Šťastný Nový rok

„Abych ti pravdu řek, moc se mi tam nechce,“ prohodí Roman a zadívá se z okna dětského pokoje. Mrzne. Obloha je plná hvězd, ale on je nevnímá.
„Nejradši bych se rozvalil u televize.“
„Myslíš, že by nás Olda nechal?“ opáčí Dita.
Roman pohlédne dolů na svého dvouletého syna, který k němu natahuje ruce.
„Ty se chceš podívat z okna?“
„Jo.“
„Tak pojď.“
Posazuje Oldu na topení a ukazuje na hejno zelených rachejtlí. Zapomněl, že se jich syn bojí.
„Dyk to jsou jenom rachejtle,“ snaží se vysvětlit.
„Rachejtle,“ opakuje Olda, ale stále se k otci tiskne, hlavu zabořenou do jeho pravého ramene.

Roman odvádí syna do obýváku a zapíná televizi. Pak si jde do kuchyně pro pivo. Olda si sedá na koberec a sleduje reklamy.
„A ty její rozumný kecy o výchově dítěte! Minule jsem jí měl sto chutí něco říct.“
Dita mávne rukou a když vidí svého manžela s pivem odtuší:
„Takže budu řídit já.“
„Nevadí?“
„Co mi zbejvá.“
„Nebo můžeme jít pěšky.“
„V tomhle počasí?“
„No jo, ono tam už zase sněží. Ach jo, fakt bych radši zůstal doma, ale už jsem mu to slíbil.“
„A má Robert práci?“
„Ještě ne.“
„Minule jsem ho vůbec nepoznávala. Bejval samej vtip a teď…“
„Asi mu to dává Iveta pěkně sežrat, i když, ona to s těma svejma obrazama taky moc nevytrhne.“
„A navíc je na mateřský, ne?“
„Tak to se mě moc ptáš.“
V televizi končí reklamy a začíná film.
„Kdy vyrazíme?“ ptá se Dita.
Roman se podívá na dopitou láhev, pak na televizi a vzdychne:
„Můžeme hned.“


***

„To je fakt hrozný,“ kleje Roman, když Dita projíždí kolem další řady zaparkovaných aut, „nikde žádný místo.“
„Zkusím to z druhý strany.“
Bílá Octávka objíždí blok bytovek a konečně nachází volné místo.

Roman přešlapuje venku, choulí se do sebe a čeká, až Dita vyndá syna z auta.

„Vem rychle Oldu a mažte ke dveřím. Já radši ještě popojedu.“
„Dyk je to dobrý.“
„Není,“ trvá na svém Dita, „zadek čouhá do silnice.“
„Jak chceš,“ rezignuje Roman, bere syna na ruku a běží k jedné z řadových bytovek, kde zvoní na jméno Franěk. Ozývá se bzučák. Roman otvírá dveře a pokládá syna na zem.
„Máma!“ volá nespokojeně Olda.
„Máma přijde. Vidíš? Támhle de,“ utěšuje otec syna a rozsvěcí na chodbě.
Když Olda spatří mámu, přestává kňourat.
„A těšíš se na Marečka?“ ptá se ho Roman.
„Jo.“
„Budete si hrát, viď?“
„Jo.“
Aspoň někdo se bude bavit, pomyslí Roman a sleduje Ditu, jak si před vchodem čistí boty od sněhu.


***

Ve dveřích bytu stojí Iveta. Má na sobě růžové tílko a černé tepláky. Z jejího širokého úsměvu vychází:
„Čau, pojďte dál,“ načež se zamračí a volá:
„Roberte, kam si dal ty přezuvky?“
„Pro mě nemusíš, ale Roman by si je určitě vzal.“
„To je dobrý. Nějak to vydržím.“
„Asi budeš muset,“ říká Iveta a sklání se k Oldovi.
„Jé, ty si ale vyrost!“
„Řekni ahoj,“ nabádá ho Dita.
„Ahoj.“
„No pěkně! To ten náš v jeho věku takhle nemluvil. Marečku!“
Mareček se v předsíni nesměle kymácí ze strany na stranu.
„Máš tu Oldu, tak ho pojď přivítat.“
Než stačí Mareček něco říct, Olda běží do jeho pokoje. Mareček ho následuje. Za chvíli se ozývá:
„Mami, on mi bere hračky a nechce mi je pučit.“
„Tak mu řekni, že jsou tvoje,“ říká rezolutně Iveta.

