Lenka

       „Tak Karle, uzrál čas, abychom zase po čase pustili žilou evropským dotačním fondům“, pravil šéf jednoho studeného únorového rána na pracovní poradě a hodil přede mě na stůl složku s nadpisem “Vzdělávací program zaměstnanců společnosti“. „Někde se tam najdi a vyber si termín, kdy pojedeš do Prahy na školení“, pokračoval rozšafně, zatímco usrkával z porcelánového šálku ranní kávu. Na mě ta moje teprve čeká.

       Takže do Prahy na školení? To ale vůbec nezní špatně. Přece jen je to už pár měsíců, co jsem na nějakém školení naposledy byl a do Prahy se navíc vždycky hrozně těším. Listuji složkou, hledám své jméno a přestávám vnímat šéfův monolog, porada se teprve rozbíhá. Oddávám se myšlenkám na Prahu, už se vidím v uličkách Malé Strany, kam se pokaždé, když to časově vyjde, vydávám nasát atmosféru dávných věků, prolínajících se s naší přítomností.

        …“a k tomu se jistě rád vyjádří tady Karel, že??“ To zdůrazněné „že??“ mě vrací do reality porady a jen zlomek vteřinky trvá, než se zorientuji. „Jistě, malý moment“, sbírám ještě čas, abych našel ve svých materiálech soupis požadavků z  jednotlivých oddělení firmy na nákup některých hardwarových drobností, jako kupříkladu dévédé mechaniky a zkouším to i s poměrně drahým softwarem pro kolegyni Kolískovou z výzkumného oddělení.

         Aha, zapomněl jsem se představit. Jmenuji se Brázda, Karel Brázda, a jsem v naší firmě zodpovědný za IT. Tedy jednodušeji řečeno za chod a správu počítačů našich zaměstnanců a s tím souvisejících zařízení a procesů, jako jsou tiskárny, kopírky, podniková elektronická pošta, zálohování veledůležitých firemních dat a podobně. Přesněji řečeno, jsme na to dva. Já a kolega Pavel. Známe se už roky a myslím, že nám v téhle firmě nic moc neschází. Počítače obsluhují lidé a v naší firmě především ženy. Zvláštní to druh lidského pokolení, mající zcela specifické požadavky a mnohdy také ovšem zcela neotřelé postupy řešení problémů. A vyžadují speciální přístup. Pokud bych měl použít něco z naší terminologie, pracují ve zvláštním režimu. Ale nic proti ženám. Jak by to bez nich na pracovištích bylo nudné, nezábavné a kde jinde bychom slyšeli hlášky jako „Karle, netiskne mi tiskárna, můžeš mi pomoci?…a máš v ní papír?…no jistě.., daly jsme tam s Janou  balík…pořád to tam ale píše…vložte papír…a ten balík tam je…počkej, a vybalily jste ho??…Nééé, to se musí? My myslely, že si ho rozbalí sama…?“

          A pak je tu ta krize středního věku. Teda moc si nějakou krizi nepřipouštím, ale nedávno jsme s kolegou Pavlem, který je asi o dva roky mladší, jeli k zákazníkovi do jedné severočeské elektrárny na servis. Pavel je silný kuřák a když nekouří, je hrozně nervózní a já chtěl, aby ten den proběhl v pohodě. Na jeho otázku, jestli si může zapálit, jsem jen zavrčel “no když musíš…“. Slastně potáhl, stáhl okénko u řidiče, zahleděl se kamsi do kopců Českého středohoří a  nezvykle vážným hlasem povídá „Ty Karle, taky cítíš tu krizi středního věku?“…„necejtím krizi středního věku, cejtím smrad z tvojí cigarety“ povídám mu a otevírám okénko spolujezdce, protože to vypadá, že u jedné cigarety asi Pavel nezůstane. Jak začne filozofovat, bývá to na dlouho. „No, občas mě bolí záda, někdy jsem takovej celej znechucenej, nemám náladu…holky se mně líběj furt, to jo, ale už to nějak není vono… A je to prej tou krizí středního věku“… „Aha“, odpovídám…“tak záda mě taky občas chytnou, nálady; nojo, taky někdy asi zbytečně prudím, a holky? Hmm, že se mi líbí i ty mladší je asi normální, ne?“…“Nooo“ povídá Pavel, „ale co z toho? Cejtím, že se jenom honím v práci, občas se ještě doma kousnem s Alicí…a stojí to všechno za hovno“… “A je to fakt tou krizí středního věku?“ Snažím se zpochybnit jeho teorii…“Jo, Karle, asi jo…vždyť je mi už přes sedmačtyřicet“…“Hmm, mně je letos padesát a dokud jsi nezačal, na nějakou krizi jsem ani nevzdechl“, povídám Pavlovi.

          Ale od té doby mi ta jeho nevinná zmínka o jakési krizi leží v hlavě a nemůžu se jí zbavit. Krize středního věku? To občasné, byť velice nepříjemné a protivné bolení v zádech je spíš z toho, že jen sedím u počítače nebo si čtu zkroucen na gauči nebo čučím na telku, snažím se sám sebe přesvědčit, že u mě určitě o žádnou krizi středního věku nejde. Břicho se ale taky spíš tlačí ven jako želví krunýř a častěji než dříve si dávám pozor, abych mu moc nepovolil a nenechal ho uvolnit se příliš. Před vstupem do kanceláře, než s lehkým úsměvem vpluji mezi náš ženský element, vždycky zpevním svaly, hlavně ty břišní a když pak zase vyjdu ven, povolím. Když nejede výtah, po výstupu do třetího patra paneláku kde bydlíme, jsem taky zadýchaný víc než dřív. No a ty nálady a častá nechuť dělat cokoli? Že by se přece jen nějaká krize plížila kolem?

        No, snad nebude tak zle, podívám se do Prahy, něco se přiučím, tedy v kurzu a snad zbude čas projít si má oblíbená místa, vracím se v myšlenkách zpátky…„Tak který termín by se ti Karle hodil? Já myslím ten první týden v květnu, to by asi šlo, ne?“ Šéf prostě nedá pokoj, nenechá mě snít si ani tady na poradě a vrací mě svou poznámkou zpátky do zasedačky. No, vidím, že už to má všechno hezky připravené i s termínem, tak jen krčím rameny s  tím, že je to oukej. V duchu se ale tetelím, jako kdybych právě dostal zelenou ke koupi nejnovější rychlé vypalovačky do mého písíčka. Navenek se ale musím chovat jakoby nic. Školení na nový operační systém je plánováno na čtyři dny a spát budu v ubytovně naší pražské pobočky. Marie to beze mě několik dní jistě vydrží a  naší téměř dospělé dceři Kamile pár nocí zcela jistě chybět nebudu.

        To bylo v únoru, teď je ale časné pondělní ráno prvního květnového týdne a já před sebou sleduji rychle ubíhající dálniční pruh dé osmičky, který mě z Ústí dovede do mého oblíbeného města na Vltavě. Jedu s časovým předstihem, počítám s pražskou ranní špičkou a chci si ušetřit čas i nervy. Mám celkem jasný plán kam se chci, bude-li to možné podívat, která místa navštívit. Doma jsem si  na mapě Prahy ujasnil, kde je školící středisko, kudy se tam dostanu  a zda budu potřebovat lístky na městskou. Cítil jsem se dobře připraven a domníval se, že na tomhle školení mě těžko něco může zaskočit. Průjezd pražskými ulicemi téměř do centra, do Vršovic, kde máme pobočku, proběhl docela v klidu. Špička ještě nevypukla, za okny starých pražských činžáků se ale dal tušit čilý ruch vstávajících, obvyklé scény s obsazenou koupelnou či záchodem, rychlá příprava snídaně a nervozita matek, vypravujících školáky. V duchu jsem se tomu pousmál a vzpomněl si na naší malou Kamilu, jak se jí nikdy nechtělo ráno vstávat a na Marii, která jí, ještě v polospánku oblékala. Kde jsou ty časy.

           Na pobočce jsem se pozdravil s vrátným, uložil si své věci na postel v jednolůžkovém pokoji, kolem pasu si uvázal mikinu, opláchl si obličej studenou vodou a vyrazil na tramvaj. S uspokojením nasávám ranní, touhle dobou ještě nepříliš zkažený vzduch pražských ulic a v duchu se vítám s prostředím, jež mi je tak sympatické       a blízké. Ani vlastně nevím proč.

          Tramvaj přijíždí přesně na čas. Po několika zastávkách vystupuji v pražské čtvrti Vinohrady na stanici I.P. Pavlova. Asi tři sta metrů vzdálený kostel sv. Ludmily na náměstí Míru mi ukazuje směr, kterým se mám vydat. Podle mapy je ulice, v níž sídlí školící středisko nedaleko kostela, směrem za hlavní chrámovou lodí. Mám čas, pomalu se prodírám mezi spěchajícími, vnímám atmosféru shonu  a spěchu, naslouchám řinčení tramvají, kvílení automobilových brzd i pleskotu holubích křídel. Jojo, pražská ranní špička je v plném proudu.

           Školící centrum je umístěno ve staré, ovšem modernizované, vysoké budově. V recepci se představuji, po zapsání dostávám anglicky psanou příručku čítající snad tři sta stran, sešit a propisku, tři žetony v hodnotě po 10Kč na nákup kávy nebo pití, či nějakých jiných pochutin v místním automatu v přízemí s tím, že zítra dostanu další tři a následující den opět tři. Nevyužívám služeb výtahu a poučen o tom, že naše školení probíhá ve čtvrtém patře, se pomalu po schodech přesouvám nahoru. Za pár minut stojím přede dveřmi s cedulkou označující naše školení, beru za kliku a vcházím dovnitř. V místnosti je šero, žaluzie na oknech brání přímému slunečnímu svitu. Pod stropem bzučí moucha. Za počítačovou klávesnicí se zvedá poměrně mladý sympatický chlápek, představuje se jako náš lektor a nabízí mi, abych se posadil kam chci. Jsem první, můžu si vybrat. Jsou tu tři řady po dvou stolech, na nichž stojí LCD, před nimi je klávesnice a myš. Vždy dva počítače stojí na sobě mezi dvěma stoly. Sedám si do první řady k levému stolu. Postupně přicházejí ostatní, až se zaplní všechna volná místa, jen to vpravo vedle mě je prázdné.

           Je jakýmsi nepsaným pravidlem nebo spíš zaběhnutou praxí, že ajťáky, tedy IT specialisty tvoří v naprosté většině chlapi. Za dobu, co se v téhle branži pohybuji, jsem poznal jen jednu ženu, která se v tomhle oboru vyskytla. S touto zatím jedinou zástupkyní ženského pohlaví jsem se setkal před pár lety na školení ve Vídni. Byla to sympatická, postarší paní z Košic, která ovšem večer, když nám naši hostitelé připravili společenskou zábavu, po druhé lahvi červeného bez  problémů  sekundovala  svým mužským protějškům i v odborných debatách a svou měkkou slovenštinou umocňovala už tak silný zážitek.

