Pavouček Máček

KAPITOLA 1 - NITKA

U lesa, pod velikým smrkem, na stéble přesličky, se jedné pavoučici zjara narodil malý pavouček. Patřil k slavnému druhu Alopecosa aculeata (slíďáků borových), kteří v tomto lese žili velmi dlouho. Byl hodně maličký a slabý, sotva jako zrnko máku, a tak mu maminka dala jméno Máček.
Jak rostl a dospíval, trpělivě ho zasvěcovala do umění spřádat sítě a kladla mu na srdce, že je to velmi důležité pro jeho další obživu. Máček naslouchal a když přišel čas, aby mamince ukázal, jak byl šikovný posluchač a jak dobře se díval, vrhl se do práce s neobvyklou vervou. Vždyť mamince to tak krásně šlo! Jenže ať se snažil, jak se snažil – jeho zadeček nevydal ani vlákýnko. Maminka smutnila a Máček byl z toho taky celý zoufalý a nevěděl vůbec, co si počít. Až jednoho dne povídá mamince:

„Půjdu do světa maminečko drahá a najdu si svou ztracenou nitku.“

Pavoučice, plná obav a strachu, ho nejdříve nechtěla pustit, ale nakonec mu nachystala raneček s pár mušími nožkami a z výšek čerstvě spředené sítě mu  bílým kapesníčkem kynula na cestu.

Pavouček šel dlouho lesem a všude kudy kráčel se ptal, jestli někdo neví, kde najít jeho ztracenou nitku. Jedle kroutily hlavou, buky a borovice jen mručely a břízy rezignovaně krčily rameny, jako, že neví a že nic nikde o tom neslyšely. Keře a křoviny se tvářily nechápavě, tráva jen šustěla a mech neznale mlčel a mlčel. I všechno živé, jakoby ztratilo řeč. Berušky píply, že neví, kobylky poskakovaly a tvářily se nechápavě, a brouci hovniválové si lhostejně kouleli dál svou kuličku, jak by se k nim Máčkova otázka ani nedonesla.

Teprve až došel Máček ke konci lesa, uviděl před sebou obrovské pole vzhůru čnících nitek. Z dálky se mu zdálo, jako by byl v ráji. Tolik nitek, hrubých a mocných a tak divně spředených, ještě nikdy neviděl. Přišel až k poli a pěkně nahlas, jak ho to maminka vždycky učila, pozdravil. Trochu se bál, ale nakonec se třesoucím hláskem zeptal:
„Kdopak vy jste? Máte tolik krásně zlatých nitek! Já bych je tak potřeboval!“ Malinko se odmlčel, uklonil a pokračoval: „Víte, já jsem pavouček Máček a nemám vlákýnko, abych mohl tkát sítě. Bez nich nechytím žádný hmyz k obživě a brzo zemřu hladem. Jestlipak byste mi nějakou nitku nedali vy?“

Oves zlehka sklonil hlavu a pátral odkud ten tenounký hlásek mluví. Až na zemi uviděl malinkou třesoucí se tečku. Zaburácel táhlým hlasem: „Já jsem oves. Moje nitky jsou pro tebe moc hrubé, popleto malá. Ty ti neposlouží, nespletl bys z nich nic kloudného.“ Oves potřásl klásky a pokynul stranou: „Zkus se tamhle zeptat kukuřice. Ta kráska si tam pohazuje svými lepkavými vlasy, vidíš? Ty by ti možná k něčemu mohly posloužit.“.

Mráček pootočil hlavou a vykročil směrem, kde rostla zlatovláska. Jenže parádivá kukuřice pavoučka ani nevyslechla a už z dálky pyšně vykřikla: „Do mých vlásků chytat mouchy a ten odporný hmyz?! Hlupáku! Kliď se! Já ti svoje vlasy nedám, s těmi si smí hrát akorát tak vítr. Jsou jen na parádu. Podívej na ten půvabný lesk....“ Zahleděná do sebe natřásala listy a Máčka si ani za mák nevšímala.

