Ráno - povídka

Jeho podvědomí nejdřív začalo rozeznávat neurčité kontury něčeho, co rušilo jím vytvořený obraz skutečnosti. Mozaika náhodně řazených záblesků vědomí, které tvořili zmatený film snu, se začala rozpadat, až se nakonec úplně zbortila pod tíhou paprsků světla prodírajících se přes žaluzie.
Probouzel se.
Za víčky mu doznívaly obrazy snu.
Stejný sen, který se mu zdá už několik nocí. Stojí na obrovském poli, kam se podívá jenom nekonečná dálka pustého prostoru. Neví, kterým směrem se pustit, ať už to bude kterýkoli, ví, že bude špatný. A tak jenom stojí a čeká snad nějaké znamení, které ho povede. Najednou, i když ví, že je tady naprosto sám, uslyší zvuk, který zpočátku nedokáže definovat.
Jak se zvuk přibližuje, začíná rozeznávat jednotlivé linie hlasů, které ho tvoří. Křik, hlasy u kterých nerozeznává slova, ale cítí z nich hrůzu a prosbu o pomoc, výstřely a výbuchy granátů, běh nohou utíkajících do bezpečí, kvílení pásů tanků prodírajících se zbytky něčeho, co ještě před chvílí mělo tvar a cit a kolem toho všeho neutuchající kulisa větru a soumraku. Stál na ohromném bitevním poli a věděl, že neunikne. Nemělo cenu utíkat, projektil, který k němu letěl obrovskou rychlostí, už měl vybraný bod na jeho těle, zbývá jen zlomek vteřiny …

Otevřel oči a vzápětí je přimhouřil před paprskem, který se přes žaluzie vrhnul přímo proti jeho zřenicím. Chvilku nechápal, kde je a kam zmizely ty zvuky. Pak se mu všechno začalo vyjasňovat a intenzivní pocit nebezpečí, který se rozplynul zároveň se snem se proměnil v otázku – proč?
Proč on, přesvědčený pacifista, který nenávidí násilí jakéhokoli druhu, proč právě on musí už tolik nocí snášet ty temné sny plné strachu?
Už léta se zásadně vyhýbá zprávám, které denně přinášejí pod záminkou informovanosti do obýváků tolik hrůzy, až tam nakonec nezbývá místo pro život. V novinách čte jenom kulturní novinky a černým kronikám se vyhýbá tak, až se někdy sám pozastavuje nad tím, jak se těch listů, kde tuší policejní zprávy, přímo štítí. Prostě se snaží nevpustit do svého života nic z toho, co tvoří život většiny.

Tak proč … ?
Pak se mu vybavila myšlenka, která se mu už po několik dnů ráno vrací, už od toho dne, kdy se mu ten sen zdál poprvé. Možná, že jeho podvědomí vytváří jenom obraz jeho vlastního života. Není to všechno jeho vlastní boj o přežití, není to jeho útěk před sebou a před pravdou o tom, jak žije? Není to jeho denní boj o to neztratit víc, než ztratil včera a získat aspoň něco víc, než co nabízí život? Není i on vlastně voják, obyčejný žoldák, který bojuje pro toho, kdo dá víc? Až na to, že jemu nedá víc nikdo.

Oči mu bloudily po pokoji a najednou se zastavily. Hořce se usmál představě, která se mu nejednou vybavila. Ano, jsem voják na předem prohraném bojišti, jako třeba ten cínový vojáček támhle na římse. Postavička v uniformě francouzského brigádního generála se zarputilým výrazem ve tváři, pevně rozhodnuta vyhrát dnes to své malé cínové Waterloo. Každý den tam z římsy velí útoku, který nikdy nezačne.

Zamyslel se, vždyť vlastně i on je denně rozhodnutý něco změnit, vyrazit do útoku, přestat troškařit a pořádně si ukrojit z krajíce života. Jenže během dne toto své rozhodnutí taktně obchází a pomalu dochází k přesvědčení, že to není zas až tak špatné, to jak žije. Vždyť koneckonců jsou na tom někteří lidé i hůř. A večer už vlastně přesně ví, jaký byl blázen, když se chtěl zbavit svého pohodlného a klidného života. Jenže v podvědomí ví, že sám sobě lže. Celý den s ním jde ten pocit, jako kdyby čistou vodu svého života ředil levným vínem z hostince, na jehož štítu je třaslavým písmem opileckého génia napsáno: Vítejte v putyce Beznaděj …

Přemýšlel proč mu tolik snů a plánů, které v životě považoval za jisté a pevné jako kov, rezaví a ztrácí se pod rukama, proč je nedokáže zocelit svými činy, proč jim nedokáže dát směr, který kdysi považoval za jasný. Proč je pro něj každé ráno jenom dalším otazníkem jak to bude dál a proč je každé další ráno jen seznamem jeho dalších ztrát …

Najednou s naprostou jistotou věděl, že mince jeho dnů, jeho poklad, se rozkutálely v temných bouřích života a jemu již nezbylo nic.

