Na horský dráze

Asi jako na horský dráze. Dokud jedeš je to fajn, ale jen co se zastavíš, chce se ti blejt. Co se blití týká, mám za to, že je lepší si to odbýt hned, než se to snažit odvrátit strávit hodiny se žaludkem v deliriu...

Asi mám kliku, že žiju rychlejc než ti druzí, ti za mnou, ti co za mnou chodí na rozumy. Onehdá, když jsem seděla ve vlaku a nadávala si, že už jsem moc stará na to, abych rozkládala puzzle v domění, že z nich potom složím lepší obrázek... nesložím! Jednou pro vždy, NESLOŽÍM! 

Doufala jsem, že to stihnu, než se zastaví, abych jí aspoň mohla podržet vlasy. Já totiž nikdy nezvracela. Já jenom držím cizím lidem vlasy. Kecám, zvracela jsem, ale nepamatuju si to. Má paměť tyto zážitky milosrdně vyhodila do koše zapomnění. A nikdy, opravdu nikdy jsem u toho nekřičela cizí jméno, jenom to vlastní. Závidím lidem, kteří dokáží ze svých chyb vinit jiné a věřit tomu. Pokud mě někdo zradí, je to proto, že jsem mu to já dovolila. Pokud někdo nesplní moje očekávání, je to moje chyba, protože já nesmím očekávat.

Romantická láska je výmysl moderní doby. Té, co začala okolo roku 1750. Chyméra nabrala monstrózních rozměrů v období romantismu. Romantický hrdina musí mít nejasný (avšak šlechtický) původ, nesmí mít ŽÁDNÉ lidské vlastnosti. Neprdí, nedrobí a miluje jen jednou. Je to dokonalý robot. Samé ctnosti, nectnosti mu byli odebrány těmi nejslavnějšími pery.

Při výchově holčiček bych zakázala jak Austinovou tak Němcovou. Proč nám prostě po pravdě neřeknou, že ta chlupatá (leč báječná) bestie, vedle které jsme se jednou ráno bůh ví proč probudili, se nikdy nezmění v krásného prince a že je to tak lepší? Proč musíme nejdřív milovat nesmyslné množství zpola vykonstruovaných krásných princů, než se (jen ty chápavější) necháme uspokojit v náručí normálního chlapa?

„Potřebuju někoho jinýho. Zkušenějšího, snad i trochu staršího, někoho kdo je si jistý sám sebou?“ Proč? Protože se cítíš trapně, protože udělal co jsi chtěla a ono to nebylo ono? Protože mu visí na krku křížek a ty máš na krku nůž? Protože to není princ ani poté, co sis vzala do pusy jeho penis? Ano, řekla jsem jí to. Řekla jsem jí, že je kráva. A ano, uklidnila jsem jí tím, že je to normální a že to děláme všechny. A ne, nepřipomněla jsem jí, že je na takový hovadiny stará. Přesto je v podivné depresi, za kterou se cítím zodpovědná.

Cizí životy mám tendenci žít s větší vervou než svůj vlastní. Jestli si dobře pamatuju tak jsem se jednou vyjádřila v tom smyslu, že pokud mi chlap stojí za pár dobrejch řádek, tak to není ztráta času. Vlastně si to pořád myslím, že je jedno co to je, ale hlavně že z toho něco je. Jestli trojčata, nebo román... to je vedlejší. Ne, nesouložím zadarmo. Nikdo by neměl.

„Buď ráda! Napsal ti báječnej konec. Hoď to na papír ...“

„ Já už to hodila.“

V půlce jsem se rozplakala. Vlastně spíš nad sebou. Nad faktem, že moje literární tvorba stojí za hovno od tý doby, co spím jen s jedním. Nad faktem, že na pár slušnejch řádek člověk musí bejt zhrzenej, znechucenej...  Literární talent nespočívá v tom, že je člověk schopen za sebou trochu zajímavě seřadit slovíčka, ale v tom, že je schopen tak činit kdykoli. Svět se opravdu dělí na ty, kteří žijí a ty, kteří píší o životě, který by chtěli žít. Ze druhé skupiny jsem briskně přeskočila do první a chci si namluvit, že trpím zmatením jazyků... Že ztrácím schopnost psát česky, protože poslední rok myslím téměř výhradně anglicky. Ba ne, něco na tom bude. Určitě...

Nevim jak dalece jsem „prozřela“ a nebo se jen předčasně dostala do stádia pětatřicítky co bere cokoli, jen když jí to oplodní. Možná, že Austinová měla pravdu, ale vzhledem k tomu, že byla bezdětná stará panna o tom silně pochybuju... Tak jak tak žiju rychlejc. A druzí za mnou chodí na rozumy, které dávám s čím dál tím menší ochotou, protože jim sama čím dál tím míň věřím.

„ Mám na písmáku další hovno...“ Ano máš, když to chceš brát takhle.