Pavouček smutně sklopil zrak a z tváře si setřel ukápnutou slzu. Jsem odsouzen zemřít, nemám naději ...pomyslel si. Když tu se mu najednou za zády ozval příjemný a milý hlas: „Máčku, máčku mnohonohý. Poslouchej, co já ti povím.“ Máček se otočil a zpříma hleděl do těch nejkrásnějších modrých očí, co kdy spatřil. „Já jsem len. Slyšel jsem, že máš trápení. Mě lidé sklízejí a češou ze mně vlákna, ale pro tvou síť by byla ještě příliš silná. Ale poradím ti. V daleké Číně žije jeden motýl. Jmenuje se Bourec Morušový. Naklade vajíčka, z kterých se vylíhnou housenky. A ty, než vyrostou, zakuklí se. Malá larvička motýlka pak vyrůstá v kokonu, který je celý z toho nejjemnějšího hedvábí. To by bylo nitek pro tebe!“

Máčkovu tvář ozdobil ten nejzářivější úsměv. „Děkuji ti pane lne, zachránil jsi mě!“ Radostně vykřikl a rozběhl se zpátky k lesu.

Teď už jen musí říci mamince, že ho čeká daleká a dlouhá cesta za motýlem s podivným jménem. Ale že svou nitku najde, protože už ví, kde hledat...

 
KAPITOLA 2 - KŘÍDLA

Druhého dne pozdě večer Máček a všech jeho osm bolavých nožek dorazili domů k síti spletené na přesličce pod košatým smrkem. Veselá nálada ho neopouštěla. A  tak se mrštně vyšvihl na vodící vlákna maminčiny sítě a s jásotem se jí vrhl kolem krku. Dychtivě vykládal o poli, o tom, co mu řekl pan oves, jak hloupě se chovala kukuřice a jak mu nakonec poradil kamarád len.

Maminka poslouchala a poklepávala o nitkový stůl třetím párem nožek. Teprve až se vypovídal řekla ustaraně: „Máčku, chlapečku můj. Jakpak se chceš do daleké Číny vypravit? Tvoje malé slabé nožičky tam nedoputují. Nikdy se tam nedostaneš, abys našel kokon toho svého motýla.“

„Ale, maminko. Nebuď smutná! Přece už mám všecko promyšlené! Kolik křídel nám tady zůstane po muškách uvězněných v tvé síti? Kolik po komárech? A když máme křídla, létat bude už snadné, uvidíš...“

Pavoučici rázem zmizel z tváře zoufalý výraz. Mám to doma ale chytrého chlapíka! Pousmála se a rázně vyskočila od stolu. Pomyslela si... To musím utkat novou, parádní síť. Sakra pevnou. Aby v ní uvízla pořádná moucha masařka nebo mladý komár, co má ještě křídla nevylítaná. A hned v vzápětí se s chutí vrhla do práce.

Máček se zájmem sledoval, jak jde mamince práce od ruky nebo spíše od nohy - pavoučci přece ruce nemají.  „Děkuji maminko,“ zašeptal měkce a očka se mu už už zavírala únavou. Masíroval si svoje bolavé nožky a houpal se ve staré síti tak dlouho, až ho to houpání dočista ukolébalo.

Ráno na sousední přesličce vyrostlo obrovské síťované oko a bodře číhalo na své první oběti. Do oběda v něm uvízlo jen několik malých mušek, na kterých bylo dobré tak akorát si pochutnat. Až těsně před polednem k lesu zabloudila moucha domácí. Měla křídla jako z alabastru, pěkně umytá a naleštěná. Sedla si nejdříve na smrkovou kůru, ale dlouho tam nevydržela. Lákala ji ve větru se houpající přeslička, a tak nic netušíce vletěla do pavoučí pasti. Když to Máček uviděl, dal se do veselého tleskání a přivolávání maminky. Však ta si s mouchou poradí. Jenže zatím, co on výskal, moucha se tak motala a mrskala sebou na lepkavé síti, až si potrhala levé křídlo. Než svůj boj vzala, mělo křídlo uprostřed díru velkou jako zrnko pšenice.

Máček se dal do pláče. A láteřil a naříkal, že s takovou nikam neodletí, že žádná křídla nikdy nebudou jeho... Ale přerušila ho rázně maminka. „Hochu, co myslíš? Když to moje vlákýnko chytí mouchu do pasti, nebude taky umět zalátat muší křídlo?“ ...a honem se jala křídlo vyspravovat. Máček si ani nestihl osušit slzy a křídlo mělo čerstvý nitkový fáč. Záplatu tak jemnou jako bylo ono samo.

