Praha mezi Újezdem a Národním divadlem

Je večer,

mokře šustí kola

po mostě Legií.

Dvojice bílých světel,

jedna za druhou,

letí nad zemí.

Letí nad tvojí hlavou.

Svist kol,

světlo, tma

            světlo, tma…

Ležíš,

snad už nedýcháš.

(Tak bylo by ti líp…)

Já nesebrala odvahu

vstoupit do vozovky,

zvednout tvé bezvládné tělo

a odevzdat jej řece,

která ti byla

po celý život

domovem.

Další a další světla

tě přelétají.

Nezastaví,

nezpomalí.

A jak tě míjejí,

mění se v krvavě rudé body

a dál šumivě letí

ke svým cílům.

A ty jsi nedoletěla,

divoká kachničko…