Kráčející rakev

Kráčející rakev

Viděl jsem rakev kdysi
a svíci plačící
pak vzácná ústa čísi
tak kající
a mrtvý pohled svinutý to had
v svém chladném stočení
se díval tušeně jen snad
do mého sevření
                                      František Halas


Starobylé pohřebiště bylo cele obklopeno silnou zdí, ke které zvenčí těsně přiléhaly další budovy rozlehlého opatství. Ohromná hradba pečlivě očištěných lidských skeletů vytvářela jakési strašidelné průčelí veliké kostnice, které mu mimoděk připomnělo onu legendární bránu do horoucích pekel…
Uvěznili jej v zatuchlé hrobce. Vysoké stěny z obrovských kamenných kvádrů ho sadisticky dusily a jemu zcela absurdně připadalo, jako by každý z nich byl bědným pozůstatkem prokletého pohanského monolitu. Chladný vzduch páchl spálenou myrhou a vadnoucími květinami. Tlusté svíce hasly v lezavých závanech hvízdajícího průvanu. Kreslily v zamřížovaných oknech děsivé tváře a průzračné kapky svěcené vody se měnily v neznámé znaky zapsané stékající krví…
Svět nadobro zčernal.
Nemilosrdné mraky spolkly bledý měsíc i veškeré hvězdy a všechno se nenávratně propadlo do temnoty. Silný vítr strhával větve ze slabých stromů a rozverně vířil hřbitovní hlínu. Tam venku jistě běsnily beztvaré postavy, nepohyblivé náhrobky, bezmocně zezelenalé rozlezlým lišejníkem, se tupě třásly zlou závistí a bílá víla zahalená dlouhými havraními vlasy ladně tančila na novém čerstvém rovu…
Naplněna nicotou.
Musel pokorně pokleknout před vystavenou rakví, ale i tak věděl, že její skuteční hlídači nedlí v žádné zapomenuté kryptě, jsou dokonale neviditelní a nehmotní, bez masa a kostí, beze jména…
Dokázal by si přesně představit jejich obludné obrysy, jak zřetelně vyrůstají mezi zašlými kameny v nepočetných ostrůvcích sametového mechu. Jen jedno místo nyní hyzdil podlouhlý kus rozryté půdy, kam už zítra navždy uloží její krásnou zdobenou rakev. Spočine ve velebném stínu starého opatství a společnost jí zajistí nesčetné ostatky zesnulých. Ji samotnou brzy hltavě naplní bělavé larvy, v prázdné lebce se usídlí horda rudých brouků hrobaříků, mezi propadlými žebry vypučí zahnívající podzemní houby…
Malá skupina truchlících smutně oplakávala její opuštěné máry. Žalostně vyhlížející kněz jí důstojně udělil poslední požehnání. Poté, co se všichni odebrali k odchodu, on zůstal v uzamčené hrobce, sám mezi výstavnými mohylami. Sám a sám, jen se svým vlastním strachem. Musel bdít u mrtvého těla zahaleného do drahého hedvábného rubáše…
Slyšel táhlé houkání sivé sovy, které na nepatrný moment téměř přehlušilo ohlušující varhanní hudbu. Ta se podivným způsobem linula z nedalekého kostela. Snad hrají půlnoční mši za mrtvé…
S každým dalším zlomkem věčnosti, co jeho mrtvá snoubenka nehybně spočívala na ledovém katafalku, si i on sám připadal stále víc a víc bledší, slabší a jeho provinilá mysl doslova šílela potlačovaným hnusem. Odmítl jí projevit jakýkoli soucit, když pomalu umírala. Krutá choroba ji úplně oloupila o lidský vzhled a zanechala za sebou jen proměnlivý zmar a smutnou marnost vší nestálé hmoty…
Vzpomněl si, že do soukromého sanatoria ji přišel navštívit jen jednou. Přišel, protože ho k tomu donutila tíha povinností a společenský tlak, který jej také bezohledně vehnal do onoho nechtěného svazku. Jejich rodiny je zasnoubily prakticky proti jeho vůli a i když ona nebyla ze začátku nesnesitelná, postupně se na ni nedokázal ani podívat… ne, nemohl se jí podívat do tváře dokonce ani tedy, když ho v ubohých dopisech sama prosila, aby se s ní přišel ještě naposledy rozloučit…
Žila v přísné izolaci, stejně jako ostatní odepsané případy. Lékaři mu doporučili, aby dýchal skrz bílou plátěnou roušku, která mu bůhvíproč připadala jako ponižující psí náhubek. Všechno bylo prosáklé vlezlým aroma různých medikamentů a bylo zřejmé, že celé nemocniční křídlo se snad každý den desinfikuje nějakou vonnou směsí, ale on to stejně cítil… zvedal se mu z toho slabý žaludek, byl nervózní a začínalo se mu chtít zvracet…
… bylo to všude, všude, štiplavé soli a sušené bylinky to možná mohly překrýt, ale stejně to vyvěralo zpod nich, jako když na zelené lesní louce zpod husté trávy vykukuje nevzhledná zvířecí mršina…
Předzvěst rozkladu.
