Milenci podle rozvrhu

Letmé, nesmělé dotyky ze spaní, věci poházené okolo v dokonalém systému chaosu, spodní prádlo jakoby značkovalo spěšnou cestu do ložnice. A v chumlu peřin a polštářů se pomalu probouzejí k životu propletené ruce, nohy a potem zmáčené, rozcuchané vlasy. Pozvolné probouzení dvou milenců narušilo nesnesitelné zvonění budíku. Nastal zmatek a chaos, horečné oblékání, shánění šatů. Milenci do sebe vráželi a pokřikovali. "Sakra, kde mám kalhoty? Proč se mi všechno ztrácí, když to nejvíc potřebuju? Kolik je hodin?" "Prosím tě nekřič a hlavně nezmatkuj! Radši mi podej kalhotky! Kde je mám? To snad není možný." "Kolik je hodin?" "Ksakru, jak to mám vědět? Podívej se, někde je budík." "Tohle se mi stává vždycky, když mám nejvíc práce. Šéf mě sežere zaživa. Kde je ten budík?" "Moc si nestěžuj, já na tom nejsem líp..." "Kde je ten budík." "Myslíš, že nemám nic na práci...?" "Budík?" "Rychle nakoupit, skočit do opravny s budíkem..." "No vidíš budík, kde je?" "Něco uklohnit, víš jak Jirka nadává, když doma neni nic k snědku?, a pak uklízet." "Dneska máme poradu, musím tam bejt, závisí na tom..." "A když se večer konečně zastavím, padnu mrtvá." "Kam se mi poděla levá bota? Takhle se do práce nikdy nedostanu?" "Kolik je hodin?" "Jak to mám vědět? Na to jsem se ptal já. Bota. Levá." "Tady jí máš a už neotravuj. Kde mám boty já?" "Hele, já už musím..." "Co večer?" "Musím bejt s manželkou doma. Už si stěžovala." "Nána" "Čau." "Ahoj.", poslední polibek na rozloučenou mezi dveřmi, hluk po schodech, taxík. Zbyl jen ztichlý pokoj. Samota. Je tu tak smutno. Zbyl jen nepořádek a jakýsi vnitřní neklid, který tu zanechal uspěchaný milenec, kravata a prsten. * * * "Ahoj, máš na mě čas?" "Čau miláčku, mám, ale jen chvilku, víš je to nabitý." "Jak jsi dorazila? Stihla jsi to? Všechno v pořádku?" "Jo jo, ale bylo to vo prsa. Co ty?" "V pořádku... hele, uvidíme se zítra?" "Zejtra? No nevim nevim, mám toho hodně." "Jako vždycky. No tak nezlob. Uvidíme se, že jo?" "Říkám, že nevim, víš kolik toho mám? Jenže ty mi to nevěříš. Tak hele ráno jen co votevřu voči, musim běžet nakoupit, udělat dětem snídani, vypravit je do školy, poklidit byt, ani si nestačim vypít kafe..." "Kdo říká, že se musíme vidět hned ráno? O tom nepadlo ani slovo.", rychle ji přerušil. "Potom musím vyprat, zase uklízet, vařit voběd, pak přijdou děti, musim jim dát najíst, uklidit po nich, umejt nádobí..." "Tak uvidíme se?" "Přijde manžel, i jemu musim dát najíst, uklidit po něm, víš jaký je to prase, učit se s dětma, nakupovat, dělat večeři a večer mě už nikam nepustí. A vůbec já budu ráda, když padnu do postele." "A nechceš do tý postele padnout se mnou?" "Ty kecko, ty asi nechápeš, kolik toho mám na práci, vono se řekna žena v domácnosti a okamžitě si každej vybaví lenošení, poflakování se po bytě, kafíčko, drby se sousedkou, cigárko. Víš kolik jsem měla dneska cigaret? Dvě. Prostě to nestíhám." "Tak kdy se uvidíme?" "Ty mě fakt nechápeš, že jo? Řekla jsem, že nevím, že nemám tucha, prostě nevím, kdy to vyjde. Víš co, já ti zavolám až to bude možný." "Chtěla jsi říct, až se ti to bude hodit. Myslíš, že zapískáš a já přiběhnu, já mám taky svý povinnosti, spoustu práce..." "Tak neběhej a laskavě na mě nezvyšuj hlas.", a třískla sluchátkem. Jako opařený stál u telefonu, když se rozhlédl, zjistil, že ho sleduje osm párů očí, spolupracovníci, kolegové, šmíráci, došlo mu, že všechny teď trápí spekulace, komu to volal, že to určitě nebyla manželka a podobně. V duchu nad tím mávl rukou a šel si po svých.

---