Ze života pedofila 4 - Poslední část

Ze života pedofila 4

Další dny přinášely zase další a další setkání s děckama a odnášely další a další peníze. Někdy jsem už ani neměl náladu na hraní, tak jsem se zeptal jenom na nějakou blbost, jako třeba kolik dní má jeden týden, abych se jich rychle zbavil. Většinou jsem ale neodolal pokušení trošku je potrápit. Zejména pokud šlo o Jirkovu ségru.

Jednou mě zase ti dva odchytili před barákem a zase chtěli dostat hádanku. Tak jsem jim oznámil, že dneska dávám otázky z chemie.
"Né! My jsme ještě neměli chemii!", panikařil hned Jirka.
Samozřejmě jsem věděl, že třeťák a druhačka nemohli ještě chemii ve škole mít.
"Neboj, ty to zvládneš. Jsi přece chytrý kluk, ne?", uklidňoval jsem Jirku s potutelným úsměvem a začal jsem pomalu se svou hádankou: "Děcka, určitě víte, že chemické prvky mají svoje značky, že?"
Oba kývali, jako že jo, ale z jejich výrazu bylo jasné, že vůbec netuší, o čem mluvím.
"No, tak to určitě taky víte, že značky prvků jsou často tvořené prvním písmenem z názvu prvku, že?"
Opět jsem se dočkal souhlasného kývaní, i když samozřejmě ve skutečnosti to první písmeno skoro nikdy není, ale v tomhle případě to bylo stejně celkem jedno.
"Tak mi, Jirko, řekni, jakou značku má prvek síra.", dokončil jsem otázku s pohledem na Jirku.
"Já nevím... To je těžké! My jsme ještě neměli chemii!", zmatkoval chudák kluk.
"Tak ještě jednou. Značka prvku je často tvořena prvním písmenem z jeho názvu. Tak jakou značku má prvek síra?", opakoval jsem trpělivě.
"Ti říkám, že jsme ještě neměli chemii!!", vykřikl zoufale Jirka.
"Hmm... no hele - první písmeno z názvu prvku sssíra je S. Takže značka prvku síra je S. Jasné?", nenechal jsem se vyvést z míry.
"Ahááá", pochopil to konečně můj favorit.
"Tak mi řekni, jakou značku má prvek uran.", dal jsem mu ještě jednu šanci.
"Úúúú!!!", zazněla konečně uspokojivá odpověď.
"No to je chytrý chlapec!", doprovodil jsem dvacku obvyklými slovy, i když tentokrát jsem o tom nebyl zcela přesvědčen.

"A teď já!", přihlásila se o pozornost Jirkova ségra.
"No... tak ty mi vyjmenuj prvky první A skupiny.", zadal jsem jí za úkol.
"První Á?", zamyslela se nahlas s takovým výrazem, jako by opravdu věděla, na co se vlastně ptám. Zřejmě sama ještě nedávno chodila do 1.A, tak jí to připadalo nějaké povědomé.
"No? Tak co?", zeptal jsem se netrpělivě, jako by šlo o druhou nejlehčí otázku na světě.
"No...", nevěděla chudák samozřejmě nic.
"Hydrogenium, Litium, Natrium, Kalium, Rubidium, Cesium, Francium", zamachroval jsem trochu dětinsky podle známé mnemotechnické pomůcky - Helenu líbá na krk robustní cestař Francek, a kroutil jsem nechápavě hlavou nad její hrubou nevědomostí.
"Já jsem to věděla!", zkusila obvyklou fintu.
"Jo? Tak mi to zopakuj.", dusil jsem ji ve vlastní šťávě.
"Hydrogelum... a to poslední bylo Francium", snažila se chudák holka.
"No vidíš, nevíš nic.", odmítl jsem její pokus.
"Héééj, ale to není spravedlivé!! Já chci taky to s tím prvním písmenem!", dožadovala se stejné otázky, jakou dostal Jirka.
"Jo? Tak mi řekni, jakou značku má křemík."
"K!", odpověděla okamžitě.
"Kdepak, K je draslík. Ona ta značka prvku nemusí být vždycky to první písmeno.", vysvětlil jsem jí se škodolibým úsměvem.
"Héééj! To není spravedlivé!", opakovala uraženě.

