ROZKOŠNÁ HYENA

Hanka byla pěkná mladá novinářka. Ke svému místu v tiskovině Snové Valašsko se prošukala. Bylo to poměrně snadné. Postávala před vchodem a oslovila prvního žurnalistu, který se jí namanul. Nebyl sice bůhví jak pohledný, navíc ho hyzdily silné dioptrie a poměrně iritující pivec, ale tyto nedostatky překousla.

Zastoupila mu cestu a vmetla mu do obličeje tuto přímočarou větu:

„Můžeš mě opíchat, když mi seženeš flek u vás v redakci.“

Líbila se mu. A komu by se taky nezdála atraktivní osmnáctiletá kočka bez praxe a vysokoškolského vzdělání? Klidně by mohla dělat modelku. Měla dlouhé nohy a mentální anorexii. Vypadala jako vystřižená z titulní strany pánského magazínu.

„A jak víš, že jsem novinář?“

„Nevím, tipla jsem si. Ukaž mi svoji profesní legitimaci a budu mít jistotu.“

„Ty mi ale napřed ukaž svoje kozy,“ reagoval hbitě.

Hanka neměla s exhibicionismem sebemenší problém. Sundala si podprsenku, takže kromě růžových tenisek jí zůstaly už jenom průsvitné kalhotky. Žurnalista vykulil oči na její fantastické nulky a z úst se mu jaly odkapávat sliny vilné chlípnosti, pročež se zcela bezděky udělal. V rozkroku se mu vytvořila nevábná skvrna navozující nechtěný pocit ostentativní trapnosti, která to dosvědčovala. Ale taky se mohl pochcat… Kdoví.

*

Týden nato si Hanka zaprcala se samotným šéfredaktorem René Slavíkem. Tento dva metry vysoký muž s náušnicemi ve tvaru hákového kříže jí dokonce nabídl manželství. Až tak ho omámila svým vzezřením. A ona přijala.

Aby ušetřil na nákladech spojených s rozvodem, najal si za účelem likvidace své stávající družky a dvou tětí, které s ní měl, odborníka.

Zadal si do googlu heslo: Nájemný vrah – Snětín, a poté si pročetl jednotlivé reference. Nejlepší hodnocení měl jistý Ogárek Sgrcem. Sama policie Anonymní republiky mu udělila pět hvězdiček z pěti možných. Domluvil si s ním schůzku a dohodli se na ceně.

Za tělo si účtoval tři sta tisíc. Celková suma tedy činila devět set tisíc. Tento obnos byl pro Reného, jako pro mnohonásobného milionáře, zanedbatelným pakatelem. Plácli si.

*

Čtrnáct dní poté vyšel ve Snovém Valašsku článek, v němž byl popsán mimořádně brutální odchod paní Slavíkové a jejích potomků z tohoto světa. Samozřejmě nechybělo několik ilustračních fotografií. Čtenáři mají rádi krev a bezduché násilí.

Oběti Ogárkova řádění byly identifikovány podle uřezaných hlav. Ty byly totiž tím jediným, co po nich zůstalo. Objevil je bezdomovec pohozené v jedné zapadlé uličce. Podezření z vraždy a následného kanibalismu mu vyneslo patnáct let natvrdo… Před oprátkou ho uchránilo pouze to, že mu nebyla prokázána vina.

Pan Slavík měl z Ogárkovy dobře odvedené práce radost. Uspořádal velkolepou smuteční hostinu, na níž nemohl chybět ministr spravedlnosti, ani ředitel policie. Šampaňské, kaviár a úplatky tekly proudem. Hanka sedící po boku svého nastávajícího padla do oka řediteli státní televize Jímky Hnusu. Byl to plešatý a všehoschopný chlap ověšený zlatými řetězy. Měl hustě chlupatou hruď a neobyčejně dlouhý ocas. Když se rozčílil, stoupal mu z uší dým a z pusy chrlil oheň.

Ďábelsky zamrkal na Hanku a ta se mlsně oblízla. Samozřejmě, že věděla, o koho jde a takovou příležitost si prostě nemohla nechat ujít. Pan Slavík jí nebránil, aby ho opustila. Jímka Hnusu měl na něj dost kompromitujících materiálů, že by mu mohl lehce zařídit trest smrti.

*

Hanka umírala. Byla bezcharakterní a chorobně ambiciózní, ale ani to jí neuchránilo před hrůzným koncem. Neměla totiž nejmenšího tušení, že Jímka Hnusu produkuje místo spermatu kyselinu sírovou.

„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptala se ho a cítila, jak jí to jeho svinstvo rozežírá vagínu a postupuje dál do útrob.

Neodpověděl jí. Pouze zazvonil na sluhu. Ten strčil Hanku do černého igelitového pytle a v něm ji umístil do kontejneru na dvoře pánovy rezidence.

*

René Slavík nezůstal dlouho sám. Bylo mu teprve pětačtyřicet. Zašel před nejbližší základní školu a sbalil první lolitu, která ho zaujala. Za pravidelný intimní styk jí nabídl, jak jinak, peníze. Ale nezapomínal ani na dárky, ponejvíce se jednalo o šperky a kytky. Ve své podstatě byl totiž nenapravitelný romantik.

17. ledna 2012

Petr Měrka