Drahý smrtelníku

Drahý smrtelníku

Kostnatá ruka se zastavila v těsné vzdálenosti od dveří. Po chvilce zaváhání dvakrát zprudka zaklepala. Zevnitř se ozval tlumený rámus a za chvíli o něco méně tlumené zvolání: „No jo, už jdu…kdo je?!“ „Smrt.“ odpověděl autor zaklepání. „Vy zasraný feťáci, běžte si to sakra píchat někam mimo město!“ returnoval autor tlumeného rámusu. Stále tlumenější kroky naznačovaly, že obyvatel malého rodinného domku, zastrčeného na okraji maloměsta, se vrací ke své předešlé činnosti. Postava venku stáhla ruku zpět a nervózně se rozhlédla po okolí, jestli někdo její počínání nesleduje. Po několika minutách se rozhoupala k dalšímu pokusu. Tentokrát zaťukala třikrát a snad ještě silněji. Zevnitř se ozvaly podobné zvuky jako v prvním případě. „Co se to ksakru dneska děje?“ rozčilovala se postava uvnitř domu. „Celej tejden ani noha a najednou se všichni můžou  zbláznit. Kdo to zas je?“ „Dobrý den. Rozvážka  zmrzliny.“ „Vždyť je únor, proboha! Komu chcete v únoru cpát zmrzlinu?“ „Víte, náš ředitel usoudil, že v chladném počasí ušetří za automobil vybavený mrazícím boxem a může si tak přes zimu téměř beze zbytku škrtnout provozní náklady. Horká novinka.“ Někteří lidé by se měli vyvarovat pokusů o vtip. „Vždyť jste říkal rozvážka.“ „Pardon, myslel jsem roznášku, pořád si na to nemůžu zvyknout.“ Postavu uvnitř již prapodivná konverzace začala trochu unavovat a o něco víc štvát a tak se rozhodla k ráznému činu. Zprudka vzala za kliku a spustila: „Vždyť už je únor, jak dlouho si sakra chcete zvykat…“ a zůstala civět na postavu postávající na jejím prahu. „Kdo sakra jste?“ zeptala se po krátké pauze. „Já? Já jsem Smrt.“ odpověděl Smrt.

            Otevřené dveře naskytly pohled na zakulaceného padesátníka v námořnickém tričku pokydaném kečupem. Zajímavější pohled však byl na druhou postavu , tedy spíše jen černý hábit, bez zjevné opory napodobující tvar těla a na dvě ruce skýtající studentům medicíny dokonalý pohled na všechny ty carpise, metacarpise, ossi pisiforme, lunatume a další. Jeden jejich komplexní celek v ruce obligátně třímal kosu a druhý se drbal někde kde by člověk hádal rozkrok. Námořníkovi během několika vteřin, došly nejen nadávky, ale řeč jako taková. Kostra ruky nechala rozkrok rozkrokem a kdesi z hábitu vytáhla kus papíru, který si přidržela před někde vy výši očí. „Drahý smrtelníku. Vyslechni prosím v tichosti následující zprávu. Já, tvůj průvodce, s tebou nyní strávím poslední chvíle tvého života. Pokud vše dobře dopadne, budou to chvíle příjemné, následované pokojným odchodem. Podle situace se pokusit o nějaký vtip kvůli odlehčení atmosféry. Já, tvůj průvodce ti, pokud budeš chtít, nyní zodpovím veškeré tvé otázky. Udělat odmlku. Pokud si chceš nejdřív otázky urovnat v hlavě, rád ti je zodpovím až budeš připravený. Dle situace poprosit o šálek horkého nápoje, přepnutí stanice v autorádiu apod.“

            V obýváku se na pohovce rozvaloval černý hábit a čtyři kostry končetin. Na malé stoličce v nejvzdálenějším rohu od pohovky do sebe obtloustlá postava nalila asi šestého panáka. „Hele a jak to bude vypadat? Budu řvát? Bude to bolet?!“ „Už asi popátý ti říkám, že to sám přesně nevím a i kdybych věděl, nesmím ti to říct.“ „Ale no tak, něco maličko bys mi říct mohl, ne?“ „Je mi líto, ale  vážně ne. Neptej se pořád.“ Smrt trochu znervózněl, když se za okny začalo stmívat. „Vím že asi nemáš náladu popíjet zrovna se mnou, ale kdyby ti to nevadilo, taky bych si nalil. Můžu?“ zeptal se. „Jo, určitě, mám tu ještě slivovici od příbuzných z Boskovic, přímo od zdroje. Když do pekla, tak na pořádným koni, ne?“ Když majitel domu otevíral třetí láhev, nucená, jednotvárná a ryze formální konverzace se začala pozvolna měnit v konverzaci družnou, zábavnou až přátelskou.

