Vůně pečených jablek

Oheň se zakusuje do dřeva

probleskuje dvířky

praská

tak mile hřeje

pečeme s Terezkou jablíčka

řešíme život

překvapuje mně vždy a znova

to prosté

dobré srdce

narodila se tady

v dřevěnce

celý život tu dřela

chlév dům pole

nejdál byla v Olomouci

u sestry

přesto ví

život musí jít dál

nedá se zastavit

mladí jsou mladí

chtějí žít

-  vždycky říkám, holky, buďte rády, že máte tak málo dětí.

Srdce bolí, jejich prohry.

Jak tak můžou některé nadávat na snachy?

Každý má svoje.

má

a Terezky empatie

snad dohořívá v těch kotárech

hrčavské samoty

jako ty mraky

co se tu povalují

šimrány větvemi smrků

snažím se ji pochytat

tu empatii

a stydím se za sebe

-  ta zima, kdyby nebyla. Nemít veselou povahu, nevydržím.

Je to těžké.

Holky vždycky říkaly, jdeme na zábavu, které pole obděláš ty?

Obdělala

spousty polí

a přemýšlí moudře...