Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se(Ne)vinné zápisky
Autor
Madlen7
Chystala jsem se ven. Trochu mě zdržuje brácha Tadeáš. Nemůžu najít deštník. Spěchám. „Vezmi si banán,“ volá za mnou táta. „Jo!“ Jdu už stejně pozdě. Vezmi si banán, to už mi říká tak od pěti let. Samozřejmě už cestou na zastávku začne pršet, protože nemám deštník. Hlavně, že mám banán!
Domů se vracím celá zmáčená. Naštěstí není doma máma. Měla bych toho patřičně využít.
„Tati?“
„Hmmm,“ozve se z novin.
„ No víš, zítra je v klubu diskotéka… Mohla bych jít?“
„ Olgo, myslím, že na diskotéky máš ještě dost času.“
„Ale tati, mám teď dobrý známky. A máma má zítra taky noční. Nemusí o ničem vědět.“
„Nevím. Budu o tom uvažovat.“
„Tatíííííííí….!“
„Tak dobře. Ale do půlnoci doma.“
„Seš skvělej!“
„Když něco potřebuješ, co?
„Neeee!“
Smějeme se. Poslední dobou si prostě víc rozumím s tátou.
Nevím, co na sebe. Nemůžu se rozmýšlet moc dlouho, abych nepřišla pozdě. Nakonec sáhnu po modrém topu s flitry. Ještě namalovat pusu. Mám moc pih. Tadeáš nemá žádný. To není spravedlivý.
Uvařím si čaj. Tadeáš šel spát. Chci si číst, ale do mysli se mi stále vkrádá stejný obraz. Olga v topu malující si pusu přesně tak jako všechny 14leté holky. Slušelo jí to. Kdy nastala ta změna, že se z malé holky, s kterou jsem hrával baseball, stala tahle kočka? Nějak jsem si zapomněl všimnout…
Přiřítit se kolem jedné domů. Čekala jsem, že bude táta něco říkat. Ale ne. Tak jsem zaplula do ložnice, ale spát se mi stejně nechtělo. Nakonec to nebylo bůhvíco. Spíš nuda. Moc lidí netancovalo. Hlavně se nalívali.
Ráno u snídaně máma vyzvídá: „Co včera, dívali jste se na televizi?“
„Jo,“ odvětí pohotově táta.
„A na co?“
„No…“
„Na Krause přece!“ pomůžu tátovi. Nevím, proč musí máma tátu zkoušet. Dělá to i mně. Nesnáším to. Asi profesionální deformace. Je totiž bývalá učitelka. Ještě že mě táta kryje.
„Ježišmarjá!“ vykřikne máma překvapeně. Vzhlédnu. Tadeáš na sebe vylil mlíko s vločkami. „Ty seš tak šikovnej!“ vypísknu.
„Nech ho, to se může stát každému.“ Zastává se ho máma. Kdybych to udělala já… No jo, Tadeášek prostě. Prominentní vždy a všude.
Ani si nepamatuju na dobu, kdy ještě nebyl na světě. Byly mi čtyři roky. To už je tak dávno. Ale vzpomínám, že jsme jezdili hodně na výlety. Do zoo nebo jen na procházku do lesa. Když se narodil Tadeáš, už nebyl čas. Občas jsme vyjeli jen my dva s tátou, ale nebylo to ono. Hlavně jsme pak hráli baseball, moc mi to nešlo. Smích. A hlavně máma nebyla tak zkostnatělá.
Cestou ze školy dostanu nápad. Koupím něco tátovi, brzy bude mít svátek. Jenže nemám vůbec fantazii. Rád čte, takže asi knížku. Vyberu zajímavou detektivku. Ty má nejradši.
„Ale Olgo. To si nemusela. Děkuju.“
„Není zač.“
„Nalijeme si víno, ne?“
„Mhh.“ Vlastně proč ne. Máma tu není.
Byl to fajn večer. S tátou je vždycky sranda. Víno. Kdyby to viděla máma. Ještě že neví. Tadeáš spal, takže žalovat nemůže.
Mám byt jenom pro sebe. Co budu dělat? Nejdřív bych se měla učit. Tak jo. Matika. Zeměpis. Stačí. Jdu si napustit vanu. Hodně vody a hodně pěny. Moc bublinek. Voda přesně akorát, jak mám ráda. Ne vřelá, ale příjemně horká. Ani nevím kolik uběhlo času, když do koupelny vejde táta. Překvapeně se na mě dívá, ale aby šel pryč, ho nenapadne. Myje si ruce. Nádech. Výdech. Mám chuť říct: „Tati, měl bys jít.“ Ale spolknu to. Odejde, jako by to slyšel.
