TICHO

Babička měla skvělé rady. Například na jakékoliv nepříjemnosti v abdominální oblasti: “Bolí tě břicho? Tak se vyser a bude ti ticho.”

Seděla na posteli a hledala v papírové krabici knoflík. Takový ten se dvěmi otvory, na svetr.

“Už jsem se dvakrát vysrala, babi, a furt bolí.”

Změřila teplotu. Nic.

“Tak ještě jednou.”

“A přineseš mi papír?”

Usmála se (konečně našla vhodný knoflík) a kývla, že papír přinese.

“Babi, mám průser.”

“Průjem se říká.”

Což, průjem přešel a svetr měl znovu osm knoflíků. Ale babička na jaře zemřela. Na infarkt. Náhle. Tak se mi stýskalo, tak mi bylo smutno. Ale na hřbitov jsem nechodila, byl moc daleko. Až za dlouho, za dvacet let.

Kecla jsem si na náhrobek a pozorovala mravence. Lezli po hrobu jako zběsilí.

Nosili všelijaké zdechlé brouky a drobky. Furt se mi po babičce stejskalo, ale už to bylo tak dávno.

Tak jsem vytrčila ukazováček a poškrábala povrch hrobu.

“Vidíš babi, prstíčkem hrabu!”

A bylo mi, i bez vysrání, u srdce ticho.