        Čas stanovený pro zahájení školení minul, lektor se podíval na hodinky s poznámkou, že ještě minutku posečkáme. U posledního účastníka školení prý došlo k jakési změně. V tu chvíli se ozvalo lehké zaklepání, otevřely se dveře a místností zaševelilo lehounké „dobrý den, omlouvám se, že jdu pozdě“…Fyzicky jsem cítil, jak vše v místnosti strnulo, snad i moucha pod stropem přestala mávat křídly a všechny hlavy sedících ajťáků včetně té mojí se otočily k příchozí. V příští vteřině jsem přestal dýchat, břišáky se podvědomě stáhly a narovnal jsem se v zádech. To vše zcela automaticky. Místností plula, ne, přímo se vznášela dívka štíhlounká jak jarní vrbový proutek, přiléhavé džíny obepínaly její dlouhé nohy a modré elastické tričko jí padlo přesně tak, aby dalo vyniknout beze zbytku všemu, co vyniknout zasloužilo. Štíhlý dívčí obličej s velkýma očima rámovalo překvapení největší. Měla zrzavé vlasy. Myslím, že i Ala Pugačeva by zbledla závistí. Sluneční paprsky právě teď se prodravší skrze žaluzie rozzářily její vlasy. Ovšem vlasy ohnivě rudě zrzavé, takové, které vás nenechají klidným, ale ihned v člověku zažehnou jakýsi podivný, těžko popsatelný pocit. Suše jsem naprázdno polkl a stačil se jentaktak přisunout ke stolu, protože zrzka se protáhla těsně za mnou, ovanula mě přitom příjemná vůně jemného parfému a posadila se na vedlejší, jedinou volnou  židli. Bylo  mi jasné, že tohle školení bude úplně jiné, než všechna předešlá.

         Lektor zapnul projektor, my na jeho pokyn naše počítače a já se musel pořád bránit nutkání otočit se vpravo k židli vedle mě a pořádně si prohlédnout zrzku. Chlapík nás vyzval, abychom se krátce představili a sám šel příkladem. S  lehkou trémou, jistě patrnou v hlase jsem řekl pár vět o sobě a naší firmě s důrazem na mé zařazení a s lehkým překvapením jsem si uvědomil, že pokud by tu ta dívka neseděla, můj projev by byl jistě střízlivější   a usedlejší. Po mně o sobě mluvila má sousedka. Zvědavě jsem naslouchal příjemnému, ještě dívčímu hlasu. Pracuje v jakési velké nadnárodní společnosti vlastněné Američany. Sídlí na okraji Prahy. A jmenuje se Lenka. Vlastně by tu neměla být, ale zaskočila prý za kolegu, který náhle onemocněl. Mluvila zřetelně, přiměřeně hlasitě a hned jsem vycítil, že přes své mládí je zvyklá pohybovat se ve společnosti mužů. Pak pokračovali ostatní, ale mě v hlavě dozníval hlas mé nové sympatické kolegyně. Tak tedy ajťačka Lenka. Nepovažuji se za žádného lamače ženských srdcí, ve společnosti se spíše držím zpátky a nemám rád dvojsmyslné narážky některých mých přátel, kterými s oblibou častují naší ženskou společnost. Né že bych ale byl zase nějaký puťka držící se v koutě a jen mlsně sledující ladné křivky něžného pohlaví, prostě se považuji za přiměřeně zdrženlivého v jednání se ženami. Tahle dívka, prostředí školení a fakt, že má trvat pouhé čtyři dny, mě ale povzbudila v myšlence, že se k té zatím neznámé krásce přece jen alespoň trošku pokusím přiblížit.

        Lektor se s námi dohodl, že si první pauzu na kávu uděláme asi po dvou hodinách, pak bude oběd                   a skončíme kolem třetí odpoledne. Školení probíhalo standardním tempem, jen jsem měl tentokrát obavy, abych si kromě nových poznatků neodnesl i šilhavé oči. Pořád jsem měl totiž nutkání sledovat svou sousedku. Přímo to šlo jen velice zřídka, jevila se jako šikovná a znalá práce s počítačem, no aby ne, když pracuje jako ajťačka            a nedávala tudíž moc šancí, abych jí mohl s něčím pomoci a pod tou záminkou se k ní přiblížit.

       Až konečně přišel čas na cofee break, tedy pauzu třeba na kávu. Tahle školení IT specialistů, prostě ajťáků, jsou oproti jiným možná zvláštní tím, že tihle lidé jsou schopni se o probíraných tématech bavit stále dokola, jsou tím často přímo posedlí  a někteří nehledí ani na přestávku a dál buší do klávesnice  a zkouší si nové poznatky hned v praxi. Nejinak tomu bylo i na tomhle školení. Trochu jsem se obával, že se o zrzku bude zajímat i někdo další a nedostanu šanci ani o přestávce. Mé obavy se ale rozplynuly ve chvíli, kdy se zvedla ze židle, s lehkým pousmáním na mě pohlédla svýma velkýma hnědýma očima a zcela bezelstně pronesla „dáme si kafčo?“, „jistě, rád“, žblebtnul jsem  a hrklo ve mně jak ve starých pendlovkách. Sakra, co to je? Iniciativu přece musím mít já! Vystřelil jsem ze židle jak panáček na péro, uvolnil krásce místo a těsně za ní, aby nebylo pochyb, že jdeme spolu, jsme pomalu kráčeli ke dveřím. Její jemný parfém mě vábil jako nakousnutá hruška vosu. Pomalu jsme sestupovali po schodišti dolů do recepce, kde měl být salónek s automaty na kávu  a občerstvení a kde jsme tedy mohli použít naše žetony. Cestou po schodech jsem stačil prohodit jen pár slov o horku panujícím na chodbě. Stále jsme se s někým míjeli, někdo stoupal schodištěm vzhůru, jiní zase naopak sestupovali dolů. Konečně jsme sešli do přízemí a zamířili do místnosti s automaty. Tady jsem si mohl Lenku prohlédnout zcela nezakrytě, šla kousek přede mnou. Její štíhlá postava by nechala klidným snad jen chlapa v komatu a její neskutečné, lehce vlnité, ohnivě zrzavé vlasy,  splývající  jí  teď  volně k ramenům mě dráždily jako rudý hadr býka v aréně.

         „Tak co si dáme?“  Její ruka zašátrala v zadní kapse džín a můj pohled se v těch místech zdržel ještě chvilku poté, co už v prstech svírala žeton a dívala se na mě zase s  tím svým tajuplným lehkým pousmáním a já stačil jen vyhrknout „no kafe!“ Opravdu duchaplná odpověď před automatem, nabízejícím asi šestnáct druhů kávy a podobných nápojů. Špatně seřízený stroj poctivě plnil plastové kelímky až po okraj a Lenka si lehce spálila prsty. Já dopadl úplně stejně a hned jsme měli první téma k hovoru. Za oknem pálilo slunko a tlumeně sem z ulice doléhal cinkot tramvají. Uvnitř budovy pracovala klimatizace a bylo tu celkem příjemně. Do místnosti pomalu přicházeli další účastníci různých počítačových kurzů.

        Už ráno při příchodu jsem si všimnul, že je možné projít vstupní chodbou ven, za budovu, do malého parčíku, kam se uchylují kuřáci. Navrhnul jsem teď Lence, že bychom mohli kávu vypít venku. Souhlas projevila lehkým kývnutím a pramínek jejích nádherných vlasů jí spadl do čela. Srkáme horkou kávu, stojíme ve stínu starého kaštanu a já se usilovně snažím vést co nejduchaplnější rozhovor. Dozvěděl jsem se, že Lenka pochází z Litomyšle a v Praze přes týden bydlí v bytě kamarádky, která je už půl roku v Anglii jako aupair. Lehce jsem zabodoval zmínkou o operním festivalu Smetanova Litomyšl; to ke mně překvapeně zvedla své velké oči a s tím svým zvláštním úsměvem na rtech špitla „máte teda přehled“. Vyptával jsem se jí na rodné město, ukázalo se, že je docela velkou patriotkou a já se trefil na správnou strunu. Že jsem viděl cestou na školení v tramvaji starý plakát zvoucí na mnou zmíněný operní festival jsem se ovšem nepřiznal. Vychutnával jsem si ješitně její uznání. Kdybychom jen my chlapi nebyli takoví ješitové. Kelímky po chvilce zely prázdnotou a my si uvědomili, že lektor už nejspíš opět vykládá. Rychle jsme vyběhli po schodech, snažil jsem se pravidelně a zhluboka dýchat, abych na židli, až se posadíme, nefuněl jako lokomotiva.

         Na oběd jsme vyrazili společně s ostatními čtyřmi účastníky našeho kurzu. Jeden drží mobil  u ucha a neustále řeší nějaké pracovní problémy, ten co sedává za mnou vzhledem ke své tloušťce nepředstavuje nebezpečí, jeho soused zase vypadá, jakoby teprve před týdnem odmaturoval a navíc si pořád hraje se svým jistě dokonalým mobilem. Jen ten poslední, vysoký a štíhlý blonďák, takový ten týpek jakoby právě vyskočivší z televizního seriálu, mi dělá trošku starosti. Samozřejmě mu Lenka nemohla uniknout, využil první příležitosti aby ji oslovil. V tu chvíli mi zazvonil v kapse mobil a já se musím nekonečných pět minut věnovat Marii. Jak se mám a jak probíhá školení, jestli mám dost jídla a jestli jsem si vzal čisté ponožky. No není k sežrání? Marie je někdy až chorobně žárlivá. Né, že bych jí zavdával důvody, ale při jakékoli mojí cestě na školení mě po návratu vždycky zpovídá jako při výslechu. Zatímco já netrpělivě své starostlivé ženě odsekávám, že je vše ok, jídla mám dost  a ponožky čisté, nervózně sleduji, jak Lenka vesele žvatlá s tím manekýnem. Konečně je doháním u dveří restaurace, kterou nám doporučil lektor a kde chceme poobědvat. Volné jsou jen malé stolky pro dva, a to ještě nejsou všechny ani u sebe. Nás je ale šest. Lenka spláchne mou nervozitu se samozřejmostí sobě vlastní, suverénně si sedá k nejvzdálenějšímu stolku a mává na mě. Manekýnovi zmrzl úsměv na tváři a sedá si s tlouštíkem ke vzdálenému volnému stolku, zatímco já s bondovským úsměvem Pierce Brosnana usedám naproti nejkrásnější ajťačce, jakou jsem kdy potkal.

        Čas oběda jsme vyplnili konverzací na téma stravování a naše oblíbená jídla, Lenka se občas zasmála svým dívčím, zvonivým a nepřeslechnutelným smíchem a v tu chvíli jsem cítil oči všech chlapů sedících v lokále upřených k našemu stolku. Uvědomuji si, že je mi s ní moc hezky, a že asi na chvíli zapomenu, že jsem šťastně ženatý muž. Když pokládám na stůl ještě orosený půllitr, jakoby mimochodem prohodím „spěcháte někam odpoledne? Že byste mi mohla dělat průvodkyni“. Až jsem se lekl vlastních slov a zlomek sekundy doufal, že ta slova přeslechla. Lenka na mě upřela své krásné hnědé oči, lehce je přimhouřila a s ještě tajemnějším úsměvem než jindy zcela klidně pronesla „proč ne, odpoledne mám volno, kam se chcete podívat?“

         Z oběda jsme se vraceli pomalu, teplé květnové slunce nezvykle hřálo a já si přál, aby už dnešní školení skončilo. Nechtělo se nám po schodech, zastavili jsme se tedy u výtahu a když přijel, nastoupili jsme do něj jen my dva. Ostatní už jistě sedí v lavicích a netrpělivě na nás čekají. Dveře se zašuměním zapadly a já se s Lenkou ocitl sám v malém výtahu. Abych mohl zmáčknout tlačítko číslo čtyři, musel jsem se trochu natáhnout kolem Lenky a v tu chvíli mě zase ovanul její jemný parfém a mně se zatočila hlava z její blízkosti. Podívala se mi do očí pohledem vyplašeného ptáčátka a v očích se jí mihl nepatrný záblesk čehosi, co jsem v tu chvíli nedokázal dešifrovat. Byla to směsice lehounkého jakoby uzardění se a zároveň střehu. Zmáčkl jsem knoflík a stáhl se do svého kouta výtahu. Až do čtvrtého patra jsme nepromluvili ani slovo. V hlavě se mi stačilo promítnout milión myšlenek, co všechno jsem měl a možná i mohl, ale zůstalo jen u těch myšlenek. Ten její zvláštní pohled před chvílí, když jsem se těsně kolem ní natahoval k tlačítku, mi ale uvízl v paměti.            

