MIZEJÍCÍ VĚCI

Byl velmi horký letní den. Seděla jsem v kuchyni, popíjela kávu a vedrem sotva funěla. Přemýšlela jsem, co asi dělá můj syn ve vedlejší místnosti. Tehdy mu byly asi tři roky. Žádné podezřelé zvuky se z jeho pokojíku nelinuly, tak jsem se ještě chvíli oddávala sladkému znavenému nicnedělání.

Občas jsem zahlédla, jak syn přechází po svém pokoji, po celé jeho délce. Většinou si nesl i něco v ruce. Tu  plyšák, tu přenes látkovou plenu, po chvíli se vláčel s plechovým hrnečkem, nafouknutým balónkem, dětským bubínkem a pod. Měla jsem z toho vedra dost vygumovaný mozek a mozkové závity se zrovna moc netočily. Takže až po delší chvíli mi došlo, že ty věci byly po dětském pokoji přenášené pouze jednosměrně. Zvedla mě tedy ze židle myšlenka, kde všechny ty synovy věci končí svou pouť. Právě včas. Synek právě cpal do otevřeného okna svůj polštář. Nevěřícně jsem se rozhlédla po pokoji, abych zjistila, že žádná z přenešených věcí zde své místo nenašla.I vykoukla jsem z okna z prvního patra. A tam se na naší velmi frekventované ulici všechny věci povalovaly.

Ještě pár měsíců před touto událostí, měl syn velmi úzkostné stavy. Projevovalo se to i tak, že na nic nesahal, nemanipuloval s žádnými předměty a ani žádné hračky ho nezajímaly.  Takže to, že začal brát předměty do rukou, přemísťovat a jinak je zkoumat, byl velký úspěch v prolomení jeho autistického vývoje.

Jenže objevil zřejmě další dimenzi zkoumání. A sice mizení věcí ve vzduchoprázdnu. Nějakou věc má, strčí ji na okno, ještě trošku šťouchne...a ona není. Úžasný objev. Ale ne až tak pro mě. Pohledy lidí z tramvajové zastávky jsem raději ani moc nezkoumala, rychle vše posbírala a odnesla domů. A byla jsem ráda, když se za mnou zavřely dveře bytu.