Jirka mě poprosil, abych mu dal ještě jednu otázku, aby mohl vyhrát dvacku i pro svou ségru, ale ta se ohradila: "Né! Já si to chcu sama uhodnout!"
To jsem nečekal. Došlo mi, že té malé potvoře vlastně nejde ani tak o peníze, jako o to hádání samotné. Možná se s ní nikdo nechtěl kamarádit nebo něco takového, ale nebylo by se ani co divit při její povaze.
Prostě chtěla tuhle hru hrát, i když jsem jí dával jasně najevo, že nemůže nikdy nic vyhrát.
Jednou ale přišel její "velký den".

Ten den probíhalo všechno jako obvykle. Jen jsem vystrčil nos z baráku, lapili mě ti dva a už jsem si zase musel lámat hlavu s vymýšlením otázek. "Tak si vyberte nějaké písmeno", začal jsem.
"J", vybral si Jirka.
"Tak mi řekni, jak se jmenuje strom, na kterém rostou jablka", nechtěl jsem riskovat žádné fiasko.
"Jabloň!", vykřikl samozřejmě Jirka a dvacka s pochvalou putovaly za ním.
"A já taky J!", opičila se hned jeho ségra.
"Tak ty mi řekni, jak se jmenuje strom, na kterém rostou kaštany.", řekl jsem škodolibě.
Po příhodě s obyčejným javorem, který nepoznalo ani jedno z asi deseti dětí, jsem si teď byl naprosto jist, že to neuhodne, a už jsem se těšil, že brzo pronesu větu: "Jo? A odkdy začíná kaštanovník na J?"
Ta holka zatracená ale řekla bez váhání: "Jírovec."
"To je mrcha! Jak to víš?", neudržel jsem se.
"Jsme to brali zrovna ve škole", smála se a s ní se smál i Jirka a oba měli takovou šílenou radost z toho, že mě dostala, až jsem se trochu zastyděl. Dal jsem jí teda taky dvacku, ale hned jsem jí pohrozil, že příště už si na ni dám větší pozor. To jí rozhodně radost nezkazilo. Spíš to brala jako výzvu.
Sám jsem z toho nakonec měl radost, když jsem je viděl, jak září štěstím. A přitom taková blbost, že jo? Chtělo by se citovat jeden český film.


No ale aby to zase nevypadalo jako nějaká romantická telenovela, přidám ještě jeden příběh na vyvážení dojmu.