„Tak a zbytek necháme na zítra. Dnes jsem už moc unavená,“ prohlásila pavoučice a schoulila se do svého pavoučího pelíšku. Přitulila si Máčka k sobě a s oddechnutím se oba vydali do krajiny spánku.
 
 
KAPITOLA 3 – ŠKOLA LÉTÁNÍ

Ráno si Máček ve větru pohrával s tou muší parádou. Křídla byla pěkně nachystaná a složená u jeho postýlky sotva se probudil. Pomyslel si nahlas: „Maminečko moje zlatá“. A zas a znova ta křídla hladil a stavěl je do větru jako plachty lodí. Pozoroval, jak se kroutí a obracejí a jak jsou vratká. Jak se v nich napínají žilky a třepotají se celá celičká dychtivostí a očekáváním, docela tak stejně jako se třepotal on sám...

Ale byl tichounce a jen po očku pozoroval maminku, jak oddechuje a putuje v krajinách tolik zaslouženého spánku a přál si, aby už se probudila a pomohla mu křídla připevnit na záda. Pak odrazit se a zkoušet zas a znova létat, chytit do křídel ten správný vítr, který by ho zanesl až do daleké Číny. Ale byl trpělivý, maminka si odpočinek zasloužila a jeho nitka ještě nějaký ten čásek zajisté počká.

Pavoučice otevřela oči zhruba za hodinu, protáhla si spánkem ztuhlé údy a chystala se posnídat, když koutkem oka zahlédla Máčka, jak si soustředěně hraje s tou muší parádou. Maličký, pomyslela si, snad mi tě s tou nádherou někam neodfoukne, někam docela daleko, odkud už se nevrátíš a nikdy více tě neuvidím. Stále nevěděla, jestli má synáčka na tak dalekou cestu pustit samotného. Jestli to zvládne, jestlipak nezabloudí a nebude v tom velikém cizím světě na věky věků docela ztracen a sám. Ale věděla, že pustit ho musí, že bez nitky by se nikdy neoženil a neuživil ani sebe ani rodinu. Že bez nitky by její synáček zemřel.

Za pár minut ji Máček sám zpozoroval a vrhl se jí s rozzářenýma očima kolem krku. „Maminko, maminečko...Ještě moc prosím, usoukej mi na křídla popruhy, abych si je mohl nasadit na záda a roztáhnout je. Aby se pak nesly samy s fouknutím větříku. Naučím se je ovládat a když mi to půjde, teprve pak se vydám na cestu.“

Pavoučice vysoukala ze zadečku několik nitek a nožkami je pak společně spletli do dvou silnějších lan, které ve středu pevně připojili ke křídlům. Teprve pak si je Máček nasadil na záda a jak fouklo, spustil se po větru z pavučiny. Jenže ještě neuměl kormidlovat a držet směr, a tak se křídla jen zhoupla vteřinku s větrem a pak padal střemhlav dolů k zemi. Nahlas vypískl strachem a ještě dříve, než se stačil vzpamatovat, tvrdě dopadl do mraveniště pod pavučinou. Mravenci se se zděšením rozprchli stranou a začali se hněvat a rozhazovat rukama sem a tam, že prý jim rozbil domeček a vymlel díru do mravenčích cestiček. „Promiňte mravenečkové, to jsem nechtěl“, omluvil se pavouček. „Půjdu raději cvičit na louku“, zavolal na maminku. „Tady bych napáchal více škody než užitku.“ Křídla se naštěstí neporouchala,  tak je složil, vzal pod paži a vydal se směrem k nedaleké louce.
Trénoval celý týden. Každé ráno vstal, pod paži složil křídla, do ruky vzal raneček se svačinou od maminky a šel známým směrem k přilehlé louce. Vracel se až za soumraku, když už se slunce houpalo na horizontu a zapadalo stejně tak rychle, jak jeho jímala únava a bolest z nespočtu ušetřených šrámů a boulí.

S křídly připevněnými na zádech nesčetněkrát vylezl po dlouhém stéble trávy, aby vyčkal na příznivý vítr a pak se po něm spustil směrem do dálav. Jeho tělíčko bylo plné modřin, ale s každým pokusem byl ve vzduchu o něco déle.

Za další tři dny už uměl zatočit doleva a hned zas změnit směr doprava. Do konce týdne zvládal i prudkou otočku, šlo mu i stoupání a klesání střemhlav. To už věděl, že je připravený a že ho čeká konečně vytoužené putování za svým vlákýnkem.
 