        Zbytek školení jsem prožil v jakémsi útlumu, snad dokonce lehkém transu, nemohl jsem se na nic soustředit a několikrát jsem musel požádat lektora o pomoc s řešením úkolu. Lenka mezitím vesele komunikovala s ostatními v učebně, já se zmohl tu a tam jen na pár trapných poznámek a co chvíli sledoval a očima tlačil ručičky na hodinách visících na zdi vedle okna.

        Počítač jsem vypínal z naší skupiny poslední nejen proto, že jsem nestíhal tempu ostatních. Z učebny jsem odcházel jen o chvilku dříve než lektor, který očividně spěchal a tu a tam netrpělivě pohlížel na své zápěstí, kde mu doslova svítily hodinky velikosti svatebního koláčku. Lenka odešla mezi prvními.

        Určitě utekla,  nepočkala na mě v učebně, nevidím ji ani na chodbě. No co, zklidni hormon Karle, řekl by mi nejspíš kolega Pavel a zapálil by si cigárko jako součást přípravy na lekci o krizi středního věku. Třeba má pravdu, co si tady vlastně namlouvám, že je na mě nějaká mladá holka zvědavá? Že se celá třese, aby se mnou mohla strávit krásné, teplé květnové odpoledne? No jasně, to určitě.

       „Ahojte, kde jste? Já už myslela, že jste si dal lekci navíc!“ Hlaholila před budovou Lenka vesele    a schovávala si mobil do kabelky. Břišáky opět podvědomě zapracovaly a já vykouzlil na své překvapené tváři pokus o rádoby žoviální úsměv. „Ale jen jsem se tam trošku zdržel“, vypadlo ze mě.

„Tak čím začneme?“ povídá Lenka a zcela přirozeně a bez nejmenšího zaváhání se mi zavěšuje do rámě. „Je docela teplo, co se podívat do támhletoho kostela? Je to kostel svaté Ludmily, určitě tam bude příjemný chládek“.

          Necítil jsem se úplně ve své kůži, nejsem zvyklý na tak blízký kontakt s jinými ženami než občasný s Marií a najednou se ke mně tiskne krásná, mladá dívka s takovou samozřejmostí, až mi to bere dech. Roztomile žvatlá o historii kostela, který stojí jen pár set metrů od budovy z níž jsme vyšli. Je neuvěřitelné, jak se trefila do mých zájmů. Kromě počítačů a věcí s nimi souvisejících mě totiž právě historie moc zajímá a troufnul bych si říct, že i docela slušný přehled mám. Lenka jako by to věděla, sype ze sebe zajímavosti o kostelu, k němuž se pomalu blížíme. Není to tady zrovna turisty vyhledávaná oblast, ale kde dneska v Praze není, že? Moc mě proto ani nepřekvapil mladý muž, jehož jsem si všiml celkem náhodně. Lenka mi něco právě zajímavého povídala a já se jí snažil odpovědět, otočil jsem se k ní a v tu chvíli jsem periferně zahlédl, jak na nás jakýsi mladík z protějšího chodníku míří teleobjektivem. Jen zlomek sekundy trvala myšlenka mihnoucí se mi hlavou, proč nás kruci ten chlap fotí, ale Lenčin parfém a má snaha o duchaplnou odpověď mě vrátila zpět k mé průvodkyni. Navíc jsem sám vášnivým fotografem a zrovna volný lov na zajímavé lidi v anonymitě velkého města je mou častou zábavou i u nás v Ústí. Jen nejsem zvyklý, že se taky objektem fotografa můžu stát někdy i já. A zase ta mužská ješitnost. Aby ne, když se tu po ulici vedu s takovou kráskou. Jak jsem byl tehdy bláhový.

        Stojíme pod dvěmi mohutnými věžemi kostela svaté Ludmily, které mají symbolizovat sepjaté ruce  a já se nechávám na chvilku unést monumentálností baziliky. Není nějak zvlášť stará, postavena byla na samém konci devatenáctého století. Je to mohutná stavba, vždyť jen obě věže dosahují šedesátimetrové výšky a celý kostel tvoří dominantu vinohradskému náměstí Míru.

        Lenka mě lehce bere za ruku a vcházíme do kostela. K hlavnímu vchodu vede mohutné schodiště. Tím přicházíme do hlavní lodi, dlouhé asi padesát metrů. Sám kostely moc nenavštěvuji, Marii bych do žádného nedostal a většinou se spokojím jen s několika fotografiemi exteriérů. Pokud se ovšem do některého svatostánku vydám, vždycky uvnitř cítím jakousi mystickou sílu prostoru, kde se mnohdy po staletí scházely spousty věřících, lidí, které spojuje společná víra. Taková místa mají svou atmosféru a i když sám jsem nevěřící, přesto vnímám s jakousi posvátnou úctou jejich genius loci.

         Lenka mě nechává oddávat se svým myšlenkám jen malou chvilku, přitiskla se těsně ke mně a naše nahé paže se dotýkají. Cítím, jak se chvěje, jako malé zvířátko, snad chladem, který tu panuje. Chci si sundat  kolem pasu uvázanou mikinu, abych jí přikryl nahá ramena, ale Lenka odmítavě zavrtí hlavou a přitiskne se ke mně ještě silněji. Tiše mi vypráví příběh kostela, jehož úchvatnou vnitřní výzdobu spoluvytvářeli takoví umělci, jako Václav Myslbek nebo František Ženíšek a další. Barevné okenní vitráže, na nichž jsou zobrazeni světci či výjevy z Bible jsou nádherné a spolu se sochami svatých mučedníků  a malbami uvnitř hlavní lodě baziliky vytváří úžasnou atmosféru.

        Je tu jen několik tiše se modlících babiček, před oltářem cosi kutí zdejší farář a my s Lenkou pomalu procházíme rozlehlým prostorem kostela. Je mi nádherně, nevím, jestli mám husí kůži z chladu nebo z blízkosti krásné dívky, naše nahé paže se dotýkají, je tak blízko. Šero, které zde panuje mi vhání hříšné myšlenky do mysli. Tenhle nebo tamhleten výklenek by nás jistě spolehlivě ukryl, ale jak by asi zareagovala má milá průvodkyně, kdybych se odvážil? Lenka mi občas tichounce, tak tichounce, že musím obličej přiblížit až těsně k jejímu, popisuje jednotlivé malby a výjevy a já se nestačím divit, jaký má přehled. Trochu zklamaně zjišťuji, že se blížíme k  východu z kostela, přibývají kolem nás návštěvníci a Lenka se mě pouští, abychom se propletli mezi poznání chtivými turisty. Venku přivíráme oči, oslněné slunečním jasem, je nádherné květnové odpoledne.

        Zrzka se na mě dívá přimhouřenýma očima zase s tím svým lehounkým, ale trošku tajemným úsměvem a natahuje ke mně obě ruce. Tak kam teď? Do metra? Vlevo od nás registruji jakéhosi otravu s foťákem, kroutí se a pobíhá, hledá nejvhodnější místo, aby zachytil hlavní schodiště do kostela. Utíkáme stranou, abychom mu nestáli v záběru a mně se ten chlapík zdá nějak povědomý.  Lenka mě táhne za ruku kolem laviček obsypaných starými i mladými, maminkami s malými dětmi  i s kočárky. Je tu parčík a nedaleko cinkají tramvaje a hlučí auta všech druhů a typů. Kdy jsem se naposledy držel s Marií za ruku a někam jsme utíkali? Ani si nepamatuji.  Je mi krásně a uvědomuji si, že se asi chovám poněkud infantilně. Usmívám se jako by mi bylo dvacet a držím se za ruku s o dvacet let mladší dívkou. Co by asi teď říkal Pavel? To ale trvá zase jen okamžik, je tu díra do podzemí, tedy schody vedoucí do stanice metra. Jsem připraven, lístek mám, Lenka se jen mihne kolem turniketu a už mi mává ze schodů, které jí unášejí někam dolů, hluboko do podzemí. A pak zase stojíme vedle sebe, naše nahé paže se o sebe třou, metro je v tuto dobu docela narvané a náš vagón se tu a tam otřese. Nechal jsem na Lence, kam nás metro odveze. Mužský hlas hlásí z reproduktoru stanici Malostranskou a Lenka mě opět bere za ruku a pomalu se tlačíme spolu  s davem ven, na čerstvý vzduch. Je to zvláštní, ale stejnou cestu jsem si plánoval v době, kdy jsem o existenci své krásné průvodkyně neměl ani potuchy.

          Domlouváme se na cestě na Pražský hrad a hledáme, kudy se dostaneme k Zámeckým schodům. Lenka se omlouvá, musí si odskočit. Sedám si na lavičku v parčíku a pozoruji ruch kolem sebe. Teda, že se školení vyvine takhle, to jsem opravdu nečekal. Ale co dál? Kam to může vést? Jsem normální chlap, Lenka je nádherná mladá dívka a chová se velice vstřícně. „No a co? Co zase blbneš, na co myslíš?“ Vnitřní hlas se snaží držet mě při zemi. Co já vím? Jak se tohle může vyvinout? Čím bych takovou holčinu zaujal? Maně mi bleskla hlavou vzpomínka na Pavla a jeho krizi středního věku. Můj pohled sklouzl dolů po břiše. No, zase tak hrozné to není, ne? Třeba ani neví, kolik mi je.  A třeba jí to vůbec nevadí. Jsou prý takové dívky. „Jo, a zrovna tahle tu na tebe čekala. Prostě má chvíli volna  a možná se před kamarádkami chce pochlubit, jak zblbla jednoho strejce. Chacha, no to se teda pobaví, holky. Nic si nenamlouvej.“ Ale ne, taková není, odporuji svému vnitřnímu hlasu a rozhlížím se, jestli  už Lenka nejde. Támhle, za tou skleněnou stěnou, je tam špatně vidět, musím se na lavičce skoro úplně otočit, ale slunko se zrovna schovalo za jednu z nedalekých věží a já docela zřetelně vidím Lenku, jak stojí u sloupu a vedle ní je nějaký muž v černém tričku. Jsou ke mně postaveni bokem, nevidím tomu muži do obličeje, Lenka prudce gestikuluje rukama, dívá se na hodinky, bere si od muže nějaký papírek či co, kývá mu hlavou na pozdrav  a obrací se k mojí lavičce. Mám pocit, že to nebyl zrovna náhodný, ani příliš přátelský rozhovor. Rychle se odvracím a nedávám na sobě znát, že jsem je viděl.

       „Omlouvám se za zdržení, musela jsem se trošku upravit“ ševelí Lenka svým příjemným hlasem  a já musím konstatovat, že těch několik minut, které strávila nejspíš s malovátky a hřebenem zase      o něco víc zvedlo můj tlak. Až teď si uvědomuji, že buď nalíčená dopoledne nebyla nebo byla, ale míň. Už Egypťanky v dobách faraónů znaly tajemství líčení a jeho účinků na muže. Lenka si lehce zvýraznila stíny barvou jarních červánků, pročísla své ohnivé vlasy a jejím krásným očím to dodalo na tajemnosti a hlavně na přitažlivosti. Teď už jsem nepochyboval, že nejsem jen testovací strejda, asi za tím bude něco víc. Neodvažoval jsem se domýšlet, ale fantazie pracovala na plné obrátky a leckterý spisovatel lechtivých povídek by mi moje myšlenky mohl závidět.

