Konec dětství

Večer se přitulila ke svému plyšovému méďovi. Bára už byla v pubertě, ale svého plyšáka by nikdy nedala pryč. Oddávala se s ním svým tajným snům. To byla ještě bez starostí. Když od nich odešel táta, všechno se změnilo. Až teď si uvědomila, co pro ni znamenal. Říkal jí Baruško. Všechny ty výlety, procházky a odpoledne. Sice se pořád škorpili, ale v dobrém. Táta si z ní pořád dělal legraci a Bára si to prostě nemohla nechat líbit. Byla s ním sranda. S mámou se mohla bavit úplně o všem. Mohla se jí se vším svěřit a vždycky poradila. Ale po odchodu táty na ní neměla tolik času, musela být dlouho v práci a doma byla obvykle bez nálady. Místo společných chvilek se Bára musela starat o mladší sestru Annu, dělat s ní úkoly. Dřív je s ní psával táta, ale teď to bylo na ni. Aničce byla hrozně pomalá a Bára neměla tu trpělivost. Jednou ji uhodila, pak toho litovala. Mámu už unavovaly jejich věčné sváry a nechtěla je řešit. Máma se tak změnila…

Na víkend jela Bára k tátovi. Anička zůstala doma. Nechtěla tam. Byla vždycky spíš maminčina. Ale Bára se nechtěla táty jen tak vzdát. Čekala na něj už přes hodinu. Když se objevil. Začal se omlouvat. Vezme ji prý jako omluvu na večeři. Dobré jídlo, smích. Skoro všechno jako dřív. Potom přijde Lucie a nálada se Báře zase zkazí. Po pravdě nevěděla, co na ní táta vidí. Byla hodně mladá. Už to nemá cenu řešit. Na všechno proti Lucii dostala odpověď: „ Ty tomu nerozumíš.“ Táta se zamiloval jako puberťák a nehleděl na nic. Ráno se probudila s menší bolestí hlavy. Trochu to s tím vínem přehnala. Večer se s tátou dlouho zapovídali. Když otevřel víno, samozřejmě nalil i jí. Jde na záchod. Kachličky jí studí do bosých chodidel. Na stropě svítí žlutá hvězdička, kterou tam nalepila, když byla malá. Všechno tu důvěrně zná a přece už tu není doma. Vrací se tu jen jako host. Bolí to. V tom bytě vyrostla. U snídaně se chytla s Lucií a ta jí řekla, že je těhotná a nemůže se rozčilovat. Tak to je pro Báru rána. Proč jí to neřekl táta. Bez rozmyslu běží pryč z bytu, pryč od všeho. Na schodech málem spadne. Na ulici potká tátu. Křičí na něj a nepustí ho ke slovu, nechce nic slyšet. Chce jen vykřičet svou zoufalost. Nemůže nic změnit je tak bezmocná. Doma hned zapadne do svého pokoje. Nechce nikoho vidět. Zbytek víkendu stráví sama v pokoji.

Po příchodu ze školy našla Bára dopis od mámy. Udělalo se jí špatně a musela do nemocnice. Na ní teď visela Anička a celá domácnost. Mohla by říct o pomoc tátovi. To nejde. Jsou pohádaní a doprošování nesnáší. Večeře fiasko. Praní v pračce ještě větší. Anička brečí a nechce jít spát. Bára volá do nemocnice. Mámu operovali. Bude to muset zvládnout.

Týden uběhl jako voda. Máma se zítra vrátí domů. Bára má schůzku s tátou. Sedí v kavárně. „Lucka si to s tím těhotenstvím vymyslela,“ řekl. Báře přijde táta starší. Nedělá srandu, spíš poučuje. Najednou je jí tak vzdálený. I on se změnil. Jenže ona si toho nevšimla. Protože to nechtěla vidět. Chtěla všechno jako dřív. A teď ví, že je to blbost. Za ten týden Bára zmoudřela. Začala doma víc pomáhat a máma si na ni taky čas najde. Když přijde domů, dá sestře svého méďu. Už ho nepotřebuje. Dospěla a zavřela za dětstvím dveře.