 
KAPITOLA 4 – CESTA

Patnáctého dne ráno pršelo. Máček věděl, že mokrá křídla daleko nedoletí, a tak pokračoval v přípravách, čtení knížek a studiu map, které si půjčil od moudré lesní sovy. Ta věděla všechno. V kmeni dutého buku měla velkou knihovnu, plnou knížek o cestování a o dalekých zemích v Asii, Evropě i Americe. Zjistil, že se chystá do nejlidnatějšího státu celé země s prastarou a bohatou historií. Věděl, že poletí přes veliké Rusko až do Mongolska a odtud se pak dostane do Číny.

Ani ne za měsíc se cítil dostatečně připravený na dlouhou cestu. Maminka mu přichystala do baťůžku nějaké jídlo a kladla mu na srdce, ať je opatrný, ať pije hodně ranní rosy, aby na sluníčku nevysychal a ať často odpočívá. Máček pokyvoval hlavou a žaludek mu svíral strach a obavy a zároveň se chvěl očekáváním a vírou, že se chystá najít tolik vytoužené a důležité pro jeho další život. Pečlivě do ruličky smotal namalovanou mapku s plánkem dlouhé cesty.  Pořádně si vymyl a vysušil křídla, nasadil si je na záda společně s baťůžkem od maminky, prudce se odrazil od domovské pavučiny a s poryvem poledního větru mohutně máchl křídly.

Letěl mnoho a mnoho dní. Přes mnohé krásné země. Někdy ho stihly prudké bouře, vichry a uragány nebo ho potkalo zase úplné bezvětří se sluníčkem ostrým jako břitva, kdy málem umíral únavou a žízní a myslel si, že už nedokáže zvednout ani jednu ze svých osmi nožek, ani mávnout vypůjčenými křídly. Ale věděl, že jiné cesty už není, že za každou cenu musí dál. Vždycky našel cestou pár kamarádů pavoučků, na jejichž síti si mohl odpočinout a složit v ní svou unavenou hlavu. Když jim vyprávěl příběh o svém putování, pavoučkové dojati a často se slzami v očích, nadšeně tleskali a pohostinně balili Máčkovi raneček jídla, aby při dalším putování nevyhladověl.

Nikdo z nich totiž nikdy neslyšel příběh o záhadném motýlovi s podivným jménem Bourec Morušový. Nikdo z nich nevěděl, kde leží Čína. A tak jim Máček vysvětloval, jak je to s motýlem i se zemí, do které se tak odhodlaně a nevyhnutelně vypravil. A oni dychtivě a se zájmem hltali každé jeho slovo a při každém dalším rozloučení to bylo více a více vzlyků a tichých povzdechů, jak mu záviděli křídla, let a pohled na kulatou a krásnou zemi z výšky, do které se žádný z nich nikdy nevypraví. A pavouček máchajíc křídly na ně z dálky z hora volal:

„Bratříčkové a sestřičky moje milé, dokážete všechno, na co jen si pomyslíte. Stačí jen chtít a mít odvahu a kolem sebe kamarády, kteří v těžkých chvílích poradí a pomůžou.“

A vždycky letěl dál a dál. A když měl dobrou náladu, tak soutěžil s komáry či v noci přemlouval světlušky, ať mu trochu dělají doprovod a svítí mu lucerničkou, aby v těch neznámých zemích nikde nezabloudil. Občas, když byl moc unavený, přistál si na vagónku vlaku a nebo na kapotě velikého auta, které se řítilo po silnici mnohem rychleji, než on dokázal letět. To pak ale bylo nadělení, když si Máček zdříml a náklaďák nečekaně vybočil ze směru. Pavouček pak vytáhl z ranečku pečlivě složenou mapu a dlouho studoval, kde že to vlastně je a kterým směrem se otočit tak, aby se mu dočista nepopletly cesty a doletěl správně tam kam má.
 

KAPITOLA 5 – MÁČEK V KAZACHSTÁNU

Chvílemi se mu zdálo jeho putování nekonečné. Chvílemi to chtěl vzdát. Ale let ve výškách přes tak roztodivné země ho vždycky vzpružil a znova povzbudil k dalšímu máchání křídly. A že těch máchnutí bylo tolik, až málem necítil klouby v ramenech.