         Po starých Zámeckých schodech jsme stoupali jen zvolna, Lenka mě za ruku nedržela, ale občas přistoupila až těsně ke mně, to když se nám otevřel krásný výhled na Prahu. Tehdy u mě stála jak jen to šlo nejblíže a ukazovala mi různé zajímavosti a památky, jako bych tu nikdy nebyl. Nechal jsem nás hrát tuhle hru, očividně jí také bavila a pokud by nás chvilku sledoval někdo z povzdálí, připadali bychom mu nejspíš jako milenci, jež si náramně užívají rande. I když by některé rejpavější asi zarazil věkový rozdíl mezi námi. Poskakoval jsem neustále kolem ní a jakoby náhodně se jí dotýkal. Lenka byla stále milá a pozorná, bedlivě dávala pozor, aby nám žádná pozoruhodnost v okolí neunikla. Jen občas se mi zdálo, že jí jakási chmurka tu a tam přelétla jako stín přes tvář, ale to trvalo vždycky jen chvilenku.

         Pozoruhodné na tom všem snad také bylo to, že za celou dobu ani jeden z nás nenavrhl, abychom si tykali. Během hovorů se ukázala nejen jako znalkyně pražských památek, ale i jako hloubavá čtenářka starých klasiků. Tohle bych u mladé dívky opravdu nečekal, ale když jsme po procházce hradním nádvořím  a  krátkou zastávkou pod věžemi svatovítského chrámu došli ke kamenné zídce, odkud se otevíral další nádherný pohled na Prahu, opět zabodovala. Pod námi se rozkládala Malá Strana, Nerudova ulice a spousty červených střech a stříšek, které ve mně ihned vyvolaly vzpomínku na Nerudovy Povídky malostranské a jejich hrdiny. „Tady mezi těmi stříškami sedávali a vedli své filozofické rozpravy, že?“…Tiše povídá Lenka. To snad není možné, jak to, že myslí tak podobně jako já? „Jak vás to napadlo?“ odpovídám. „To asi napadne leckoho a já na vejšce studovala historii a literaturu, takže to tady mám takříkajíc zmáknuté. A vy jste zmiňoval už dopoledne, že máte rád tuhle část Prahy i Jiráska“. Lenka mě stále něčím překvapovala. Je pravda, že jsme se zatím bavili většinou jen o památkách a krásná zrzečka ze sebe sypala nejrůznější historky  a fakta způsobem, který mě už dávno měl upozornit na jejich podivuhodnou znalost.

           „Co byste řekla pozvání někam na kávu a zákusek, tady dole v některé z těch malebných uliček?“  hodil jsem udičku. „Proč ne, to je dobrý nápad.“  řekla Lenka. „Alespoň mi konečně o sobě něco povíte“ pokračoval jsem. V duchu se mi honily myšlenky jedna přes druhou. S tím, jak se jarní odpoledne chýlilo k podvečeru a slunko se pomalu blížilo k Petřínu, stoupala zlehka moje nervozita    a stále častěji jsem si kladl otázku, jak dnešní den asi může skončit?

          Sestupovali jsme pomalu Nerudovou ulicí po starých dlažebních kostkách, turisté stále proudili nahoru i dolů kolem nás a Lenka svá krásná ústa nezavřela. Švitořila a vzpomněla snad všech klasiků, co tady nebo v okolí kdysi žili nebo se tu jen mihli na návštěvě u kohosi a zanechali tak svou stopu v dějinách. Konečně jsem ji v jedné chvilce zarazil a stočil téma k její současné práci. Jak to, že se nevěnuje tomu, co studovala, ale zabývá se pro někoho až nepřátelskou technikou, tedy počítači. Hlavně ty starosti a problémy s uživateli, každodenní řešení problémů, které s tím, o čem mi tady s takovým zápalem hodiny vypráví, nemá snad nic společného. „Ále, vždyť víte, jak to dneska je. Často děláme věci, které bychom normálně vůbec nedělali.“. Neušlo mi, že druhou část věty řekla s jakýmsi sotva postřehnutelným nádechem smutku v hlase a její oči se setkaly s mými a kolem koutků jí zase pohrával onen záhadný úsměv. S tím lehkým závanem smutku v hlase ale dostával poněkud jiný význam, najednou jsem měl pocit, jako by mi chtěla něco říct, ale asi ještě nenadešla ta pravá chvíle. Nejen krásná, ale i tajemná, blesklo mi hlavou a můj vnitřní hlas se zase dostal ke slovu. „Jo, ona je krásná a tajemná, ale z tebe přímo čiší jak po ní jedeš, vždyť jsi z ní úplně tumpachovej, že bys třeba zavolal Marii, co?“

          Na Marii jsem úplně zapomněl. Měl jsem jí už dávno zavolat, jistě si dělá starost. Fakt asi nějak blbnu. Nedaleko domu U Tří housliček, který smutně volá po opravě fasády, jsme si sedli do zahrádky malé sympatické hospůdky. Bylo pořád příjemně, byť se stíny již znatelně protáhly. Objednali jsme si dvě kávy a ihned po té, co nám je mladý číšník donesl, omluvil jsem se a zvedl se s tím, že za moment přijdu. Přece nebudu volat Marii před Lenkou. A pak jsem si taky musel samozřejmě odskočit. Při návratu z toalety jsem se zastavil kousek od výčepu, za prosklenými dveřmi, odkud jsem viděl k našemu stolku. Myslím, že dovnitř vidět nebylo, to jak se sklo z venku lesklo. Vytočil jsem Mariino číslo a po chvilce vyzvánění se s ní pozdravil a stručně jí povyprávěl o náročném dni na školení a že se právě na pokoji chystám začíst do své oblíbené knihy. Až jsem se sám sebe lekl, jak snadno dokážu lhát. Mezitím jsem pozoroval Lenku u stolku. Pomalu usrkávala kávu, já klábosil s Marií a náhle jsem ho spatřil. Přišel k Lence zezadu, zastavil se u ní a něco jí tiše povídal. Rychle jsem ukončil hovor s Marií a nervózně sledoval cizího muže vedle Lenky. Počkat, to je přece ten z metra. Jasně, má stejné černé triko s nějakým bílým obrázkem. Muž se sklonil, cosi Lence zblízka důrazně řekl a do ruky jí zase vložil kousek papíru. Pak rychle odešel. Vrátil jsem se ke stolu s omluvou a dvěma talířky se sladkými věnečky a dodal, že jsem měl i telefonní hovor z práce. Jak jsem dosedl do proutěné židle, všiml jsem si, že ze zaparkovaného auta nedaleko od nás naším směrem míří čísi fotoaparát. Lenka si všimla mého pohledu a prohodila „ti turisté, jsou tady úplně všude“. „ A co vy, povězte mi něco o sobě a své práci. Čím se zabýváte, co vás baví a tak“. Když tohle řekne krásná, mladá dívka začínajícímu padesátníkovi, musel by být z kamene, aby nepookřál a jak už máme my muži ve zvyku, trošku si tu  a tam nepřisadil, svou úlohu třeba ve firmě lehce nezdůraznil a nezveličil. Na Lenčiny otázky jsem odpovídal s pocitem světáka, který přece ze sebe neudělá troubu v trepkách a teplákách. Dívka poslouchala pozorně, ptala se poměrně hodně a opět mě překvapilo, jak hluboce se o mě zajímá. Nakonec, je přece taky ajťačka, tak je to asi pochopitelné, že se zajímá tak detailně o mou práci. A ta moje mě moc baví a rád se o ní pobavím se spřízněnou duší. Zvláště, je-li takhle hezká.  Ach ta chlapská ješitnost. Jen rodinu jsme příliš nezdůrazňovali. Kávu jsme dopili, věnečky také zmizely z talířků a nám se v zahrádce náramně líbilo. Jen slunko už zapadlo a začínalo být docela chladno. Navrhl jsem, že bychom mohli, nemá-li nic proti, přesednout si dovnitř hospůdky. Lenka souhlasila    a my si sedli do jednoho z boxů, kde jsme nebyli nikým rušeni. Vybral jsem místo, odkud jsem měl alespoň částečný přehled o lokále, hlavně  jsem chtěl vidět na dveře. Ten chlapík mi nešel pořád z hlavy, ale nechtěl jsem se Lenky ptát přímo, přece jen se zase tolik neznáme a nerad bych něco pokazil.

         Zeptal jsem se, jestli si dáme víno, po lehkém zaváhání souhlasila s tím, že raději bílé, červené že jí rychle stoupá do hlavy. No tak to já bych právě proto objednal raději červené, lovec se ve mně pomalu začal probouzet. Vybral jsem Veltlínské zelené a po chvíli jsme si lehce přiťukli na setkání a seznámení se. Dívala se mi do očí a já v nich zase viděl něco, co jsem v tu chvíli nedokázal jasně přečíst, byl to snad jen pocit. Smutek i radost zároveň, šibalskou jiskřičku i lesk nenarozené slzičky. Stále jsme si měli o čem povídat, tentokrát se náš hovor točil hlavně o mé práci a já jen sršel zážitky, jak jsem se domníval, vtipnými. V jednu chvíli se s omluvou vzdálila a já už věděl, že nejde jenom na toaletu. Vrátila se po delší chvíli a poprvé jsme několik minut mlčeli. Něco bylo ve vzduchu, jen jsem to nedokázal definovat. Ve mně víc a víc stoupala nervozita z nadcházejících chvil, které musely přijít, přece nebudeme nocovat v hospůdce, byť je tu velice útulno. Během večera se v lokále vystřídalo několik párů, napříč místností seděla dvojice středního věku, muž si celou dobu pohrával s mobilem a pomalu popíjeli červené. My dopíjeli druhou láhev Veltlínského, kterou jsme si dali po lehké večeři a já věděl, že to musí přijít. Bylo krátce po jedenácté, když Lenka řekla „je už dost pozdě, měli bychom jít“. Neřekla, „musím domů“ nebo něco takového, řekla „měli bychom jít.“ Znělo to jako jakýsi příslib, hlavou se mi honily myšlenky jedna přes druhou, poněkud mě ovšem zchladil účet předložený číšníkem, ale co, tohle se už nebude opakovat.

           Venku už byla noc, světla aut, tramvají a neónů svítila všude kolem nás, lomoz byl snad větší než ve dne. Jo, Praha je Praha. Oblékl jsem si mikinu a Lenka vytáhla lehký svetřík. Nikdy nepochopím, jak se do té malé kabelky ženám vejde tolik věcí. Přitiskla se pevně ke mně a šli jsme pomalu nočními ulicemi někam tam, kde jsem tušil stanici metra. Moc jsme nemluvili, oba jsme cítili, že dnešek končí a cosi visí ve vzduchu. Před osvětlenou dírou do podzemí metra jsme uhnuli trošku stranou, do stínu, kam nedopadalo světlo lamp a chvilku mlčky stáli vedle sebe. Kolem hučely tramvaje a auta a srdce mi bušilo jako kladivo. Za Lenkou se nedaleko v pozadí tyčily k nebi lehce osvětlené, jako ruce sepjaté věže kostela svaté Ludmily. Kdyby teď řekla pojď, nejspíš bych nezaváhal. Místo toho se ke mně přitiskla, držíce mě stále za obě ruce a políbila na tvář. Tiše šeptla „bylo to moc hezké, těším se na zítra. Musím na tramvaj, jede mi támhle šestadvacítka, dobrou noc“. Snad vteřinku jsem jí pozdržel, tisknouc její ruce ve svých, snad teď jsem jí měl chytit a nepustit. Její horké dlaně pomalu vyklouzly z mých. Zmizela v temnotě parčíku, který možná ukrýval milence na lavičce nebo spící bezdomovce a já stál  a civěl za ní do tmy. A je to. Konec. Finýto.