Mezitím Roman vešel do obýváku, kde Robert na nízkém obdélníkovém stole balí jointa. Obývák od kuchyně odděluje bar, na kterém stojí malé akvárium s dvěma rybičkami. Roman je chvíli pozoruje. Zdá se, že se vůbec nehýbají.

„Čau, ty pěstuješ rybičky?“
„Čus,“ odpovídá Robert a svůj zrak i nadále upíná na balení cigarety, „dobrej model. Vlastní sklizeň.“
„Nevím, jestli budu.“
„Musíš,“ Robert se konečně na Romana podívá, „s kým mám asi hulit? Pokaždý, když chci jít na špeka, mám to hned na talíři: Jo, kouřít trávu, to by ti šlo.“
„Tak jo,“ vzdychne Roman a bere si z předsíně boty a bundu.

Na balkoně jsou oba vystaveni mrazivému větru. Roman se snaží nešlukovat.

„Tak jaká byla včera oslava Silvestra?“ ptá se Roberta. Ten se ušklíbne a mocně potáhne z jointa, načež se rozkašle. Má dlouhé vousy a mastné vlasy. Vypadá zanedbale.
„Jaká by asi tady mohla bejt?“ vydáví skrz kašel.
„No u mě taky nic moc.“
„Lepší už to nebude,“ uzavírá Robert a nedopalek padá z třetího patra do sněhu. V dálce bouchají rachejtle. Roman se zadívá dolů a pomyslí, jestli by ho pád z takové výšky zabil.

Ženy už sedí v obýváku. Romanovi se zdá, že Dita sleduje rybičky, které stále budí nehybným dojmem.
„Tak my jako máme hlídat děti a vy si budete hulit trávu?“ rýpne si hned Iveta.
„No jo, jak na Novej rok, ta po celej rok,“ opáčí Robert a sedá si zpátky na své místo.
Roman se posazuje vedle něho. I když jointa šidil, cítí sucho v puse.
„Máš pivo?“ ptá se Roberta
„Pivo je na balkoně,“ na to Iveta „vy ste snad slepý! Tak Roberte, dojdeš tam, ne?“
Robert neochotně vstává.
„A co si dáš ty?“
„Já řídím,“ říká Dita a odtrhuje pohled od akvária , „takže asi čaj.“
Iveta jde do kuchyně zapnout varnou konvici. Sobě si nalívá bílé víno, přičemž poznamená:
„Myslím, že ten váš Olda si vás pěkně omotal kolem prstu.“
Roman dává oči v sloup a odchází do dětského pokoje.

Olda sedí v nafukovacím bazénku plném barevných míčků.
„On mě tam nechce pustit,“ oznamuje Mareček.
„Je ještě malej – nemá rozum.“
„Jen si tam pěkně vlez,“ slyší za sebou Roman.
„Hezky mu řekni,“ to už Iveta stojí ve dveřích, „Oldo, to je můj pokojíček a můj bazének, já ti ho jenom pučuju, takže si k tobě sednu a ty mě pustíš. No hezky mu to řekni.“
„To si malovala ty?“ ptá se Roman a ukazuje na obraz, který visí v dětském pokojíčku.
„Jo, Marečkovi se líbilo, jak je to barevný, tak sem mu ho nechala.“
Roman pomyslí, že by si něco takového v životě nekoupil. Přesto skrz vyschlý knedlík v krku hlesne:
„Pěkný.“
„Mami, on mě tam pořád nechce pustit!“ křičí do toho Mareček.
„Tak mu to řekni ještě jednou.“
„Řekni mu to ty.“
„Je to tvůj pokojíček.“
Roman se shýbá pro Oldu a bere ho z bazénu. Posazuje ho na zem a dává mu do ruky jedno z mnoha aut, které jsou poházeny všude kolem.
„To je moje auto,“ na to hned Mareček.
„Tak si vlez do bazénu,“ navrhuje mu Roman.
„Ale já chci to auto.“
„Ty už taky nevíš, co chceš, viď? Hezky to Oldovi nech a jdi si sednout do toho bazénu.“
Mareček si sedá do bazénu a vztekle hází míčky ven.
„Hele, mladý pane, co jsme si řekli?“ zvyšuje Iveta hlas a kulí na syna své modré oči.

