Doktor Tichý - Kapitola jedenáctá románu

Doktor Tichý

(Povídka dle vyprávění manželky pana Józefa)

Doktor Tichý si sedl k mému stolu, aniž by se dovolil. Obě ruce položil vedle tácu a znehybněl. Dívala jsem se na jeho ruce s dlouhými prsty chirurga, skloněnou hlavu s malinko prošedivělými spánky, na řasy, jež zpola přikrývaly ocelově šedé oči, upřené na jeden bod někde na stole. Jeho rty se neslyšně pohybovaly.

Po chvíli se probral, pohlédl na dozlatova usmažený řízek, velký skoro jako celý talíř, vzal do svých štíhlých prstů vidličku a řízek napíchl. Zvedl jej k ústům a začal z něj ukusovat. Spokojeně pomlaskával. Pak vidličku s okousaným řízkem odložil, odsunul jej stranou a do hlubokého talíře si nalil  z hrnce stojícího na stole polévku a pustil se do ní s takovou chutí, jako by týden nejedl. Skloněn nad talířem, nasával ji ze lžíce jako hasičská pumpa. Jen co polévky trochu v talíři ubylo, hned si přilil až po okraj a srkal dál. Párkrát se zastavil, uždíbl z druhého talíře kousek řízku, nebo si z něj nabral bramboru a rozmačkal ji v polévce na kaši. Funěl, občas se vyrovnal a říhl. Po každém říhnutí si klepl pěstičkou do prsou, řekl sám pro sebe: „Pardon!“ a pokračoval. Ani jednou na mne nepohlédl.

Když dojedl, zase na chvíli znehybněl, díval se do prázdného talíře, na umaštěný příbor, nebo na drobečky všude kolem. Cosi si pro sebe brebtal. Pak vstal, s omluvným úsměvem pozdravil někam nad mou hlavu a odštrachal se s tácem k výdejnímu pultu. Tam jej poslali na druhý konec, kde se použité nádobí vracelo, ale on jako každý den kroužil se svým tácem po jídelně, aby se zase vrátil k výdejnímu pultu, kde vše beze slova nechal ležet.

„Snědl to?“ zeptala se Evička, když jsem jí podala svůj tác.
„Do posledního drobečku!“ odpověděla jsem a mrkla na ni. Doktor Tichý byl zapřisáhlý starý mládenec. Vdavekchtivé holky z kuchyně mu usmažily kus hadru na podlahu.

V čele uličního výboru KSČ na okraji našeho města zasedal člověk, jenž se vyznačoval nejasnými zásluhami z dob dávno minulých, obrovitým břichem a pověstí, že se svou služební pistolí na opasku chodí i na záchod. A ještě se prý bál trávit noc v posteli. Spával nejraději ve svém předsednickém křesle. Pistoli si při tom posouval na opasku dopředu, aby netlačila. Jedné takové noci se probudil s bolestmi ve slabinách. Automaticky sáhl po pistoli a posunul ji jinam, ale bolest neustávala. Naopak - sevřela mu vnitřnosti jako do svěráku a vyrazila mu dech. Pak začal kvičet jako vepř, vedený na porážku.

Manželka přivolala záchranku.

Lékař z pohotovosti konstatoval, že žlučník musí ihned ven a vzal nemocného s sebou.
Pacient celou cestu do nemocnice sténal. „Vzbuďte toho nejlepšího soudruha chirurga v okrese!“ přikazoval, ale znělo to spíš jako prosba. On opravdu řekl: „soudruha chirurga“. A dodal: „soudruhu doktore.“
Učinili tak.

Doktor Tichý vešel do operačního sálu a rozhlédl se kolem sebe. Na stole ležela nevzhledná masa, přikrytá zeleným plátnem. U hlavy pacienta se skláněl anesteziolog. Bylo nás tam více než obvykle. Doktor Tichý přistoupil ke stolu, ruce v sterilních rukavicích pozvednuté jako nějaký velekněz. Zkontroloval  oholené a dezinfikované místo na těle pacienta, přistoupil blíže k jeho hlavě, a když se jejich zraky setkaly, kývnutím hlavy jej pozdravil. Anesteziolog mu zrovna nasazoval masku. Poté, co doktor Tichý něco zabručel, se obrátil ke svým přístrojům, jeden knoflík zmáčkl, jiným otočil, a pak cosi pošeptal pacientovi. Ten začal neslyšně pohybovat rty. Jeho oči však zůstaly upřené na doktora Tichého.

„Otče náš, kterýž jsi na nebesích…“ řekl najednou doktor Tichý.

Přikrčila jsem se. Pacient pod maskou dál neslyšně počítal. Nikdo se neodvážil nahlas ani vydechnout.
„...pomož tomuto nemocnému.“

Tomu soudruhovi?
„Veď mou ruku, ať mu neublíží, a dej, ať se mu vrátí zdraví,“ říkal doktor Tichý, „neboť já léčím, ale ty, Hospodine, uzdravuješ.“

Lékař u hlavy pacienta se maličko ušklíbl. Pod rouškou to ovšem nebylo vidět.
„Ale ve všem ať se stane vůle tvá, ne má.“

Udělal přestávku, jako by se rozmýšlel, jestli už řekl vše.
„Amen!“
Nikdo z nás po něm „Amen“ neopakoval. A pacient spal.

Doktor Tichý nastavil ruku, a než řekl: „Skalpel!“, vložila jsem mu jej do dlaně.

„Když už jsme u té modlitby,” řekl pan Antonín, „člověk v její sílu může věřit, nebo taky ne. Když jsem pobýval v Kolíně nad Rýnem, spřátelil jsem se tam s Julianem, polským básníkem-samorostem, člověkem velkého nadání, ale poněkud nerozhodné povahy. On neví, jestli je doma tam, nebo v Polsku, jestli se má jako vdovec oženit, nebo ne, a jelikož je původem Polák ‘z krwi i kości’, jak říká, měl by být i věřící, ale on se nějak nemůže rozhodnout, jestli má smysl se modlit, protože mu není jasné, zda Bůh je, nebo přece jenom není.

Jeho nebožka žena věřící byla, a když se on jednou vydal se svou tchyní autem na Podlesí v severovýchodním cípu Polska, tam, kde ještě žijí vlci a zubři, stala se mu malá, ale dost zajímavá příhoda. Svědčila jednoznačně ve prospěch manželčina světonázoru, ale on si je od té doby svou věcí kupodivu ještě méně jistý.