           Metrem a kus pěšky, trvalo mi ještě skoro hodinu, než jsem se dostal do naší ubytovny. Noční vrátná se na mě vyčítavě dívala když mi podávala klíče od pokoje a já jí zapomněl popřát dobrou noc. Dal jsem si sprchu chladnější než obvykle a ulehl. Hlavou se mi honily divoké myšlenky, myslel jsem na Lenku i na podivného muže, který se dvakrát objevil v její blízkosti a dlouho jsem nemohl usnout. Přemýšlel jsem i o zítřku, jestli to bude podobné jako dnes. Usnul jsem pozdě v noci a spal neklidným spánkem.

           Úterní ráno mě přivítalo zpěvem ptáků za oknem a lomozem tramvají a aut, dokonce i křikem dětí, které se snad takhle časně vydaly do družiny. Opláchl jsem si obličej studenou vodou a delší dobu než obvykle strávil před zrcadlem v koupelně. Zkoumavě jsem se prohlížel a přemýšlel o Lence, určitě jí ještě není třicet, ne, to určitě ne. Zato tomu chlápkovi, co na mě zírá ze zrcadla letos bude padesát. Nejsem na tom zase tak špatně, želvu sice občas schovávám, ale někteří moji vrstevníci vypadají myslím podstatně hůř. Vlasů mám taky dost a šediny abys hledal lupou. Občasná návštěva fitka, zimní lyžování a má obliba v turistice a jízdě na kole snad nesou ovoce. Ale co ten chlap v černém tričku? Pořád mi vrtá hlavou. Dneska se na něj Lenky musím zeptat.

        Při předávání klíčů noční vrátné jsem se na ní tentokrát usmíval už z dálky, nahlas a zřetelně jí popřál hezké dobré ráno a prohodil pár slov o nádherném jarním dni. Starší paní byla ráda, že s ní po ránu vůbec někdo komunikuje a taky mi popřála pěkný den. No, snad pěkný bude, pomyslel jsem si v duchu, maje na mysli Lenku.

        Letošní květen se opravdu vydařil, slunce už zalévalo pražské ulice svými hřejivými paprsky, šeříky krásně voněly a rámovaly svými bohatými květy okraje ulice, kterou jsem procházel. V nedalekém bistru jsem si objednal dva koblížky a horkou černou kávu. Ráno při holení jsem si dal obzvlášť záležet a z cestovní tašky si vzal černé tričko, tmavá prý zeštíhluje.

        Ke školícímu centru jsem se dostal s předstihem, dřív o dobrých dvacet minut. Chvilku jsem postával před vchodem, nechtělo se mi dovnitř a doufal jsem, že tu potkám Lenku. Nedaleko se objevil jeden z mých kolegů ze školení, ale zamířil někam dál, nejspíš na ranní kávu. Přešel jsem kousek dál, na sluníčko a jen tak lelkoval. Na protější straně ulice mě zaujala výloha knihkupectví, času bylo ještě dost, přešel jsem ulici, abych se podíval na knížky za výlohou. Stojím a dívám se na barevné přebaly knih, když mou pozornost upoutalo auto, jež zastavilo šikmo za mnou. Jasně jsem jeho odraz viděl ve skle výlohy. Chvilku se nic nedělo, pak se otevřely dveře a z auta vystoupila Lenka. Hrdlo se mi sevřelo, když jsem v okénku řidiče zahlédl tvář muže ze včerejška. Vyklonil se, aby  se podíval za sebe a prudce vyrazil od chodníku, aniž by použil blinkr. Nevím, jestli mě Lenka poznala, měl jsem přece jiné tričko, hlavu jsem zabořil do výlohy a nevěděl, co mám dělat. Lenka se chovala jakoby nic, šla rovnou do školicího centra. Chvíli jsem počkal a vydal se za ní. Kolem žaludku jsem měl nepříjemný pocit. Cestou se ke mně přidali další dva kolegové včetně manekýna a nakonec jsme za hlasitého povídání mých kolegů společně vyjeli výtahem do našeho čtvrtého patra.

            Lenka už sedí na svém místě, počítač má zapnutý a rovná si papíry na stole. Obrací k nám  svoji krásnou tvář a s milým úsměvem nás zdraví. Naše oči se potkávají a setrvávají v kontaktu o poznání déle, zahlédl jsem v nich radostná světélka a její ústa se ještě více pousmála. A jsem zase v tom. Chlap nechlap v autě či u metra je zapomenut, to děvče mě zcela ovládá jen tím svým neodolatelným úsměvem a těma svýma očima. Božínku, ty její oči. Má na sobě zase ty přiléhavé džíny a tričko s docela hlubokým výstřihem v němž se pohupuje řetízek s malým zlatým křížkem. Tak s tímhle jejím tričkem teda dneska nevím. Je teprve devět ráno a já jsem nastartovanej, jako bych celou noc v televizi sledoval erotický kanál. Jak tohle skončí?

          Ani nevím, jak jsem to vydržel do první přestávky na kávu. S Lenkou jsem zatím jen tu a tam prohodil pár slov, úkoly školení jsou čím dál náročnější a taky za sebou cítím několikery páry očí, kterým jistě neuniklo, že se na sebe s Lenkou díváme přece jen trochu jinak, než včera. Konečně jdeme po schodech dolů pro kelímek s kávou. Venku je krásně, nic tedy nebrání tomu, abychom si kávu z plastových kelímků vypili venku pod kaštanem. Zatím moc nemluvíme, asi oba cítíme, že cosi visí ve vzduchu. Něco nevysloveného, ale i když se vlastně mezi námi nic nestalo, jsme tak nějak jiní, než včera. Nebo se něco stalo? Stejné místo pod starým kaštanem, srkáme horkou kávu a hledáme slova. „Dneska také máte chuť na procházku po Praze nebo máte jiný program?“ Podívala se mi přímo do očí a kolem úst jí teď nehrál ten podivný, trošku tajemný úsměv. Rty měla sevřené a cítil jsem, že opravdu čeká, jak odpovím. Chvilku jsem zaváhal, její ranní příjezd s tím chlapíkem mi ležel v žaludku, ale co já vlastně vím, třeba je to její starostlivý bráška. „No jestli si na mě uděláte čas, budu moc rád.Včera to bylo báječné.“ Nic jiného jsem vlastně ani říct nechtěl. Lehce přimhouřila oči, uvědomil jsem si, že je má dneska zase trošku jinak namalované, ne tak výrazně jako odpoledne, ale přece jen jinak než včera ráno.  A slušelo jí to náramně. Slunko jí ve vlasech rozehrávalo barevné hrátky a já z ní byl zase paf.  Na tváři jí pohrával ten její tajemný úsměv, na který snad nikdy nezapomenu. „Fajn, jsem ráda, už se těším“  řekla polohlasně, usmála se a vhodila plastový kelímek do koše. „Měli bychom jít, už to asi začalo“.

         Zbytek školení a oběd proběhl podobně jako včera, jen jsem byl o poznání netrpělivější v očekávání konce. Snažil jsem se držet fantazii na uzdě, ale myšlenky, jež se mi honily hlavou, by se mohly veřejně prezentovat až někdy dlouho po dvaadvacáté hodině.

         Dnes odcházíme společně, Lenka na mě počkala až do konce, až vypnu i svůj počítač. U výtahu nikdo nestál a po chvíli jsme se ocitli sami v malém prostoru výtahové klece. Nechápu, proč se tomu říká klec, o té mám zcela jinou představu. Náhodou jsme stáli tak, že když jsem natáhl ruku k ovládacímu panelu, ve stejném okamžiku chtěla tlačítko stisknout i Lenka. Oba jsme se trochu předklonili, natáhli ruku a naše ukazováčky se potkaly u tlačítka s nulou. Lehce jsme se dotkli tvářemi a vzápětí propukli v uvolněný smích. To byl konečně ten podnět, který zředil poněkud houstnoucí atmosféru a my z vysoké budovy školícího střediska odcházeli zase v dobré náladě. Lenka navrhla, abychom dnes začali na Staroměstském náměstí, že má pro mě připravenou jakousi historku, vážící se k Pražskému orloji, kterou možná neznám. „Od vás se vždycky rád nechám poučit“ řekl jsem a v duchu si začal opakovat fakta, která si pamatuji ze střední školy z hodin literatury či dějepisu. Čím mě může překvapit? No klidně tisícem a jedním faktem, neboť jsem si sotva vzpomněl na mistra Hanuše a snad čtrnácté století?

          Dneska mi po schodech v metru neujíždí, čeká způsobně až si označím jízdenku a pak spolu vstupujeme na eskalátor. Trošku zavrávorá a lehce se o mě opírá. Stojí schůdek pode mnou a  hlavu si pokládá na má prsa. Její ohnivě zrzavé vlasy mě šimrají na krku a bradě. Jsem lehce zmaten, ale nepohnul bych se ani o píď. I kdyby se stěny metra bortily, stál bych tu a Lenku nepustil z náruče. Zase mi připadá jako malé zvířátko, hledající úkryt před nepohodou. Ale jsme v metru a kolem nás jsou desítky cizích, lhostejně nás míjejících lidí. Každý kamsi spěchá, jen nás čeká krásné odpoledne. Ve stanici Staroměstská nás vagón metra vyvrhuje jako z břicha velryby spolu s ostatními a my se necháváme unášet anonymní masou až k výstupnímu schodišti.

         Dalo se očekávat, že v tak krásném odpoledni bude náměstí plné turistů a očekávání se naplnilo měrou vrchovatou. Lenka mě drží pevně za ruku a postupně se propracováváme masou lidí k orloji. Chvilku postáváme, vnímáme atmosféru mystického místa a hledáme skulinu mezi turisty, kde bychom mohli na chvíli zakotvit a promluvit si. „Tak co mi povíte o historii Pražského orloje?“  směje   se na mě Lenka a já dělám, že přemýšlím a pak povídám to málo, co vím o jeho staviteli, mistru Hanušovi a snad se trefuji i do období. Moc toho není, ale Lenka uznale kývá svou krásnou ohnivou hlavičkou a jako paní učitelka kývá prstem a se smíchem dodává „no, něco pane víte, ale možná vám rozšířím obzor“. Pak zvážní a povídá „tohle jsem si zapamatovala z hodin historie, protože to odpovídá tomu, že ne všechno je ve skutečnosti takové, jak to vypadá nebo se to popisuje, víte ?“  Se smíchem odpovídám, že jí všechno věřím a až mnohem později, když se vracím k těmto chvílím, si uvědomuji, že se mi snažila něco naznačit. Jenže já byl v tu chvíli opilý její přítomností a tím vším, co se kolem ní a mě dělo.