Jednou, časně z rána, kdy ještě krajině pod ním vládla mlha a sluníčko se jen nesměle snažilo poodhalit její závoj, letěl nad podivně krásnou málo osídlenou zemí, plnou pahorkatin a jezer. Později se dozvěděl, že se jmenuje Kazachstán. Země byla o to podivnější, že měla své vlastní moře, které vlastně ani mořem není, nýbrž je největším vnitrozemským jezerem světa. Jeho jméno je Kaspické moře.

A právě u tohoto moře-nemoře se rozhodl Máčet trochu si protáhnout pavoučí tělo a také se po dlouhé době projít po pevné zemi. Po ránu bylo celkem chladno a on byl unavený, tak si zalezl pod trs trávy a chvíli zavřel oči.
Probudilo ho až švitoření a tence pokřikující hlásky, které se ptaly nejdříve: Kdo to je? Poté....Co to je?....a hned na to zase...Odkud to může být?
Když otevřel oči uviděl párek podivných stvoření podobných myším. Jaktěživ tak podivná stvoření neviděl. Byla upatlaná od bláta a špinavými prstíky a drápky do něj dloubala a podivovala se nad tím, že to „ono“ se už probralo.
Přítomnost jakýchkoli živých bytostí ho nesmírně potěšila a tak nadšeně vyjukl: „Ahoj, já jsem pavouček Máček a přiletěl jsem k vám až z daleké země České. A vy hošíci, vy jste čí?“

Páreček  písklavě poodstoupil. Ten větší z obou třesoucím se a šišlavým hlasem promluvil:

„My, my, my....my jsme píškomilové. Já jsem Oleg a tohle je Šaša. My tady pod tjšem máme úkjyt na zjníčka. My, my, my si je tady stšádáme na zimu, víš. V zimě my máme hlad“, pověděl šišlavě ten první, podsaditější s kulatým bříškem a baculatou tvářičkou, Oleg.

„Myslí pískomilové, myslí Saša,“ opravil ho rázným hlasem druhý ramenáč. „A...ty nám tady ležíš u vchodu a spíš a vypadáš tak nějak podivně. Na co máš tolik nohou a ještě k tomu sundavací křídla? No to je záhada, pane jo!“

A tak se Máček švitořivě rozpovídal, aby to tahle pisklavá a legrační stvoření dobře pochopila. Popsal jim svou cestu i cíl, oba hoši pozorně naslouchali a plácali o zem spokojeně chlupatými ocásky, a vyžadovali co nejpodrobnější informace o jeho putování, kde se zastavil, kudy letěl a koho na svých cestách potkal. A když Máčkovi vyschlo v hrdle nabídli mu trochu vody a kousky lahodného ovoce, ze kterého Máček vysál výživnou šťávu, aby utišil hlad. Potom si pískomilové zalezli do svého doupátka a Máček jen tak na zádech relaxoval.

Počítal mráčky na nebi a tu najednou nad ním přelítl velký stín. Docela se polekal, když poprvé spatřil velkého krásného dravce-ptáka. Místní obyvatelé mu říkali orel skalní. Hned nakoukl pod trs, kde si lebedili při odpolední siestě oba pískomilové Oleg a Saša, a měl spoustu zvědavých otázek. Oleg ochotně spustil a pověděl mu mnoho o tom, jak místní obyvatelé tohoto dravce využívají k lovu škodné zvěře, především zajíců.

„Ale dravci si troufnou třeba i na lišky a vlky.“ Dodal znalecky Saša.

„Lovci s Kazachstánu si říkají berkuči. Jsou trochu něco jako sokolníci, jen jejich umění je  mnohem náročnější. Vycvičit takového orla skalního totiž trvá i dvacet let a chce to hodně úsilí!!! Mladý pták má po celé dlouhé týdny oči zakryté čepičkou. To proto, aby se stal závislým na svém pánovi. A pán mu za to po celou tuto dobu věnuje všechen svůj čas. Mezi oběma tak vzniká oddanost a žádný cvičený orel už pak nemůže být ovládán jiným lovcem“, rozpovídal se poněkud více Saša a Oleg jen souhlasně pokyvoval hlavou, až se mu z toho čechral kožíšek v týlu.