Nedošlo mi, že mám klepat. Taková malá holka to byla. Ještě nedávno. Kdy se to stalo? Ta změna. Ležela ve vaně, na sobě plno pěny. Nic jsem neviděl a stejně mě to vzrušilo. Doufám, že si ničeho nevšimla.
Jdu domů. Chci, aby tam nikdo nebyl. Ani táta. Radši. Poslední dobou špatně spím. Budím se uprostřed noci zmatená a celá zpocená. Nádech. Výdech. Sen je pryč. Zdají se mi. Divné sny.
Tiše hraje hudba. Světlo jen tlumeně. Já na gauči. Táta taky. Vedle sebe. Zase. Je mi horko. Ale ne z vína. Z těch zakázaných doteků. Cítím jeho kolínskou. Voní mi. Nádech. Výdech. Nevím, co mám říct. Mlčím, ale líbí se mi to. Kam až člověk může zajít? Už jsme dávno za hranicí. Asi.
Jsme na chatě. Máma s Tadeášem lenoší na terase. Já a tátou vyrazila na houby. Slunce nám pere do zad. Příjemné. Na holých lýtkách cítím trávu. Šimrá to. Houby samozřejmě nehledáme. A co teda? Sami sebe polonazí v trávě? Zatáhlo se. Spěcháme zpátky. Jakoby se na nás slunce rozzlobilo za to všechno. Sušší nedojdeme. Máma:„A houby?“ „Nebyly.“ Nádech. Výdech. Bolí to. Lhát jí.
Přecházím po pokoji. Musím trochu uklidit. Chci vypadnout. Aspoň na týden. Měsíc. Už na to nemám. Máma je jako ostříž. Tadeáš mě pořád otravuje. No a táta… Dneska přespím u spolužačky. Tak. Dáme si film a popcorn. Těším se.
Jenže spolužačka chce řešit kluky. Začne rýt i do mě:„Máš někoho?“
„Nee…“
„Ale nekecej!
„Fakt ne!“
„Tak se ti určitě někdo líbí?“
Ticho. Dívám se do země.
„Teď zrovna nikdo.“
„Tak si to nech.“ Urazila se.
Po tomhle jsem šla domů. Žádný film a popcorn. Co jsem jí měla říct? Zasměju se. V tom smíchu je plno zoufalosti. Unaveně odemknu. V předsíni klečí táta. Čistí si boty. On je fakt hezkej. Ale…
„To si tam moc dlouhou nepobyla,“ spustí. Cítím v té větě náznak radosti.
„Ne no.“ odpovím.
Když si věším kabát, nechtíc se o něj otřu. Pohladí mě po noze. „Tati…“
„Copak?“
„Já jdu spát.“
„Aha.“ Zklamání. Nejspíš.
Popadnu tašku a zapadnu u sebe v pokoji. Slyším, jak uklízí boty. Zhasíná a jde do ložnice. Taky spát. Nemůžu usnout. Nejde to. Ach jo. Ve škole jsem poslední dobou mimo. Však mi máma za to nedávno vynadala. Čtu si, ale písmenka mi skáčou před očima.
Zase budík a já mám půlnoc. Zavřu oči, bolí mě břicho. Nikam se mi nechce. Dnes ne prosím. Táta by mě možná nechal doma. Vstanu. Pozdě. Už je v práci. Máma mě volá k snídani a já se teprve motám v koupelně s Tadeášem pod nohama.
„Mamíí?“
„No?“
„Já nechci snídat.“
„Proč?“
„Bolí mě břicho. Fakt. Nemohla bych dnes zůstat doma, prosím?“
„Olgo, nemyslíš, že na tyhle triky jsi už velká?“
„Ale mami, já si to nevymýšlím.“
„Aha!“ ironicky.
„Tadeáše bys doma nechala!“ zakňourám vyčítavě.
„Nezačínej zase!“
„Vždyť je to pravda!“ začínám být naštvaná.
„Ne, není. Půjdeš do školy a basta!“
„Ty seš tak hnusná a necitlivá! To táta…“ lapám rozčileně po dechu.
„Prosím? Tak to jsi vážně přehnala.“ Vrazí mi facku. Nenávistně přimhouřím oči. „No a táta je zase ten svatej, chápu!“ dodá ještě. No mami, kdybys věděla… myslím si v duchu. Naštvaně vycouvám z kuchyně. Vezmu tašku. Prásknu dveřmi. „Olgo….!“ Slyším ještě na schodech, ale nevrátím se. Facka. Ve čtrnácti! To se jen tak nepromíjí. Stejně jdu pozdě. Nerozhlídnu se na přechodu. Tramvaj. Nádech. Výdech.
Je už pozdě. Na všechno.