           „Takže s naším mistrem Hanušem se to mělo přece jenom asi trochu jinak, než se běžně učilo   a někde možná i učí“  pokračovala Lenka a já bedlivě naslouchal jejímu příjemnému, ještě dívčímu hlasu. „Dlouho Pražané věřili, že jejich orloj vznikl na konci 15 století. Udržovali o tom i příznačně tajemnou legendu přibližně toho znění, že orloj zhotovil zámečník Jan z Růže, známý také jako Mistr Hanuš. Poté, co složitý stroj dokončil, dali jej radní města pražského oslepit, aby již nikdy nemohl sestavit dílo stejné krásy.. Ještě v roce 1912 dala pražská obec umístit na radnici bronzovou tabulku s tímto údajem. Nikdo nedbal drobné poznámky Tadeáše Hájka z Hájku z roku 1557, kterou doplnil svou Řeč o chvále geometrie: „Na čelném místě přichází mistr Jan Šindel....který zhotovil a vystavěl orloj pražského Starého města.“

           Lenka domluvila a pátravě se na mě zahleděla. Věděl jste to? „To jsem netušil a slyším to poprvé od vás, Lenko“. Zase se usmála tím svým úsměvem a já měl pocit, že mi tou historkou chtěla říct víc, než jen uvést na pravou míru snad nepřesný výklad historie.

           Zavěsila se mi do rámě a pomalu jsme odcházeli někam do uliček Starého Města. Nečekaně se před námi hustý dav rozestoupil, když kolem projížděl kočár tažený párem krásných hnědáků a já v posledním momentu zahlédl chlapíka s fotoaparátem, který právě sklonil poté, co jej měl namířený přímo na nás. Jen náhoda a nečekaný pohyb davu to umožnil, ale mému pohledu neunikl. A byl to stejný mladík, jenž si nás fotil včera před budovou školicího centra. To nemůže být náhoda. Ale proč si nás sakra fotí? Chtěl jsem svůj postřeh sdělit Lence, ale ta se mě náhle pustila a prudce se sehnula až k zemi a v zápětí se zvedla a popoběhla několik kroků k jeptišce, která nás před chvilkou minula. Zaslechl jsem  jak jí říká “promiňte, asi jste ztratila tohle“. Řádová sestra se zastavila, otočila se k Lence, která jí podávala malý zlatý křížek. Jeptiška se lehce uklonila a uctivě dívce poděkovala. Lenka se vrátila ke mně a spíš jen tak pro sebe utrousila „tohle mě z mých hříchů stejně asi nevykoupí“.

           U stánku se zmrzlinou jsem koupil po dvou kopečcích vanilkové a Lenka se do sladké pochoutky pustila se zápalem malé holčičky. Když jsem viděl, jak se cítí dobře a spokojeně, spolkl jsem otázku na divné chlápky kolem nás a nechal se unášet pocity radosti a štěstí, kterými jsem byl naplněn. Pomalu jsme procházeli starobylými uličkami, které si stále ještě uchovávají jisté kouzlo dávno zašlých časů, dnes ovšem velice často narušené všudypřítomnou komercí a až příliš vlezlým duchem dnešní doby. Lenka povídala a povídala, jako by mi chtěla převyprávět snad celou historii Staré Prahy, ale rád jsem jí naslouchal a jen tu a tam jí přerušil nějakou všetečnou otázkou.  Několikrát odbočila od tématu, třeba když jsme seděli na lavičce a sledovali ruch kolem nás. To se vrátila k některým otázkám  ze včerejška, ptala se na mou práci, jestli mě baví, co všechno vlastně dělám a sem tam to doplnila svými poznatky a postřehy z vlastní zkušenosti. Zeptala se i na Kamilu,  vlastně není o moc starší než ona. Co studuje, a tak podobně, ale do větších detailů nezabíhala. Snad teď jsem se mohl zeptat na toho chlapíka v černém tričku a zmínit i toho vášnivého fotografa, ale nechtěl jsem pokazit příjemnou atmosféru, která nás obklopovala. Znali jsme se teprve necelé dva dny, ale stihli jsme si už toho tolik povědět o sobě navzájem, že jsem měl pocit, že snad o Lence vím všechno. Muži se tak snadno nechají ošálit hlubokýma hnědýma očima, a tak rádi uvěří tomu, co je spíš jejich zbožným přáním. Ale tehdy jsem na nic takového nemyslel a nechal se unášet těmi neuvěřitelnými chvílemi.

            Přes Betlémské náměstí, kde mě Lenka opět zahrnula informacemi o stejnojmenné kapli, kde v té původní kázal i Mistr Jan Hus, jsme pomalu došli až na Smetanovo nábřeží. Tady se nám otevřel nádherný výhled na Vltavu a Karlův most s pozadím Pražského hradu. Stojíme opřeni o kamennou zídku a sledujeme loďky a parníky, plující po bájné řece. Lenka hází kousky housky rozpustilým rackům, kteří se s křikem odvážně spouštějí až k hladině, aby si zpestřili jídelníček. To někteří místní holubi jsou už tak otrlí, že jeden či dva se k nám opatrně blíží, poskakujíce po široké hraně zídky o níž se opíráme. Moc nechybí a vzali by si i z dlaně. Jakmile ale Lenka máchne rukou, aby uspokojila stále nenasytné racky, oba holubi mávnou křídly a letí zkoušet štěstí o kus dál.

           Nedaleko od nás je malý přívoz, kde kotví loďky, a který sousedí s hospůdkou, k níž se sestupuje po schodech pod úroveň ulice, zato ale až těsně k řece. „Nesedneme si tu na chvíli? Kafčo by neškodilo, ne? Nebo se podíváme dál?“ Vychrlím několik otázek a dívám se na Lenku. Taky se ozývá jisté nutkání. Že by prostata o níž se starostlivě zmiňoval Pavel, když vedl úvahy o krizi středního věku? Nevím, ale chvilka posezení s možností si odskočit by bodla. „Jasně, zrovna jsem vám to chtěla navrhnout“, řekla Lenka a já si všiml, že se rozhlédla téměř dokola, jako by něco hledala. Nebo snad někoho? Sešli jsme po schodech a našli si místo u dlouhého stolu, posledního, který stál trošku mimo ostatní, pod rozložitým dubem, jehož mohutné kořeny omývaly vody Vltavy. Nám svou polohou právě proto vyhovoval. Aniž bych pořádně věděl proč, sedl jsem si zase tak, abych viděl na schody vedoucí sem dolů z nábřeží i nahoru, kde se občas zastavili zvědaví turisté a sledovali buď dění na řece nebo dole v hospůdce. Nic zvláštního jsem ale neviděl. Chvíli trvalo než se přišoural číšník a položil před nás nápojový lístek v hnědých deskách. Shodli jsme se, že tady si dáme jen kávu a pak se přes Karlův most podíváme na druhý břeh Vltavy. Objednal jsem dvě vídeňské a omluvil se Lence, že se na moment vzdálím. Lenka se ke mně prudce otočila, ještě než jsem se stačil zvednout, “počkejte chvilku, něco vám musím říct“. Její hlas zněl naléhavě a ve stejném okamžiku se ozval hlas mého mobilu. Snad ještě naléhavěji. Podle zvonění jsem poznal, že volá má žena Marie. „Promiňte, to musím vzít, ale hned jsem zpátky“, usmál jsem se na ni a podíval se jí přímo do očí. Takhle se na mě ještě nikdy za ty dva dny nedívala. Oči měla široce otevřené, zračilo se v nich zděšení, bezmoc a strach i čerstvě zrozená kapka slzy. Byl jsem zmatený, mobil neodbytně vyzváněl a nutkání, ať už kvůli prostatě nebo díky vypitým nápojům mě nezvratně odvádělo od našeho stolu. Cestou k toaletám, které byly vtipně umístěny v jakési maringotce a muselo se k nim poodejít asi třicet kroků, jsem vyřídil Mariin telefonát. Měla dobrou náladu a chuť si povídat. Já ne. Co nejrychleji jsem ukončil náš hovor a bylo mi jasné, že mám mínus. A velké mínus. Ale co jsem měl dělat. Posledních pár kroků ke spásným dveřím jsem skoro utíkal a když jsem konečně stál u pisoáru a cítil ohromnou úlevu, bouchly za mými zády dveře a kdosi vešel. Otočil jsem se a ušel tři kroky k umyvadlu. Opláchl si ruce a zvedl oči k zrcadlu. Stál těsně za mnou. Chlap v černém tričku. Z blízka jsem viděl, že je to pořádný pořízek, z krátkých rukávů mu čouhaly svalnaté ruce jako lopaty. Chtěl jsem poodejít, ale zastoupil mi cestu. Koutkem oka jsem zahlédl průsvitnou výplní dveří, že se někdo před ně postavil   a věší na hřebík nejspíš cedulku. Naprázdno jsem polkl.

          „Tak to bysme měli pane Brázda“, řekl pořízek. „Co chcete a co jste zač?“ vyhrkl jsem ze sebe. „Chci s váma dát řeč. Něco od vás potřebujeme. Jen takovou maličkost“. Při těch slovech sundal z ramene kabelu a hrabal se uvnitř. „Vůbec nechápu o co vám jde a kdo vůbec jste?“ zmohl jsem se na odpověď. Bylo mi jasné, že ten za dveřmi je nejspíš onen zběsilý fotograf, kterého jsem si všiml už včera. Takže hlídá dveře a jistě sem nikoho nepustí a kdybych se snad pokusil já…, nóó, jsem teda v pěkný kaši. „Tak co chcete? Peníze, mobil?“ houkl jsem na chlápka, který cosi vyndával z kabely. „Nic takového pane Brázda, nic takového, nás zajímají jiné věci“. Úplně jsem zkoprněl, když na pultík vedle umyvadla položil černý tablet značky Galaxy. Zrovna takový jsem měl už pár týdnů v hledáčku zájmu a jen hledal vhodnou příležitost, jak to navléct, aby se jich pár do firmy koupilo. Jeden by samozřejmě skončil u mě. Profesionální deformace se naplno projevila a já na vteřinku zapomněl v jaké jsem situaci. Nechápavě, ale musím přiznat, že se zájmem sleduji jeho hbité prsty, jak tablet probouzí k životu. „Podívejte, pane Brázda, nebudeme to protahovat. U vás ve firmě pracuje inženýrka  Kolísková. Pracuje na jistém projektu. Vy nám poskytnete určité dokumenty a my na vás rádi zapomeneme.“ Poprvé od chvíle, kdy mi zastoupil cestu, podíval se mi do očí. Nemůžu říct, že by to byl přímo typ gaunera, docela normální chlap, asi tak čtyřicátník, atletické postavy s krátce střiženými vlasy a docela sympatickým obličejem. „Cože? Jak to myslíte, dokumenty…Jo, paní Kolískovou znám“, hlesl jsem ohromeně a současně nevěřícně zíral na desetipalcový displej tabletu, kde se pomalu, jedna za druhou střídaly fotografie, na nichž jsem byl zachycen s Lenkou. Obrázky byly šikovně vybrané a nabízely pohledy, kdy jsme byli velice blízko u sebe nebo které dovolovaly domýšlet si, co asi následovalo v příštích chvílích. Nemůžu upřít značnou míru citu pro správný okamžik, kdy fotograf zmáčkl spoušť a bylo mi naprosto jasné, že by stačilo ještě pár drobných úprav zkušeného editora třeba ve Photoshopu a nikomu nevymluvím, že se naprosto nic nestalo. Jediný polibek na tvář vypadal na zrnitém obrázku ze včerejší noci jako bychom nedaleko metra prováděli orgie. Nojo, vysoká citlivost, snímek je nekvalitní, ovšem svému účelu stačí dokonale, ale kde byl ten zmetek schovanej? Na to, jaká tam byla tma, jsem byl docela rozpoznatelný. Procházky ruku v ruce, pohledy do očí, výběr opravdu kvalitních momentek, to musím uznat. Ta dvojice včera večer v útulné hospůdce na Malé Straně, jo ta co seděla šikmo vedle nás, také odvedla slušnou práci. Dneska jsou ty mobily fakt dokonalost sama. Video i se zvukem, trošku tomu už někdo pomohl a sestříhal jen to, co za něco stálo.  A když jsem se slyšel. Božínku, to jsem takovej tetřev? Hluchej a slepej, civím na zrzku před sebou jak zamilovanej studentík  a ty řeči. Tak to je nářez.