Roman se přesunuje do obýváku.

„Tak co?“ ptá se Dita a foukne do hrnku s horkým čajem. Za oknem bouchají další rachejtle. Do místnosti vniká zelené světlo.
„Hrajou si,“ odpoví Romana a když vidí, jak Robert balí dalšího jointa říká:
„Už nebudu kouřit. Ještě musím fungovat.“
„Právě proto,“ opáčí Robert a olizuje cigaretový papírek.
Dita si všimne, že má nezvykle dlouhý jazyk, který z jeho vousů vylézá jako slizký mlž.
„Půjdu se podívat za dětma,“ oznamuje a odchází z místnosti.

Roman bere láhev levného piva a do půlky ji vyprazdňuje. Je rád, že pivo je podchlazené. Alespoň to částečně uzemňuje jeho pachuť. Po marihuaně se cítí otupělý.
„Ty jo, mám po tom hulení pěkně sucho v puse,“ snaží se začít rozhovor.
Robert se usměje a dál se soustředí na balení.
„A máš nějakou práci?“
„Ty vole, je to na píču,“ opáčí Robert.
„Ale říkal si, že by si moh nastoupit v tý roznáškový firmě, nebo ne?“
„No jo, ale majitel tý slavný roznáškový firmy umřel na infarkt.“
„Nekecej!“
„Jo, je to asi měsíc. Hele, už mi z toho hrabe a nejhorší je, že Iveta mi to pořád připomíná.“
„A co ona? Prodala nějaký obrazy?“
„Od tý doby, co máme sviště, tak nic nenamalovala.“
„Fakt?“
„No jo, a pořád jí říkám, ať prodáme ten debilní ateliér – dyk je jí stejně k hovnu, ale vona, že se k tomu vrátí, že teď je zaneprázdněná výchovou, a přitom Marka hlídám skoro pořád já. Furt chodí do toho brlohu, že jako něco namaluje, že má už konečně nápad, a pokaždý se vrací jenom víc zpruzená. Hele, tak dáme toho špíčka,ne?“

Venku stále sněží. Roman pomyslí, že není nic depresivnějšího než kouřit v zimě na balkoně řadového paneláku.

„Včera jsem odtud ani nemoh vyjet,“ ukazuje Robert dolů na svou oprýskanou dodávku.
„Je to humus,“ přitakává Roman a podává Robertovi jointa, aniž by si potáhl, „a navíc se tady špatně parkuje, co?“
„To mi povídej.“
„Hledali jsme tady volný místo snad půl hodiny.“
„Ještě že už nemám ani na benzín.“
„Všechno zlý je k něčemu dobrý.“
„Nesnáším zimu.“
„Tak ji nemusím.“
„Když si vzpomenu, jak bylo v Maroku.“
„…“
„Už jsem ti říkal, jak jsme si s Ivetou dali to opium do zadku?“
„Jo.“
„Ty vole, to byl úlet. Ona hrála na kytaru a…“
Já dělal Ježíše, dokončuje Roman větu v duchu a nahlas říká:
„Hele už mám dost.“
„Počkej, ještě tam je na pár prdů.“
„Fakt mám dost.“
„Přece to tady nenechám.“

Roman nechává Roberta dokouřit a vrací se dovnitř. Iveta sedí v obýváku a pije bílé víno.