Ten den mě chytila zase trochu větší skupinka dětí, ve které ale nechyběl Jirka ani jeho ségra. Ta mě hned začla komandovat: "Dej nám hádanku! Ale něco normálního, ne jak ty planety minule! Něco, co je tady kolem nás!"
Tak jsem se zamyslel, rozhlížel jsem se kolem sebe a pak jsem si vzpomněl, že kousek od nás nedávno dostavěli dům pro seniory s názvem G-centrum. Tak jsem začal: "Víte, že tady postavili ten nový barák, tady za rohem. To G-centrum." To věděli. Myslel jsem si, že budou taky vědět, že to je vlastně domov důchodců, tak jsem se zeptal: "Tak co je to podle vás to G-centrum?"
Ticho. Nikdo ani nic nezkusil. "Nevíme. To je těžké.", stěžoval si Jirka.
"Tak to G by mohlo znamenat třeba Geronto-centrum.", doplnil jsem pro ně úplně bezcennou nápovědu.
Zase nic. "To je těžké!", kvílel Jirka. Ostatní děcka se neozývaly raději vůbec.
"Ale víte, který barák mám na mysli?", ujišťoval jsem se.
"Jo, ale my nevíme, co to je!", naštvaně reagovala Jirkova ségra.
"Nevíte? Gerontocentrum... Gerontologie... Nic vám to neříká?", trápil jsem je dál a pak jsem dodal ještě: "... Gerontofil ..."
V tu ránu Jirka ztuhnul, vyvalil oči a šeptem pronesl: "Šuká baráky?"
"Ale ne, nešuká baráky...", přemáhal jsem náhlou křeč kolem koutků úst.
Ale jeho ségra se nevzdávala: "Tak šuká auta, pyčo, šuká lavičky, pyčo, šuká lampy, pyčo..."
Připomínám, že dívenka chodila do druhé třídy základní školy.
"Ale ne!", zastavil jsem ji. "Ta věc, co měla být kolem nás, to je to G-centrum. Ale to neznamená, že gerontofil šuká něco, co teď zrovna uvidíte kolem nás."
"Tak to je ale těžké! To nevíme!", stěžoval si zase Jirka a dožadoval se nápovědy.
Tak jsem řekl s klidem: "Tak co jsem já?"
"Pedofil!!!", vyhrknul okamžitě Jirka.
Nepřekvapilo mě to ani trochu. Bylo mi jasné, že je rodiče museli přede mnou varovat.
Jirka se začal viditelně stydět a tvářil se provinile, tak jsem rychle řekl: "Ano, správně. A to znamená co?", pokračoval jsem jakoby nic.
"To znamená...", zamyslel se zase Jirka, "To znamená, že chceš všechny ošukat!"
"No... To není zrovna nejpřesnější definice", řekl jsem.
"Já už vím! To znamená, že máš rád jen kluky, ale ne holky!", zkusil to znova.
To měl sice v podstatě pravdu, ale nebyl to ten správný pojem. "To je spíš homosexuál. Ne pedofil.", opravil jsem ho.
"Tak to teda nevím.", vzdal to nakonec.
Věděl naprosto přesně, že jsem pedofil, akorát nevěděl, co to slovo znamená. Nevěděl to ani nikdo jiný v tom hloučku.
"Pedofil je na děti.", prozradil jsem jim.
"Na děti?", divil se Jirka a všichni vypadali dost překvapeně.
"No a gerontofil je opak pedofila", začal jsem se vracet k původní hádance.
Jirka zase vytřeštil oči a s hrůzou zašeptal: "Na dospělé..."
Usmál jsem se při pomyšlení, že to považuje za úchlku, a poradil jsem mu: "Ještě víc než dospělé."
"Na staré?", zkoušel to nevěřícně
"No Ano! Takže geronto centrum je centrum pro...?"
"Pro staré!!", vykřikl Jirka
"No to je chytrý kluk!", spráskl jsem ruce.
Tohle byla teda těžce vydřená dvacka.


Občas se mnou chtěli hrát také příslušníci jednoho nejmenovaného etnika, kteří sice neoplývali vědomostmi, ale zato měli o to větší vztah k penězům. Většinou se ale nechytali ani u otázek pokládaných skupině mnohem mladších dětí. Jednou si dokonce přivedli na pomoc i otce s tím, že tata vi všechno. Cítil jsem se trochu hloupě, ale nakonec jsem mu přecejen položil otázku. "Jak se řekne kancelář anglicky", zeptal jsem se tedy odhadem tak 40 až 50 letého chlapa. "Jááj, to jsem věděl... to jsem věděl...", začal pátrat v paměti a škrábal se na hlavě. V duchu jsem si myslel: "Jo, tos určitě věděl. To určitě." Ale nakonec mě docela překvapil. Sice to nebylo anglicky, ale aspoň to s kanceláří trochu souviselo: "Sekretáário, sekretáário!", pronesl halasně. No musel jsem ho zklamat, ale připustil jsem, že v nějakém jiném jazyce by to tak mohlo možná i být. "Akorát v angličtině málokdy podstatná jména končí na -io", dodal jsem.


No časem samozřejmě nevyhnutelně došlo k tomu, co jsem mohl předpokládat už od začátku. O člověka, který rozhazuje peníze, se začínaly zajímat nejen čím dál starší děti a výrostci, včetně některých etnik, ale i různí pofidérní dospělí. Dostal jsem třeba od několika chlapů přímo na ulici nabídku k sexu za stovku.
Začínal jsem si uvědomovat, že jsem se namočil do pěkné kaše, a že to nemusí pro mě skončit vůbec dobře.
Takže když se pak jednou začala rozpadat firma, kde jsem tehdy pracoval, sbalil jsem si všechny svoje věci do jednoho malého baťůžku (matraci s peřinou jsem vyhodil) a zbaběle jsem odjel za prací do Prahy, kde už jsem zůstal.

Konééééc