Ťululum podruhé

Ťululum podruhé .

Divadlo, to je poněkud zvláštní svět.
Svět trochu schizofrenický.
Svět uzavřený sám do sebe, a zároveň otevřený všem, kdo do něj chtějí vstoupit.
(pokud na to mají chuť, nebo možná spíš  odvahu)
Svět, ve kterém tečou emoce proudem. A to oběma směry, ven i dovnitř.
Svět, v němž jeden někdy neznamená nic a jindy úplně všechno.
Svět rytířů bez bázně a hany, a zároveň svět podvodníků, nebo falešných hráčů.
Dávej a  ber.

Tak to je divadlo.

      *  *  *

No, každý člověk se někdy narodil.
Tedy jistě nebude pro nikoho překvapením, že se jednoho dne narodil i Jura.
Jinak představitel Vatelína, v divadelní hře Ťululum, jehož divadelní manželkou byla v této hře Karolínka, kterou už znáte z předešlého povídání.
A byla to zase náhoda, prostě výzva, jakou nevymyslíte.
Narozeniny.
A jako na potvoru, zrovna v den, kdy se hrálo představení.
A na domácí scéně!
A co je nejzajímavější ? Nebyly to obyčejné narozeniny. Jubileum, to tenkrát bylo !
Zkrátka a dobře, ideální příležitost.
Kdekdo, už dlouho předem, vymýšlel scénář oslavy. Jak to udělat nejlépe, a nejdůstojněji a nejslavnostněji, ale pořád se nedařilo najít něco originálního.

Mlčel jsem a pozoroval cvrkot, jelikož jsem byl v souboru moc krátce na to, abych znal všechny zvyklosti a rituály.

Mlčel i Péťa.
Mlčel, protože věděl.
Když se blížil termín představení o němž je řeč, přišel po jedné zkoušce za mnou a oznámil mi, že by bylo vhodné popřát oslavenci - přímo na jevišti.
A že ví, že si  s tím poradím.
Něco ve smyslu :
„ Hele – vymysli nějakou bejkárnu, a když bude třeba, su svolný se vším – šak víš“

Věděl jsem...

 A právě proto jsem nesměle namítl :  „ Nojo … ale co když to s ním na jevišti šlehne ?“
 „ Sa neboj, mám diplom – su několikanásobný vítěz v soutěži zdravotních hlídek “  
A na to už byly všechny moje argumenty opravdu krátké.
Jak jsem se později dověděl, tak skutečně nelhal.
Neřekl ale, že to bylo v páté třídě základní školy.

Pak nastal den „D“.

Představení běželo jako po drátku, lidi řvali smíchy, nikdo netušil, co se chystá.
Věděl to jen Péťa, já, a jedna kolegyně, která hrála služku,( aby se nevyděsila víc než je třeba.)
Do závěrečné scény  jsem šel s lehkým mrazením v zádech.
Popadnul jsem láhev šampáňa, kterou jsem v tomto výstupu pokaždé otevíral, na oslavu toho, že moje divadelní žena má milence, tedy všechno běží, tak jak má.
 Nadechl jsem se, a - otevřel dveře na scénu.

Odehráli jsme pár úvodních replik, já si sedl do křesla a  vstoupil Péťa.
Zatím vše běželo podle scénáře, takže nikdo neměl sebemenší podezření.

Pak nám trochu zaskřípala „synchronizace“.
Chystal jsem se totiž otevřít láhev o jednu narážku dřív než jsem měl.
Ale nestalo se nic, sice byla oddrátkovná, ale položil jsem ji polehoučku na zem, vedle křesla, poté v klidu vstal, a jeli jsme dál v zaběhnutých kolejích.
 Kouknul jsem letmo na Péťu a poznal , že v očekávání věcí příštích se mu trochu zrychlil puls,( ale snažil se, seč mu síly stačily, aby na sobě nedal nic znát.)
Bledá tvář, zrychlený dech,  normálně bych začal mít o toho našeho „zdravotního dozora“ trochu strach, ale v tu dobu už jsem věděl, že čtyři herečky jsou profesí zdravotními sestrami, z toho jedna sálová , jedna z erzety, jedna z gynekologie a jedna dětská.
Pokryta byla tedy všechna možná rizika.