„Kde je Dita?“ ptá se Roman a koukne na rybičky. Stále žádný pohyb.
„V pokojíčku – malujou si.“
„Půjdu se tam podívat.
„Sedni si,“ poručí Iveta a zabodne svůj pohled do Romanových těkajících očí.
Roman si poslušně sedá do křesla a bere láhev piva. Útlum nabírá grády. Nechce se mu o ničem diskutovat. Ze všeho nejvíc se těší na gauč a televizi - na klid, který si tyhle Vánoce opět neužil.
„Proč mi nezavoláš?“ ptá se Iveta jak blesk z čistého nebe. Roman klopí zrak. Nervózně dopíjí pivo, hladí prázdnou láhev a krčí rameny.
„Takže je konec?“ naléhá Iveta.
„Co? Tedy já… nevím… promiň, to je tím jointem. Mám dost.“
„Takže je konec,“ odpovídá za něj a ptá se: „Proč sis se mnou vůbec začínal?“
Kdyby mohl, řekl by jí, že to dělal, aby ukojil svojí nenávist, kterou cítí pokaždé, když ji vidí, když se jí dotýká, když do ní vniká – když ji drží za krk a představuje si, že ji škrtí, dokud nevypustí duši. Nejradši by na ni teď skočil a zbil jako psa. Ten její pohled ublíženého štěněte a směšně vychrtlá postava s malými prsy a obříma naběhlýma bradavkama, které Roman pokaždé mačká tak, že má ta chudinka obličej zkřivený bolestí. Proč sem proboha vůbec chodil? Ta vyhulená nula na balkoně je mu také ukradená. Ten jejich neútulný byteček, ubohé vzpomínky na cestování, rozmazlený ukňouraný syneček a věčné trapné stěžování si na nedostatek peněz a pochopení toho druhého. Copak si myslela, že s ní uteče? A kam? Do toho jejího smradlavého ateliéru? Nebo do Maroka strkat si do zadku opiové čípky?
Začíná se mu motat hlava. Cítí, že když odtamtud rychle nevypadne, zešílí, nebo udělá něco, čeho bude později litovat. Srdce mu splašeně pumpuje a nehodlá zpomalit.
„Prakticky nic nezačalo,“ říká nakonec.
„Vážně,“ hlesne Iveta a dopíjí víno, „takže o tom Robertovi klidně můžu říct.“
„To neuděláš,“ řekne nejistě Roman, načež zavržou dveře na balkon.
„Ty vole, to je hrozná kosa,“ lamentuje Robert a ptá se Romana, jestli si dá ještě pivo.
„Ne, díky,“ odpoví Roman, „musíme ještě na večeři k našim.“

Iveta vstává a jde do kuchyně. Otvírá lednici a dolívá si víno. Pak se opře o kuchyňskou linku a sleduje, jak se ti dva rádoby kamarádi baví. Když se na ni Roman podívá, odvrací zrak a zadívá se do zasněženého okna. Pak bere sklenici vína a vší silou jí hází do dřezu. Střepy lítají na všechny strany.
„Co je?“ ptá se Robert.
„Nic,“ odsekne Iveta, „upadla mi sklenička.“
Pak otvírá koš a začíná do něj házet jeden střep po druhém. Pokračuje i poté, co se jí jeden zabodl do pravého ukazováčku.
Ti dva jí mlčky sledují.
„Tak my už musíme vážně jít,“ říká nakonec Roman.
„Jasně že musíš,“ opáčí Iveta a do ruky se jí zabodává další střep.


***

Venku Dita ukládá syna do autosedačky a Roman se snaží očistit auto od sněhu. Mráz se mu dostává hluboko pod nehty. Letmo se rozhlídne po bytovkách. Má dojem, že Robert už zase kouří na balkoně. Rychle nasedá do auta.

„Usnul,“ oznamuje Dita a ukazuje prstem na spícího syna.
„Takže to pak bude vzhůru do jedenácti.“
„S tím nic nenaděláš.“
„No jo.“
„Hlavně že to máme za sebou,“ usmívá se Dita, když startuje motor. Pak říká:
„Ale nebylo to zas tak hrozný, co?“
„To ne,“ vzdychne Roman a nahýbá k Ditě, aby jí dal pusu na tvář. Nakonec to neudělá.
„Copak?“ ptá se Dita
„Nic,“ odpoví Roman a naposled pohlédne na bytovky, zatímco se auto konečně dává do pohybu.