            Následujícího rána se Smrt vzbudil zpola naskládaný do koše na špinavé prádlo. Rozhlédl se po místnosti. Na pohovce ležel metrák stále živé váhy, láskyplně obtočený okolo násady od kosy. „Jsi vzhůru?“ zeptal se Smrt. Odpovědí mu bylo souhlasné a lehce bolestné zamručení. „Kde tady máš kafe?“ „Ta skříňka nad sporákem, úplně nahoře. Je tam turek i rozpustný.“ Smrt se odbelhal do kuchyně, cestou ještě zaslechl jak za ním jeho společník z předešlého večera volá: „Jo hele, ale musíš si uvařit vodu v hrnci na sporáku, včera dopoledne mi odešla rychlovarná konvice.“ Do Smrtě jako by uhodilo. Ve vteřině byl zpátky v místnosti a překotně se vyptával: „Cože ti odešlo? Co je s konvicí? Mluv.“ „No říkám, že včera odešla. Kaput. Hotová prostě.“ Smrt se zarazil a po  chvíli přemýšlení pravil: „No nic, hele díky za pohoštění, dej mi prosím kosu a já vyrazím.“ Tlouštík, který si od probuzení ještě ani nestačil uvědomit, proč jeho společník předešlého dne vůbec přišel, pracně nadzvedl své tělo a natáhl kupředu ruku s tyčí. Smrt si najednou uvědomil, že ještě včera bylo k tyči přiděláno něco kovového a zahnutého. Začal koktat: „Ty-ty…ne-nevíš kde by mohla, kde by mohla bejt násada?“ Propocený potomek Francise Drakea se začal chechtal. „Včera jsi mlel něco ve smyslu sleduj můj Bongsul, nebo tak něco. Pak jsi s kosou začal mávat a násada ti vyletěla oknem.“ Chechtání nepolevilo, naopak bylo ještě obohaceno o nebezpečně znějící, dávivý kašel. Zaražený Smrt pokrčil rameny, a vyšel ven. Obešel dům a začal spravovat kosu. Na odchodu ještě křikl dovnitř pootevřeným oknem: „Hele tak zatím, já už musím.“

            O pár týdnů později Smrt znovu přistoupil ke starým známým dveřím. Bez jakéhokoli zaváhání zaklepal na dveře. Po chvíli mu otevřel starý známý tlouštík, tentokrát oděn ve slušivý růžový župan. Unavená nasupenost v jeho obličeji se mu okamžitě změnila v unavenou pobavenost.. „To jsi zase ty?“ pousmál se. „Ano, vypadá to snad jinak?“ s lehkou dávkou ironie odpověděl Smrt. „A co to má být tentokrát?“ nyní už chybělo opravdu málo, aby se postava v županu nedala do smíchu. „Víš, že to nesmím prozradit.“ kontruje resolutně Smrt. „Nesmím prozradit“ byl vcelku neúspěšně parodován kovový hlas Smrtě „posledně jsi akorát vypil snad všechno co v tomhle baráku  teklo a nechal jsi po sobě takovej binec, že jsem chvilku přemejšlel, jestli  nebude jednodušší dům zapálit a postavit novej, než to uklízet.“ „Přece jenom bych se něčeho napil. Jo a mimochodem - fakt hezkej župan.“ rýpnul si Smrt. „Hele, je po babičce a je pohodlnej. Minule jsi říkal, že je ti jedno co piješ, že stejně nevnímáš chuť, co kdybych na tobě tentokrát ušetřil a nalil ti rovnou čistej líh?“ navrhl zapálený obhájce županu s kožešinou. „Fajn, klidně na mě šetři, mě je to jedno.“ Župaňák přikývl a pokračoval: „Ale jestli se namažeš a budeš chtít abych tě někam odved, tak na to rovnou zapomeň, vím že když se tě dotknu, na místě zemřu. Koukám na televizi!“ „Tak tohle je zrovna jenom blbá pověra, neboj.“ vyvedl ho Smrt z omylu. „No dobře, ale stejně... to je jedno, počkej já ten líh hned najdu.“ Otevřel dveře do koupelny, přisunul stoličku k zrcadlu, postavil se na ni a zašmátral na vršku toaletní skříňky. „To je divné.“ Pronesl Smrt. „Co je divné?“ odpověděl chlapík natahující se po lihu, který tam pravděpodobně ani nebyl. „Správně by tady na zemi mělo být plno vody a ty už si měl dávno spadnout a rozbít si hlavu o vanu, ale co nadělám. Kašlu na to.“ dokončil Smrt celý dialog v pohybu, kterého se zúčastnila kostnatá noha i stolička - smrtelný župaňákův pád krkem na hranu vany.