Pak to přišlo.
Zaklepání na dveře.
„ Vstupte“ řekl Jura, přesně jak mu předepisoval text jeho role.
Vstoupila služka, s podnosem, na něm skleničky, což bylo podle scénáře v pořádku.
Jen ta obálka na něm být neměla, tu jsem měl mít v kapse.
Ale zatím si jí nikdo nevšímal.
Jura na mne začal dělat posunky, jako - že nemám otevřenou láhev.
Dělal jsem, statečně,  že ho nevidím.
„ Pane, to je telegram pro vás,“ řekla služka a podala mi obálku.
Otevřel jsem ji, rozevřel list papíru a začal číst.

„ Milý přítel - stop - Jelikož se stalo, že se ,právě dnešního dne,dožíváte svého významného životního jubilea – stop - je mi ctí a potěšením . . . “ .

Bylo toho na stránku, a - však mě znáte -  bylo to ve verších.

Ne, nemohu tady uvést plné znění, protože ta básnička byla určená jen pro ten okamžik, a hlavně pro Juru, tedy patří jen a jenom jemu.

Nápověda v portálu vyskočila ze židle a prudce listovala v knize, hledajíc, kde to vlastně jsme, protože ten text jí povědomý rozhodně nebyl !

Jura vytřeštil oči, zčerenal jak rak,když ho taháte z vařicí vody, trošičku se mu orosilo čelo, a vypravil ze sebe, na půl huby, aby ho diváci neslyšeli – „vy volové, co to zase je ???“

V zákulisí začalo být poněkud těsno, protože každý chtěl vidět, koho  z jeviště odnesou jako prvního.

Diváci se ztišili, protože začali tušit, že tady něco nehraje.

A pak se ozvala ta dutá rána.
Bouchnul,  šampus, doposud klidně stojící vedle křesla.
Paní, která seděla v první řadě, nejblíž té lahve, povyskočila jako by ji kousla zmije, přestože letící špunt ji prokazatelně minul.
Možná ale právě to byl ten signál, najednou jsem si uvědomil, že celé hlediště stojí, a tleská.

Jura stál taky, po tváři se mu valily slzy jako hrachy, a já tušil, že pro dnešek už je s jeho hereckým uměním amen.
Nevím, jestli jste to někdy zažili, ale věřte, že tohle je pocit, který herec zažije jen velmi velmi  zřídka, a mnohým se to nepoštěstí za celý život ani jednou.
Tak jsme nechali publikum dotleskat, a když se zase posadilo do sedadel, nalili jsme do skleniček  šampus, který v lahvi zbyl ( dostalo se i na tu paní z první řady), a  připili jsme Jurovi na ty jeho kulatiny. A pak jsme tu hru dohráli až do konce.

No - pravdou je, že Jura si toho v tom představení už opravdu moc neřekl.
( zasekl se jako jehla na gramofonu a bezhlasně opakoval – „ vy blbci … vy blbci“  a trošičku u toho kroutil hlavou)
Ale s tím jsme s Péťou tak trochu počítali a předem si rozdělili  jeho text mezi sebe, takže divák se nakonec dověděl všechno co měl.
Jen poněkud netradičním způsobem, který se od té doby už nikdy neopakoval.
Ono totiž  - trefit se s kulatými narozeninami do termínu představení  - to je opravdu hodně velká náhoda.
Ale i pro mne se tohle představení stalo určitým mezníkem.
Tam byl nejspíš onen moment, kdy se soubor rozhodl, nejen že jsem definitivně přijat za plnohodnotného člena souboru, ale  -  že budu i jejich režisérem.
A o tom  - zase někdy příště.