          Chlap na mě kouká a povídá „tak se asi domluvíme, že?“ „Co s tím chcete udělat?“ chytám se stébla naděje a doufám, že jde o nějakou ptákovinu. „Paní Kolísková se svým týmem pracuje na jistém projektu pro ústeckou chemičku. Já vám dám seznam výkresů a dokumentů o které máme zájem a vy nám je prostě a jednoduše předáte na flešce. Pro vás to přece nebude žádný problém, víme čím se ve firmě zabýváte a co je náplní vaší práce“. Mluví pomalu a zřetelně a do dveří se v tu chvíli kdosi dobývá, lomcuje klikou, ale jakýsi hlas ho okřikne, jestli umí číst, že je WC uzavřeno a v opravě.  „A co Lenka, jakou ta v tom hraje úlohu? Co chcete po ní?“ Poprvé od chvíle, co se mi postavil do cesty se ho ptám na Lenku. Bojím se odpovědi, ta jejich setkání nebyla náhodná, teď už to vím jistě. „Lenka?“  cítím v jeho hlase úsměšek, „raději jí budeme říkat Alena, to je její pravé jméno. Ta vás měla jen trošku zblbnout, abyste byl povolnější a líp vyšly ty fotky. Ale musím vám pana Brázda říct, že jí to ani nedalo moc práce, co? No je to kus, to se musí nechat“. Udělalo se mi mdlo a silně mě píchlo v podbřišku. Já blbec, jakej já jsem naivní hlupák. Sevřel jsem pěsti a narovnal se, chlapík po mně dloubnul očima a o krok ustoupil. „Ale no tak, klídek. Tak jak se dohodneme? Kolísková a její lidi dělají na výzkumném projektu, jedná se o nějaké umělé pryskyřice, jsou v tom milióny, tak si nedělejte bláhové naděje, že nás trápí nějakej poprděnej strejc co se hrabe v počítačích. Jestli na to nekejvnete, tak jste odepsanej. Fotky i videa pošleme  do firmy i vaší ženě. Na fejsbůku taky máte profil a zrovna vám nemusím vykládat, co se dá dneska všechno udělat. Rozumíte mi, že ano?“ Jasně že jsem rozuměl, až moc dobře. A že mají tihle hajzlové zájem zrovna o práci Kolískové mě ani nepřekvapilo. Přesně věděl, na čem pracuje. Jak je tohle možné? I ve firmě to podléhá přísnému režimu a všichni zainteresovaní museli podepsat mlčenlivost. Včetně mě a Pavla, samozřejmě. Její tým má u nás nejlepší vybavení a jejich denní práce musíme zálohovat na zvláštní server. Já nebo kolega Pavel. Pokud ty obrázky a hlavně videa opravdu pošlou těm o nichž mluvil, ve firmě končím. V lepším případě. Před Lenkou se na záznamech tu a tam zbytečně vytahuju, přeháním a mluvím o věcech, o nichž se nezmiňuju ani doma, občas pomlouvám svého šéfa i kolegy a jistě mají i záznam rozhovoru, kdy jsem se chtěl hodně blýsknout a mluvil i o detailech, týkajících se právě onoho výzkumu inženýrky Kolískové. A jak mi dělal dobře Lenčin zájem a hlavně neskrývaný obdiv, to jsem se vznášel v sedmém nebi.  To je jistě jen utvrdilo v tom, že jim ta data můžu zajistit. A Marie? Se svou žárlivostí to bude voda na její mlýn, to může skončit rozvodem. Tihle chlápci jsou zřejmě velice šikovní a ještě si s tím vším jistě pohrají. Ne nadarmo vždycky patřily krásné ženy k nejlepším špiónkám. Vždyť je to směšné, to nemůže být pravda. Vídávám to v béčkových filmech, ty řeči, kompromitující fotky a videa. Jenže na těch co jsem viděl, jsem já sám.

           „Pane Brázda, tady máte flešku, na kterou zkopírujete vše z tohoto seznamu“, podává mi přeložený arch papíru velikosti A5. „A nic z toho, co máme, se nikdy nedostane ven. Sami se vám ozveme koncem příštího týdne.“ Balí tablet do kabely a já se ptám „a co Lenka…teda Alena?“ Šlehne po mně pohledem a s úšklebkem povídá „zapomeňte na ní, je to jen obyčejná děvka. I když musím uznat, že jste jí docela zaujal. A měla o vás i strach. Takže jsme domluveni, za týden v pátek se ozveme“.

            Odešel bez dalších slov a já si pustil proud studené vody na hlavu. Bylo mi špatně a na zvracení. S klením a spoustou nadávek vrazili do místnosti dva mladíci, kteří asi už hodně dlouho čekali, až skončí oprava WC, jak hlásala cedulka na dveřích, teď už se válející v prachu. Když skončili s tím, proč sem přišli, podívali se na mě a houkli, jestli jsem oukej? „Jasně, všechno je oukej“, odpovídám a utírám si ruce do papírového ručníku.

            Bojím se toho pohledu, ale přece nebudu v téhle páchnoucí maringotce do večera. Vycházím ven do krásného jarního dne a pomalu se šourám k prázdnému stolu. Chladnou na něm dvě vídeňské kávy, šlehačka už se ve vysokých sklenkách téměř rozpustila a vytváří na černé hladině bizarní šmouhy, kolemjdoucí číšník se ptá, jestli jsem v pořádku. Sakra co všichni mají? Jasně že nejsem v pořádku, ale co oni asi s tím zmůžou? Dívám se na Vltavu a skoro až vzadu, směrem k Mostu legií vidím brázdu za ujíždějícím motorovým člunem a v něm tři postavy. Jedné z nich září v posledních paprscích zapadajícího slunka ohnivě rudé vlasy. Objednávám si u číšníka velkého Jimma Beama bez sodovky a když si pohrávám s účtenkou, na jejím rubu vidím dívčí rukou napsané jediné slovo „promiň“.

             Zbytek školení jsem prožil jako ve snu, lektor nám jen oznámil, že kolegyně Lenka se musela vrátit do firmy. Dostal jsem další z mnoha certifikátů a po sbalení si věcí na ubytovně se vrátil do Ústí. Šéf měl být pár dní na služební cestě a kolega Pavel se už na mě těšil s další dávkou zážitků a drbů z našeho podniku. Kdybys jen tušil, čeho se třeba dočkáš, myslel jsem si v duchu. V hlavě jsem měl jako po výbuchu, Marie mi samozřejmě hned po návratu vyčítala, že jsem jí málo volal a když už mi zavolala sama, nechtěl jsem si s ní povídat. Bože můj, kdyby jen tušila. A co když tamti splní své výhružky a pošlou nejen do firmy, ale i jí ty snímky a videa? To by byl asi konec relativně klidného života. To teda určitě. V padesáti mě nemohlo potkat nic lepšího, opravdu. Marie i Pavel si brzy všimli, že se mnou není něco v pořádku. Chodím jako mátoha, nereaguji na Pavlovy rádoby vtipné poznámky a dokonce jsem si ani hned druhý den po návratu nevyvěsil poslední certifikát. To bylo vždycky první, co jsme po absolvování kurzu udělali. V naší kanceláři jim byla vyhrazena část jedné stěny. „Ty Karle, to bude asi ta krize střed…“ „Nech mě bej!t“ Vztekle jsem přerušil Pavlovu poznámku a odešel si pro kafe do automatu na chodbu. Za rohem jsem málem vrazil do inženýrky Kolískové. Žena asi čtyřicetiletá, téměř na vrcholu kariéry, které obětovala rodinný život. Moc o ní vlastně nevím, je to docela atraktivní, štíhlá bruneta s moderními brýlemi, takový ten intelektuálský typ. Přicházím s ní do styku vlastně jen když jí něco instaluji do počítače nebo řešíme nějakou závadu. A samozřejmě každé odpoledne, když zálohujeme jejich práci. Zase mě píchlo v podbřišku.   A když neudělám co po mně chtějí? Co bude? Kam se vrtnu. A Marie? Co tomu řekne naše Kamila? Tisíc otázek se mi honí hlavou.

           Zbývají dva dny. Sedím u serveru, Pavel už odešel za svou novou přítelkyní a já mám před sebou na stole rozložený list papíru formátu A5 se seznamem dokumentů a výkresů, který mi dal ten neznámý na záchodku. Už jsem vypustil z hlavy zbytečné otázky, jak na mě přišli, jak to, že mají takový přehled o naší firmě a jak to navlékli s Lenkou, že jsem tak snadno skočil na lep. To se nikdy nedozvím, za to bude snadné dopátrat se toho, kdo tu kopíroval data ze složek výzkumného oddělení inženýrky Kolískové. Na program, který jsme s Pavlem sami napsali a který slouží k vyššímu zabezpečení právě tohoto serveru jsme byli s Pavlem náležitě hrdí. Pro Pavla bude dílem okamžiku, než zjistí, kdo a hlavně co prováděl se soubory. Co tomu asi řekne? A neměl bych se mu svěřit? Nesmysl. A když to neudělám? Zničí mě to tak jako tak. Ať to provedu nebo to nechám plavat.

             Poslední večer usínám u televize s nedopitou sklenkou fernetu na stole, Marie odešla naštvaná už dávno do ložnice a já se probouzím zkroucený a bolavý na gauči asi hodinu před zvoněním budíku. Nemám chuť na žádné jídlo, jen zhltnu okoralou sušenku na stole v kuchyni a v konvici si ohřívám včerejší kávu. To jsem udělal poprvé v životě. Na kávu si potrpím a včerejší bych nikdy nepil. Hlava mi třeští, to se nedá vydržet. Beru si Mariin prášek, tenhle červenej si bere, když jí bolí hlava. Beru si ještě jeden, to se fakt nedá vydržet. V koupelně při čištění zubů mě píchlo v podbřišku tak silně, že jsem se kolem umyvadla skoro omotal. Co to je?? Včera to bylo poprvé silnější, ale ne tolik jako teď. Vycházím z bytu a ta naše tři patra sbíhám, abych se trochu rozehřál. Je už skoro osm, nejvyšší čas. Marie se probouzela, zrovna když jsem odcházel, volala na mě, že má dnes volno. Prudká bolest, potřetí za poslední dva dny mě zasáhla plnou silou na zastávce autobusu, který mě má odvést až před naší firmu. Chytám se za břicho a zkroucený jako paragraf se opírám o zábradlí. „Pane, je vám něco?“, dva školáci, kteří asi přijdou pozdě do školy a skupinka důchodců se nade mnou sklánějí. „Tady dole mě hrozně bolí“ sípavě odpovídám, bolestí nemůžu mluvit a dělají se mi mžitky před očima. Ještě vnímám, že starší z obou chlapců má v ruce mobil a s někým mluví, říká číslo zastávky, kde čekáme na autobus. Hrozná bolest v podbřišku a z dálky slyším houkačku sanitky, která v zápětí zastavuje těsně u nás. Sklání se nade mnou anděl se zlatými vlasy a čísi ruce mě zvedají ze země a někam pokládají. „Kde vás to přesně bolí?“ ptá se anděl a já levačkou ukazuji do místa na břiše, kde cítím šílenou bolest. „Vašku, je to na maják a jeď rovnou do nemocnice, vypadá to na akutní slepák“. Slyším bouchnutí dveří sanitky, která se vzápětí rozjíždí s kvílícím majákem. Když mě překládají na nemocniční vozík vnímám jak se domlouvá anděl s přebírajícím lékařem, že to bude asi rovnou na sál, takový průběh prý ještě neviděla. V chodbě nemocnice ještě slyším, že mi přišla esemeska.