Uvnitř bylo všechno bílé. Převládající barva měla simulovat klamný dojem sterilní čistoty, ale snad právě proto působila podobně jako lékařské pláště – stalo se z ní cosi neosobního, co evokovalo nepříjemné představy ostrých skalpelů, bolestivých klystýrů a posléze dokonce i příšerných pitevních stolů. Ona sama v ní představovala jedinou věc, která hrubě narušovala stereotypní medickou harmonii jako nějaký podezřelý hrbol, zarostlý nebezpečně hluboko ve zdravé tkáni…
Nepoznal ji.
Utekl od ní, protože prostě nenesl tu trýznivou přítomnost neporazitelné smrti. Cosi za ním křičela a nejspíš se i pokoušela vstát z proleželé postele a pronásledovat ho, ale on se ani jednou neotočil. Nezpomalil. Hnusila se mu, nedokázal se na ni podívat, natož se jí dokonce dotknout…
Zbyla z ní jen kost a kůže, nedokázala ani pořádně mluvit. Vykašlávala tmavou krev, která ošklivě třísnila čistě povlečené polštáře. Možná, že se společně s ní nevědomky zbavovala i životně důležitých kousků svých prohnilých plic. Její prosebný šepot zněl skoro stejně jako mučivý nářek, když hladový umrlec leze z nehlídané márnice…
Jenom v jeho hlavě.
Namlouval si, že to musí být jen ten notorický průvan bůhvíodkud. Pronikavý puch všech zvěčnělých věcí protentokrát vystřídal ledový nával nenaplněné nicoty. Opuštěné opatství drtivě ovládlo cosi ďábelského. Skrz mělké důlky v závratné hradbě z věkem vybělených kostí k němu doléhaly zkreslené ozvěny ze záhrobí. To, co už nemá slyšitelné jméno ani viditelnou tvář, dnes v noci dlelo mezi živými. A on to odmítal vidět.
Držel hlídku u mrtvé
Bloudil po pustém kraji kdesi mezi krutým životem a laskavou smrtí, bezmocně uvězněn v sivém světě na vratkém rozhraní bílého rozbřesku a černého soumraku. Mocná temnota jako vždy vyhrávala svůj odvěký boj se slabým světlem. Rdousila jej surovýma rukama jako živá bytost, sice neměla tělo a tvar, ale přemáhala jeho chabý odpor jako by nebyl nic. Jeho zpotvořená paní…
Levá.
Zlá. 
Zákeřná.
Uzamknutou kryptou náhle zazněl hlasitý zvuk. Byla to tupá rána těžkého víka pohřební truhly, které se samo do sebe začalo trhat a klapat jako obrovská ústa, k nerozeznání podobná nepozemské černé díře. Náhle jako by se před ním rozevřela zlověstná propast a on stanul až na samém okraji nekonečných hlubin věčného hladu…
Rakev vykročila. 
Pohyblivý předmět spadl z vyvýšeného kamenného stupně a on před ním začal s prosebným nářkem ve vrcholné hrůze pomalu ustupovat. Jako by to byla jen zpola plná skořápka, kterou ovládá nějaká pohyblivá plesnivina…
Lítá ulita.
Pomstychtivá truhla se překlopila vzhůru nohama a zpod pozvednutého víka se vlezle vyplazila šedivá sněť šlachovitých provazců, které se rozlézaly po podlaze jako tenoučké pavoučí nohy. Úzkou škvírou vykukovalo plno vytřeštěných očí, rozeznával za tím vším dokonce i její znetvořenou tvář. Mrtvá snoubenka mu věnovala široký žabí škleb…
Vyslankyně samé smrti.
Odevšad se ozýval skřehotavý nářek tlučeného dřeva. Trestuhodným způsobem znesvětil počestné opatství, rozčeřil klidný noční vzduch a dál stoupal vzhůru do vysokých pazvuků, které téměř připomínaly vřeštivé maniakální veselí. Nepřekonatelná zvrácenost mrtvých myšlenek rázem zabila jeho zdravý rozum. Bušil do zavřených vrat, ale tentokrát už nebyl schopný uprchnout před běsnícím démonem chorobného rozkladu. Z trhavého masa se vyčkávavě vysunulo cosi slizkého…
Jako by ji požádal o ruku.
Uchopila jej všemi potvornými pahýly, vším, co vyčnívalo, chmatalo a natahovalo ven z nakloněné rakve… vším, co ucukávalo a znovu se stahovalo zpět do roztažené hmoty tlejícího těla…
Ostnatá škeble.
Pomalu ho párala zahnutými drápy a v každé kožnaté tlamě zahrál odulý úsměv probuzené nebožky. Zkoumalo jej krvavé krabí oko na zlomené stopce. Ohebné tykadlo se stále odhodlaně zvětšovalo, prapodivná bulva se svižně sunula dopředu jako hladová housenka po prožraném listu, dychtivá vidět jeho divý děs…
Víko zaklaplo.
On byl násilně uzavřen a stěsnán v té neproniknutelné temnotě tvořené mrtvou ženou, v té uzamčené truhle, která se měla stát jejím posledním ložem. Pomstychtivý duch jej co nejpříšernějším způsobem pozřel a konečně začal nabývat zřetelného tvaru…
Kostěná schránka. 
Její zrůdné tělo se po něm plazilo a obalovalo jej jako obrovský had. Totální slepota se topila v kvasících kalužích hlenovité krve, která tenkrát tryskala z jejích okoralých úst těsně před tím, než nemocná snoubenka definitivně vydechla naposled. Měl být s ní. Šílel a pokoušel se vší silou vyhrabat z toho ďábelského bahna, ale mrtvolný hnis jej opožděně pojmul za svého…
Byl v ní uvězněn.