„Já jsem jednou viděl ojla docela z blízka, chtěl mě chytit do djápů, ale byl jsem šikovnější a jychle jsem zalezl pod kámen. Tam mě on vidět nemohl, víš. Sjdce mi ale bušilo dělalo bum, bum a tlouklo jako o závod. Vždyť to mohla být moje poslední hodinka! Ten by mě hned sjupl jako malinu!“, přidal se k rozhovoru Oleg.

Oleg pokračoval v dramatickém líčení historky s orlem a Máček se zatím spokojeně usmíval a pozoroval na nebi kroužícího hnědého ptáka. Jeho křídla se mu zdála obrovská a krásná. Představoval si, jak ostrými drápy chytá kořist, aby nakrmil hladová mláďata a pomyslel si, že tak se o něj starala taky jeho maminka po celou dobu, kdy neměl své vlastní nitky k utkání sítě.

„Už maminko, už se blížím k cíli“, zašeptal. „Snad najdu, co hledám a budu se jednou moct také postarat sám o sebe a svou rodinu.“

Na krajinu padla noc, Máček poslouchal ještě chvíli šišlání Olega a Sašu, který ho trpělivě opravoval, když se hádali  o zrnko nějaké obilniny. Ale pak se mu začalo šumění jejich hlasů míchat s šuměním trávy a vlněním vody v jezeře a opět se ztratil v krajině spánku. Je třeba nabrat sílu, pomyslel si, cesta bude daleká a zdá se, že povede přes hory.


 
KAPITOLA 6 – V CÍLI (aneb jak Máček poznal Pecičku)

Po dlouhých a únavných měsících letu pavouček konečně uviděl v dálce dlouhou linii velké čínské zdi. Že je to ona poznal téměř okamžitě. Vždyť se o ní hromadu načetl v moudrých knížkách chytré lesní sousedky - paní sovy. Jaktěživ něco tak velikého neviděl. Dlouho ji s otevřenou pusou obdivoval z výšky a rozhodl se, že se po ní jen tak projde trochu pěšky a chvíli si odpočine.

Chodil po kamenné zdi asi půl hodinky, když uviděl na vlákýnku proti sobě viset překrásnou slečnu pavoučici. Měla na sobě tyrkysové šaty a korunku na hlavě. Hlavu lemovaly úhledně sčesané lokýnky. To stvoření na něj hledělo svýma čokoládově hnědýma očima a zdálo se mu vznešené a urozené. Bytůstka mrkla očkem a švitořivě spustila: “Ahoj, já jsem princezna Pecička. Pocházím z rodu pavouků Nephila, kteří tkají ta nejjemnějším vlákýnka, jaká kdy kdo spatřil. Ale neboj, jsou pevná a udrží velkou váhu,“ odmlčela se a hned zase volala. „Pojď se se mnou pohoupat.“

Máček se krásně uklonil a rázným hlasem nejlépe jak uměl, spustil: „Krásný dobrý den princezno Pecičko. Já jsem Máček. Jsem z rodu Alopecosa aculeata. Můj domov je Evropa. Bydlím na maminčině síti, která je na přesličce pod velikým smrkem.“ A už se jal zachytit houpajícího se vlákna a přisednout si k pavoučí princezně.

„V Číně se pavoučkům říká Zhï,“ pronesla Pecička. „Tak tě tady vítám Zhï z daleké předaleké Evropy. Jestlipak mi povíš, jak jsi sem zabloudil a co tady děláš? A co to máš za podivný balíček, tamhle složený stranou?“

A tak Máček začal Pecičce vypravovat svůj  příběh o dlouhém, předlouhém putování. Řekl jí o své ztracené nitce, o dobré radě pana lna, o křídlech a o tom, jak se učil létat, aby se mohl vydat za hledáním svého vlákýnka. Popsal jí všechny krásné země, kterými proletěl. Nevynechal ani jednu historku o hodných pavoučích kamarádech, o jejich pohostinnosti a štědrosti.