         Byl to nejen akutní a neobvykle prudký slepák, ale i žlučníkový záchvat. Po kombinované a prý docela komplikované operaci sešlo se lékařské koncilium a doktoři dumali, co že se jim to objevilo pod noži za zajímavý případ. Všemu asi napomohly události posledních dní, stres a můj naprosto šílený způsob stravování. Ten jsem měl ovšem i předtím. Jen to teď vybouchlo, čekalo to na zapalovač. A tou zápalkou, ač se té představě bráním sebevíc, byla Lenka.

         Svoje věci včetně vybitého mobilu jsem dostal až druhý den po operaci. A taky den poté, co jsem měl na smluveném místě předat flešku s daty. Že byla prázdná a já se rozhodl na výhružky nereagovat a nechat věcem volný průběh, už teď bylo jedno. Když mi Marie přinesla spolu s pomerančovým džusem a sušenkami, které jsem stejně kvůli dietě nemohl i nabíječku, přečetl jsem si dvě esemesky. V té první, starší, stálo stručně – Severni terasa, zastavka bus Vetrna, 14hod. No vybrali si opravdu odlehlé místo, roky jsem tam nebyl, ale jak kruci vědí, že jsem jako dítě chodil do základní školy, která stojí nedaleko zastávky? Odlehlá část Ústí, daleko od místa, kde je naše firma i kde bydlím. Žijeme v podivné době, člověk aby si opravdu dával pozor, kam co napíše,  s  čím se na jakém portále svěří. Druhá esemeska měla datum stejného dne, jen přišla večer. Byla stručná – „Skoda, vase chyba.“ Napadlo mě, kdo asi na zastávce čekal. Lenka? A zase vidím ty její oči a tajemný úsměv, pohrávající jí kolem nádherných úst. Oči ale přece nelžou. Ty první chvíle, kdy jsme se sešli na kávě dole v budově školicího centra se snad přetvařovala, potřebovala mě nějak získat, tam si mě teprve oťukávala  a nebylo to ještě ono. Ale později? V kostele a pak na Zámeckých schodech nebo v té hospůdce. Ne, tomu nevěřím, taková mrcha to přece být nemůže. A co s ní vůbec je? Teď, když jim to vlastně nevyšlo? Bylo mi jasné, že nemám šanci se cokoli dovědět, ale tvář Lenky se mi v mysli stále vrací.

          Dva dny se nedělo nic nebo jsem o tom aspoň v nemocnici neměl ponětí. Třetí den po operaci za mnou poprvé Marie vůbec nepřišla. Další odpoledne se objevila ve dveřích nemocničního pokoje, hned jsem si všiml zarudlých očí. „Máš to zapotřebí? V padesáti?“ Položila na stolek krabici jablečného džusu a knížku, o níž jsem jí posledně požádal, podívala se na mě těma svýma zarudlýma očima a beze slova odešla. Tak už to vypuklo. Nezmohl jsem se na žádný odpor, nic jsem nevysvětloval, nebylo komu. Marie odešla a na nic se neptala. Ti hajzlové. Ještě to odpoledne se objevil Pavel. Nedonesl mi ani džus ani knížku, ale když vstupoval do pokoje, hned jsem viděl, že je to už i ve firmě. Posadil se na židli a povídá „Nazdar Karle, no, doufám, že to aspoň stálo za to. Šéf skákal jako gumovej panáček, buď rád, že jsi tady a ne tam. Všem nám přišly do emailů nějaký fotky, ale ty videa na webu, to je síla. No pěkně sis to zavařil kamaráde“. Zmohl jsem se jen na krátkou větu „videa na webu? Co je na nich?“… „je toho víc a je mi jasný, že to někdo šikovně, ale opravdu šikovně sestříhal, ale vykládej to někomu. Tokáš tam jako tetřev a mluvíš o firemních záležitostech. Ty vole, co tě to napadlo? A brát si do huby šéfa a Tomečka, na Soukupové jsi taky nenechal nitku suchou a už vůbec nechápu, cos to tam plácal o Kolískový a její práci na Tetrasynthu? To asi šéfa nasralo nejvíc. A pak ty řeči o něm. No, počítej s tím, že tě nic pěkného příští týden nečeká. A zavařil jsi to i mně. Jo a na schodech jsem potkal Marii. Byla nějaká ubrečená. Fakt ti to za to stálo?...No ale kus to je, ta holka, to je fakt. Užil sis to aspoň?“  Vysypal to na mě jako z kulometu a já na něj jen koukal a mlčel. Co jsem na to měl říct? O flešce a o tom, proč to celé vzniklo neřekl ani slovo. No jistě, to přece nikdo neví a ani vědět nebude „Počkej Pavle, je to trochu složitější, vysvětlím ti to.“ Pavel jen mávl rukou    a bez pozdravu bouchl dveřmi.

              Pak už za mnou nepřišel nikdo. I mobil mlčel a já nikomu nevolal. Co bych asi měl komu povídat? Pátý den po operaci, bylo to v pondělí, jsem šel do práce. Včera večer doma, když jsem přijel autobusem z nemocnice, se mnou Marie nepromluvila ani slovo. Zkusil jsem jí vše vysvětlit, ale prohlásila, že jsem směšnej a ať si ustelu v obýváku. To se šéfem to bylo o něco delší. „No Karle, jsme dospělí chlapi a na rovinu ti říkám, že jsi mě zklamal. Že si chceš na školení užít, to ještě pochopím. Ale že takhle zblbneš a ještě se při tom necháš nafotit a natočit, to jsi teda podělal. A už to mají na stole nebo v počítači všichni. Jo a s tou Peterkovou, jak tam o ní mluvíš a zmiňuješ rádoby tajemně jak jsi jí připravoval počítač pro ten výzkumný úkol, tak tím jsi to zazdil. Hned chtěla volat policajty, musel jsem jí to rozmluvit. A dalo mi to velkou práci. Aspoň, že jsi nemluvil přímo o Kolískové, to bych tě nezachránil před ničím. No zkrátím to Karle. Ztratil jsi důvěru nejen mou. Jediná možnost, jak tě tady udržet je, že půjdeš do skladu. Starej Mrkvička příští týden končí, jde do důchodu, tak nastoupíš místo něj. Nějaký ten pátek se známe a nechci, abys musel odejít úplně.“  Moc mě tedy nešetřil, šéf. Seděl proti mně za stolem a já si připadal jako blbec. Zkusil jsem mu vysvětlit, jak se to celé seběhlo a co za tím je. „Karle, rád se díváš na detektivky, viď? Já taky.“ Ušklíbl se a nalil si do sklenky koňak. Byly doby, kdy naléval i mně a někdy jsme pak v jeho kanceláři strávili zbytek odpoledne tlacháním o fotbale a autech. Je mi jasné, že to zní nepravděpodobně a lacině, ale takhle se to seběhlo. V kapse žmoulám flešku, ale takových si může kdokoli koupit kolik chce. Je to nanic, jsem za vychloubačného záletníka a u kolegů jsem si to teda pořádně podělal. V duchu jsem si ale říkal, že jsem taky mohl skončit na dlažbě. Vlastně šéfovi vděčím za to, že mě tu nechá. Sice půjdu do skladu, ale snad to nebude tak hrozný. To doma to vypadá špatně. Přece se ale kvůli takovému nic se mnou Marie nerozvede? Vždyť se nic nestalo. Jedna pusa na tvář, nějaké tlachání před mladou holkou, víc nic. Nojo, ale to vím já, nikdo jinej. Jo a Lenka taky. Co asi dělá? Třeba líčí pasti na někoho dalšího.

             Je zase pondělí a pozítří je posledního května. Co se tenhle měsíc všechno stalo. Stačil jsem být v Praze na školení a získat nový certifikát pro přechod na nový operační systém a zároveň nastoupit do skladu. Počítač s monitorem a osobními věcmi jsem si přestěhoval už ráno, Pavel mi ochotně pomohl. Nejsem si jistý, jestli mi věří, ale snad pochopil, že se mohlo stát i něco horšího. Tedy s těmi daty. Stálo mě to láhev dobré whisky, ale to odpoledne jsem řekl Pavlovi všechno. Snad mi věří. Týden po nástupu do skladu a přesně měsíc ode dne, kdy jsem poprvé uviděl Lenku, jsem vydal svůj první hadr na podlahu, první ve svém životě. Naše milá uklízečka, stará paní Matýsková, byla roztomile nesvá když jsem jí ho vydával, no a já na tom nebyl o moc lépe.

           Sklad je až dole v suterénu, moc často jsem sem nechodil, nebylo proč. Vydávají se tu věci hlavně údržbě a těm několika montérům, kteří ve firmě pracují. Dlouhé regály v potemnělém skladu jsou plné jističů, žárovek, ale i krabic se šrouby a matkami, na podlaze se jako hadi válí klubka drátů. Seznamuji se s čistícími prostředky, reklama na Domestos mi už v televizi nezní tak cize. Tak tohle je teď moje království. Několikrát za týden přivezou zboží, já je musím naskladnit, naopak přijde-li si někdo pro materiál, musím vše pečlivě zaznamenat a prohnat systémem. Je to nuda a jestli tady vydržím, tak se mi mozek scvrkne do velikosti třešňové pecky. Doma spím na gauči v obýváku a v práci se  mnou normálně komunikuje jen Pavel, který občas seběhne dvě patra, aby se u mě na chvíli zašil. Pořád na mě doráží, abych mu o té krásné zrzce vyprávěl víc, co se opravdu stalo a jak to probíhalo. Ten vůl si pořád myslí, že jsem si s ní užil kdovíco.

           Od květnových událostí uběhlo už půl roku. Nastal podzim. V obýváku na gauči už nespím, ale Marie mi stále ještě neodpustila. Kancelář v suterénu jsem si dávno upravil k obrazu svému, na poličce vystavené počítačové knížky, které teď moc nepotřebuji  sedá prach a ze stěny na mě lhostejně shlížejí moje certifikáty. Významné místo zaujal ten poslední. Z prvního květnového týdne letošního roku. Pokaždé, když ráno odemknu dveře a vstupuji do tiché místnosti nad skladem, ulpí můj pohled právě na tomhle listu papíru. Sedím na židli, probírám se výdejkami a příjemkami a čekám, kdy si někdo pro něco přijde. Třeba pro hrst šroubků M8 nebo toaletní papír, je snad libo žárovku nebo jistič šestnáctku? Jenom se mi nedaří vymazat z hlavy Lenku. Často na ní myslím, jak se jí vede a co dělá. Proč se vlastně podílela na tom, co mě dostalo až sem? A vidím ty její oči, Pořád jí nedokážu zařadit do škatulky padouchů, kteří mi zkomplikovali život. A snad jsem jí už i odpustil. Z úvah mě náhle vyrušilo cinknutí esemesky. Otevírám ji a přestávám dýchat. Na displeji mého dotykáče čtu -„chci se vam omluvit osobne, sejdeme se v osm vecer na benzince v ul. pristavni, krasne brezno. Neodpovidejte, nevolejte, je to jednorazova simka. LENKA“