Kdysi se denně a s oblibou chlubil tím, jak dobře a moudře žije (jak si aspoň myslel a věřil tomu) a vždycky mu dobře padlo poukázat na neúspěchy jiných, kterými pak zvýrazňoval své vlastní, domnělé kvality. Životy jiných prezentoval jenom jako marné pokusy dosáhnout hodnoty, které pouze jemu byly vlastní a které pouze on dokázal zhodnotit na poli úspěchu. A přitom každé další ráno jenom přiložilo další kamínek do mozaiky, která si nic nezadala s dílem představitele vrcholného surrealismu.

Unaveně vstal z postele, šel k oknu, opatrně vytáhnul žaluzie a ještě víc přimhouřil oči. Paprsky, kterým bylo dovoleno v sevřeném šiku zaútočit, teď už nedělaly žádné okolky a spojily se do souvislého proudu světla.
Když první nápor pominul, otevřel pomalu oči a vyklonil se do mezaninu pod okny. Ještě stále doznívající spánek mu vykreslil bizarní scénu jeho vlastního snu choulícího se pod oknem. Třaslavý sen zmizel, ale jeho obraz ještě chvíli zůstal v jeho zřenicích a zanechal mlhavý pocit ztráty a právě ten pocit ztráty v něm vyvolal další obraz.
Kdysi, bylo to už dávno, chtěl něčeho dosáhnout, věděl, že toho dosáhne, byl o tom přesvědčený, už vlastně i věděl jak toho dosáhne, byla to hotová věc, jenže …

Ano, jenže …

Jenomže šel čas a on ukonejšený svým snem si říkal, že stojí za to počkat a tak čekal. Čekal ale nedělal nic. Věděl, co chce a byl přesvědčený, že to přijde, ale nedělal nic. Čekal a říkal si, že se připravuje, ale pořád jenom čekal. Dni, měsíce a roky si bláhově namlouval, že to přijde, byl přesvědčený, že to musí přijít a že stačí být jen připravený a nic mu neunikne.

A pak jednoho dne si uvědomil, že doba čekání skončila už dávno a nic se nastalo. A tak začal přemýšlet nad tím, kdo je na vině, kdo to způsobil, že jeho sny se nesplnily a zda to nebyl nakonec právě on sám.
Když ho to napadlo poprvé, hned tu myšlenku zavrhl. Vždyť si byl jistý, byl přesvědčený, že denně tvrdě pracoval a navzdory všem úkladům a podrazům, které mu život připravil, šel dál. Ta myšlenka mu ale nedala pokoj, pořád na něj dorážela, až nakonec podlehl a pochopil, jak daleko došla jeho vlastní lež, kterou vydával za velkou pravdu svého života.

Najednou, ve chvíli, kdy jakoby procitl poprvé v životě, k němu naplno proniklo to poznání, opravdu v tu chvíli najednou pochopil podstatu myšlenky, která v něm dozrávala poslední dny.
Dovolil, aby čistá voda jeho snů byla zředěna levným vínem zapomnění na základní myšlenku, že sny zůstanou pouhými sny, pokud nepřijde čin.
V tu chvíli pochopil, jak blízko byl okamžiku, kdy by sám v sobě připustil, že nakonec dokáže žít i bez snu, vždyť k čemu by mu byl, když je osud proti němu? A najednou pochopil, jak blízko byl okamžiku, aby připustil, že vlastně nikdy neměl komu co říct.

Jeho pohled se zamyšleně upíral na bod na zdi, na který jakoby se promítaly myšlenky proudící mu hlavou. Film se zasekl u opakování slova čas ... ztracený čas ... tik tak, vteřina za vteřinou k nekonečnosti a prázdnotě …
Pomalu, jak se začal vracet do reality, bod na zdi dostával tvar, tvar hodin ... čas ... ztracený čas ... řeka času ztrácející se ... a sakra, vždyť už je málem osm hodin!

Spěšně se oblékl, vzal aktovku, zamkl byt a seběhl po schodech k domovním dveřím. Je nejvyšší čas, když přijde do práce pozdě, mistr bude mít opět další důvod vysvětlit mu, kdo je tady skutečný šéf.

Před vchodem se rozhlédl, dnes bude hezký den. Den jako stvořený na nový velkolepý plán, jak všem ukázat, co je doopravdy zač.

Ráno leželo na ulici jako unavený pocestný a tak jako každý den, rozdávalo kolemjdoucím ze své napěchované brašny podle přání radost, smutek, štěstí, lásku nebo nenávist a vyprávělo dojemné pohádky o tom, jaký bude a jaký by mohl být dnešní den …