Pohupovali se na nitce mezi dvěma kameny a princeznička slečinka z něj nespustila oči. Poslouchala každé jeho slovo a jen občas utrousila křehounké: „Ach. Opravdu? Och. Jejdanáčku!“ Tu náhle Máček ustal v hovoru a prohlásil smutně poslední větu: „Tak jsem dnes doletěl až sem a potkal tady tebe. Teď už nevím, kde dál hledat. Tahle země je veliká a můj motýl může být kdekoli.“ Pecička vidící jeho ustaraný výraz, ho rychle přerušila. „Tak to jsme se potkali dobře Máčku. Můj tatínek, král Pecka XX. vlastní obrovská pole na hedvábí. Víš, kdysi dávno, před mnoha a mnoha tisíci lety, naši předkové objevili krásné vlákýnko, kterým je obalena larvička motýla. Po staletí se pak snažili tu neobyčejnou jemnost napodobit. Až ji nakonec v mnohém předčili a říká se o nás, že náš druh má ta nejtenčí vlákýnka na celém světě. Zavedu tě na naše pole. Jistě tam najdeš to, co tak úpěnlivě hledáš.“

Máček samou radostí Pecičku objal a vyhoupl se na nitce rovnou na všech svých osm nožek. Začal tancovat a poskakovat a křičet nahlas: „Hurá, hurá, jsem zachráněný. Už nemusím umřít hlady. Už si sám utkám tu nejkrásnější a nejjemnější síť jakou kdy smrkový les měl a pavoučí oko vidělo.“ A Pecička tancovala a jásala společně s ním, až je oba bolely nožky a celí se zadýchali, že si museli sednout a dlouze vydechnout. Pak jej Pecička zatahala za nožku a říkala mu: „Pojď, kousek tady kvetou vzácné orchideje. Mají moc sladkou šťávu. Napijeme se a uhasíme žízeň.“ „Počkej, Pecičko, vezmu tě na křídla. Budeme tam co by dup,“ prohlásil s úsměvem Máček.

A tak letěli na nedaleký břeh, který se celý třpytil a blýskal barvami. Žlutá přecházela do oranžové a hned vedle zase všechno svítilo zeleně a modře. Máček jaktěživ neviděl nic tak krásného. V lese to byla samá exotická kapradina, mech, tráva a přeslička... „To jsou maminčiny zahrady, vidíš,“ ukazovala princezna svou roztomilou nožkou. „Tady má maminka utkané své nedělní houpací sítě. Chodíme sem se sestrami odpočívat, napít se nektaru a koupat se v ranní rose.“

„Tady, podívej! Tady ta rudá květina. Ta má ten nejlepší nektar ze všech,“ a už špulila lačně ústa a popotahovala netrpělivě Máčka za rukáv, aby se už spustil dolů na sytě zelené listy.  Jenže Máčkovi se ze vší té nádhery tak roztočila hlava, že docela ztratil směr a rázem se v piruetě řítil neznámo kam. Pecička vypískla a vypadla mu z náruče přímo do středu květu překrásné orchideje. Málem se v nektaru utopila. Sotva se trochu vzpamatovala a protřela si oči, začala se rozhlížet po Máčkovi a volat. „Kdepak jsi, kdepak jsi se ztratil. Jsi celý a v pořádku?“

Zdola se chichotavě ozvalo. „Asi se houpu v síti tvé ctěné maminky královny. Jsem v pořádku, jen se mi utrhl jeden popruh a trochu pochroumalo pravé křídlo. Počkej, hned jsem u tebe nahoře. Jen se tady trochu vymotám.“

Než se vyšvihl nahoru, Pecička už měla ústa sladce ulepená a s našpulenými rty hltavě sála sladkou šťávu. Pobídla Máčka a ten se lačně přidal k ní. Vypil toho tolik, že měl břicho jak nafukovací balón. Ale nedokázal nějak přestat. Ta chuť byla opojná. V hlavě měl závrať a v ústech  sladce a bylo mu tak lehko, až měl pocit, že se stále vznáší kousek nad zemí. Lehl si na záda a díval se na Pecičku tak dlouho, že ani nepostřehl, jak se mu oči klíží a klíží, a jak se začíná ubírat pomalu do hlubokých vod spánku.

Pecička mu jen jemně zatřásla rameny a do ouška zašeptala. „Teď musím Máčku domů. Maminka s tatínkem by měli o mne starost. Jen spi, tady jsi v bezpečí. Povím rodičům tvůj příběh a ráno zase přijdu. Pak vyrazíme společně na tátovo pole.“ Máček jen nadzvedl víčko a tichounce poděkoval a zase se vydal do hlubiny spánku. Zdálo se mu o mamince, jak ho oplakává a je smutná. Jak má oči celé oteklé a ustaranou tvář.
 
