš moc bujnou fantaziji,“ na to pan Šfejcárek.

„Joooo? A co Vánoční kocour, nooo?“

„Fšak sem ho ve sfím deníčku uved na pravou míru.“

„Ale smazal, tím pádem je praví Míra na mí straně, že jo.“

Pan Šfejcárek se zasmál, dal Růžence pusu a řekl, „je.“

Ftom začaly bít zvoni, střílet dělochi a na nebi roskfetly rachejtle, jako nějakí bájní kitky. Půlnoc.

To se ví, samí přáníčka a zamilovaní pusinky, jak uš to bívá. Pak pan Šfejcárek začal zapalovat vlastní rachejtle, diš najednou oba uviděli něco divního, jak k nim bježí a mečí na celí kolo. Bila to Otílka a táhla za sebou vozíček, do kterího ji ten nerozumní Francek zapřáhnul. Na vozíčku se natřásala zásoba různích třaskavin. Koza se tím boucháním splašila, zjančila a upalovala prič.

Stuhli překfapením. Bengálskí oheň co pan Šfejcárek zrovna zapálil, otpálil, a rovnou do vozíčku. Koza pekelně zamečela, poskočila a jako blesk vbjehla do novoučkí stodoli starího Wintera. Ve fteřině vibjehla spjet, uš bez vozíčku. Táhla za sebou jen oj. Začalo eldorádo.

Von si tam totiš ten kořala Winter, schoval nějakí víbušnini přet děckama a pak na to zapomněl.

Sebjehla se celá vesnice. Takoví ohňostroje nemjeli letos ani f Praze. Fšichni stáli a koukali. I hasiči. Jen starí Winter klečel, spínal ruce k nebi a křičel, „pro ráni boží, to snat není možní! Třetí stodola“

„Doufám, že si ji tentokrát pojistil,“ zašeptala Růženka celá bledá. Pan Šfejcárek si otřel pot s čela.

„To se ví, to se ví, já sem skřítek Silvestřík...“

zaslechli známí nápjef.

 skřítek Silvestřík