v labyrintu

co měly jsme

bylo vzácné a dokonalé

náhle pohaněla jsi mé odevzdání

své nazvala sobectvím

teď vše, co objevíš zaseto

v mé krajině srdeční

nemilosrdně vytrháváš

snad abych byla prosta kořenů

pro nové dnes

prý…jen představy

vlastní konstrukce…

nikdy jsme si nebyly

nikdy jsme neměly co by bylo naše

ani tu písničku jsi nám nenechala

neschopná jinak

dál důvěru a lásku

házím o stěnu

proč

když odráží se strach

doufalas´ že pochopím

ale vyčerpaná

čekáš už jen

až si zvyknu