Autobus sebevrahů

            Autobus sebevrahů napsal Arto Paasilinna, nejúspěšnější současný finský spisovatel.  Tato novela - anekdota vychází z aktuálních problémů nejen Finů. Jde o únavu ze života ve městě, znechucení z práce i ze soukromých vztahů, chudobu a zadlužení, tedy o vážné věci. Autor je však dokáže nadlehčit svým osobitým černým humorem, jemným a vkusným. S laskavým očišťujícím pochopením se dotýká lidských slabostí a osvědčuje přitom hlubokou znalost lidských povah.

            Motto: "Na životě je ze všeho nejzávažnější smrt, ale ani ta není tak závažná".  

            Příběh začíná v jednom odlehlém seníku na Finském venkově, kam se přichází zastřelit několikrát zbankrotovaný podnikatel Onni Rellonen. Ale co to? V seníku už někdo je! A ten "někdo" si právě navléká na krk smyčku provazu. Tak se seznámili dva protagonisté, potencionální sebevrazi, později nerozluční přátelé a organizátoři celé akce Anonymních smrtelníků.

            Čtenář nestačí žasnout, co všechno lze podniknout pro své bližní, když jim chceme vyhovět v jejich touze po důstojné a slavné hromadné sebevraždě. Všechno se, samozřejmě, ani při nejlepší vůli vždycky nepodaří a tak jsme svědky různých faux-pas a úletů jednotlivých pasažérů z autobusu smrti, z nichž asi nejzávažnější je rvačka se skinheady a hledání tří mladých členek Anonymních smrtelníků, zbloudilých - tak i tak. Pro bližší představu úryvek:

"Z kostela se linul kajícný mužský zpěv. Konala se zrovna ranní mše. Pan plukovník navrhl, aby paní zástupkyně padlé sestry na chvíli odvedla do svatostánku, bohoslužba jim po tom nedávném řádění určitě neuškodí. Ženy vstoupily do gotického kostela, ale za pár minut se s rudými tvářemi vyhrnuly ven a úprkem se hnaly do autobusu smrti..."

            Kromě takových a podobných incidentů, kterým se při delším úzkém soužití třicítky lidí nejrůznějšího věku, povahy, původu a vzdělání nelze vyvarovat, jsme svědky také jejich nezištné pomoci místním lidem, sledujeme uzavírání hlubokých přátelství na "zbytek života", dojemného pochopení mindráků těch druhých, hrdinného nasazení vlastního bezpečí, sil i prostředků při ochraně ostatních "spolusebevrahů".  

            Dozvíme se však také, co způsobilo prosáknutí informace o "tajné organizaci" do státní infrastruktury. Policie začíná pátrat a posléze jsou do "hrozícího mezinárodního konfliktu" zataženy bezpečnostní složky i velvyslanectví evropských zemí, kudy autobus sebevrahů projíždí. Čtenář není ušetřen zjednodušujících soudů Finů o povaze, zvycích a schopnostech příslušníků ostatních národů. Například: "Švýcary sice někteří považují za poněkud prostoduché zástupce alpské rasy, ale ať už se říká cokoliv, bramborám rozumějí."

            Vzdor hororovému názvu i tématu převládajícím pocitem při četbě je radostná idyla. Sebevrazi drží při sobě, pomáhají si, zastanou se jeden druhého, časem se podrobí i jakési disciplině, která skupině usnadňuje život. Uvidí společně kus Evropy, prožijí krásné chvíle při táboření, vzájemně se ošetřují po bitvě s přesilou shinheadů, lahve s povzbuzující tekutinou kupují po desítkách.

Jestlipak se ve Švýcarských horách zřítí autobus sebevrahů do propasti, jak si to všichni naplánovali?