Dopis Olze

   Milá Olgo.

   Všude se hovoří o tom, jak humánní, civilizované a moderní je naše vězeňství ale nevěřila bys, jak obtížné je sehnat zde dobrý doutník. Namátkou – o Cohiba Esplendidos nebo  Robustos tu nezavadíš ani o státních svátcích, a to je Kuba naší spřátelenou zemí. Ani ten kaviár už není, co býval (má nízkou zrnitost a obsahuje více soli). Je učiněným hříchem pít k němu cuvée Dom Pérignon, pročež s kolegy spoluvězni raději volíme lehčí Muscadet de Sévre et Maine Sur Lie.

   Z času na čas bývám napaden myšlenkou, že se má dramata nehrají tak často, jak by si bývala byla zasloužila. Přitom jim nepochybně dodává na atraktivitě, že jsou režimem hanobena a zakazována. Nechápu, že Plastici, kteří rovněž prezentují nesmyslné a idiotsky hloupé texty, mají na koncertech pokaždé natřískáno.

Jestli bych neměl uvažovat o zhudebnění některých mých děl. Ano! Mám důvod domnívat se, že taková Audience by mohla býti docela hezkým muzikálem, jestliže by posloužila za libreto schopnému skladateli. Mohu-li Tě o to poprosit, drahá Olgo, kdybys příležitostně navštívila Magora a Mejlu, a vysvětlila jim, že úvod prvního jednání bych si představoval impresionisticky náladový, občas vzrušený nástrojovými výbuchy (žestě a dřeva, nikoli Semtex), zjemnělými disonancemi, s převažujícím melodickým sprachgesangem občas přecházejícím do...
A nebo raději ne. Zajdi ty dva rovnou prásknout na STB, já už se s nimi na těch podrobnostech domluvím tady na Borech.

   Nevím, jestli jsem se o tom už zmiňoval, ale pracuji nyní u nějakého stroje, který má množství pohyblivých částí, jež konají roztodivné pohyby a velice silně lomozí. Řečený stroj (pominu-li, že mi zde krátí čas a rozptyluje chmurnou mysl), velmi pravděpodobně vyrábí i jakési předměty. Není vyloučeno, že o těchto mašinách napíši novou divadelní hru. Zatím mám pouze název - R.U.M.

   Bachaři nás sadisticky sužují a trýzní tím, že máme na celách soustavně přetopeno. Můj trest je navíc zostřen, proto jsem nucen sdílet celu s otcem Dominikem Dukou. A před páterem, toť se ví, nemohu chodit jen tak hanbatý, jako u nás na Hrádečku. Ti křesťané jsou stejně rozporuplní lidé. Má značková tanga je pohoršují, ale že má Kristus ohanbí zakryté jenom šálou, to jim nevadí.
Často se tak stane, že pravidelnou vycházku musím absolvovat všecek upocen a mokr, což jsou dveře dokořán bakteriálním infekcím a nachlazení. Této hrozbě však (s rafinovaností sobě vlastní) čelím tak, že mrazivý vzduch vdechuji přes zapálenou cigaretu.

Neměj však žádných obav, za nejhorší chorobu jsou zde považovány hemoroidy. To Ti potvrdí každý, kdo někdy seděl. Jistě tu sehrává svou roli i fakt, že nejsem pouze depresívní psychopat, jak o mně říká dávná diagnóza, ale zároveň i tak trochu nezmar, který vždycky, když mu je obzvlášť blbě, dokáže někde (bůhví kde) najít nový pramínek vitality a radosti ze života. Ostatně, hemoroidy trpí i otec Duka, a to při sezení většinu času proklečí. Tato záliba u něj dosahuje až intenzity úchylky. Často jej z vytržení vytrhne až pohled na… Tak mě napadá, možná, že bych přecejen uvítal tu šálu.

Povšiml jsem si, že pěkné šály rozdává Dalajláma, a to na potkání. Trápím se, trápím, myslím si, kde bych jej nejraději potkal. Snad někdy bude příležitost.

    Závěrem bych rád vyjádřil naději, že odpovědím na mé listy budeš věnovat o něco více pozornosti než dosud. Nevadí mi, že Tvoje dopisy zdejší cenzor rozlepuje, čte a černě přeškrtává (dle mínění režimu) závadný obsah. Ale že v nich navíc červenou tužkou opravuje hrubky a známkuje stylistiku, to už je mi skoro až žinantní.

Neskrývám, že i mé poněkud protivné pedantičnosti trochu vadí jejich někdy poněkud znejasňující telegrafičnost, jejich malá systematičnost a kompoziční logika a značná ledabylost syntaktická, gramatická i grafická. Proto je rovnou pálím. Uvědom si, že by snad mohly být někdy zveřejněny! Jéžiši, dopisy od Olgy s chybama. Já snad požádám bráchu, aby jich tvým jménem pár zfalšoval. Pro jistotu.

   Zdravím a líbu všechny věrné a blízké, Tvůj Vašek.