 
KAPITOLA 7 – ZÁHADNÝ MOTÝL

Pecička přišla za svítání. Slunce si ještě protahovalo spaním ztuhlé údy a oplachovalo si líčka v červáncích. Máčka našla v trávě pod orchidejí, jak si myje tváře ranní rosou. Vybalila z ošatky připravenou snídani, oba si sedli do trávy a společně pojedli. Máček si dlouho na ničem tak nepochutnal. Hmyzí nožky měly příchuť nějakého neznámého koření z orientu, voda byla také najednou mnohem lahodnější a chutnější. Ani nevěděl jestli je to jídlem samotným nebo pouhou přítomností krásné Pecičky.

Po snídani sklidili drobečky a vydali se na cestu. Museli pěšky, protože muší křidýlka se při včerejším dopadu trochu pochroumala a Máček je sám nedovedl vyspravit. Nakonec, až se bude chystat domů, nějak to vyřešit musí. Zatím to odložil na neurčito.

Šli pěkně vedle sebe, nožky se jim proplétaly. Máček se po očku koukal na Pecičku a ona zase na něho, když si oba mysleli, že se ten druhý nedívá. Sem tam se jejich pohledy setkaly a na dlouho spojily. Máček cítil podivné teplo u srdíčka a přemýšlel, jestli je Pecička na tom stejně, jestli ji to taky tak hřeje a zahřívá a jestli ji její nožky nesou taky tak nějak podivně lehce. Myslel na to, že se mu docela zatočila hlava, stejně jako včera, když uviděl barvy a ucítil neznámou tolik sladkou vůni orchidejí. V sovích knížkách četl o tom, co je to láska, ale nevěděl, že ho právě potkala a že našel v princezně náhlé zalíbení a ohýnek citu začal od plamínku naplno hořet plamenem tak jasným jako bylo nebe v tento krásný slunečný den.

Za slabou půlhodinku došli k okraji obrovského pole. Rostly na něm stromy s podivně zubatými listy a plody podobnými malinám. V lese pavouček takový strom nikdy neviděl. Všude na něm byly stovky podivných bílých motýlů spíše podobných můrám. Žádná z nich ale nelétala, až později se od Pecičky dozvěděl, že tihle motýli ani létat neumějí. „Ten strom Máčku, to je Moruše a motýl na něm žijící se jmenuje Bourec Morušový,“ prohlásila Pecička. „Tamhle kousek vedle na stromě vidíš jeho zámotky. Vylezeme na strom a sáhneš si na ně. Smíš si nějaký vybrat a odvézt spředené nitky domů, tatínek nám to dovolil.“ Máček se rozhlédl kolem, všude kam jen dohlédl byly na stromech k větvím přilepené ohromné bělostné kokony. Začal je počítat, ale hned mu došlo, že by se asi nikdy nedopočítal. Byly jich tam stovky, ba co - tisíce. Když vylezli až na strom, viděl, jak se mezi kokony tetelí housenky a teprve si kolem sebe navíjejí bělostný fáč. Taky viděl už některé zámotky prázdné. „Z nich už se vylíhl nový motýl, Máčku. Ten zase naklade další a další vajíčka, z nich se vylíhnou housenky, nakrmí se listy Moruše, zakuklí se. A tak se to dokola stále opakuje. Nemá ten koloběh konce. Všechny zámotky sesbírají lidé, uvaří je, nabarví a pak z nich utkají pravé hedvábí. Látka je velmi jemná a lidé z ní dělají různé krásné věci. A nejen lidé. I já mám tyto krásné šatičky z hedvábných vlákýnek. Maminka mi je spředla a ušila.“

Máček poslouchal a pomalu šplhal vzhůru po jedné z větví neznámého stromu. Všechny jeho nožky se neskonale těšily, až dorazí nahoru a ohmatají si tu bělavou neobyčejnost. Když konečně nožkou šlápl do měkkého kokonu, bylo to nepopsatelné. Připomnělo mu to trochu mech pod jejich lesním domečkem, trochu vánek, to když letěl s mušími křídly a ve vzduchu jakoby šlapal nožkami naprázdno. Přemýšlel jak to udělá, aby odmotal co nejvíce toho vlákýnka, aby mu vydrželo na celé jeho žití. Ale to už Pecička rychle přiskočila se dvěma košíčky spletenými z trávy a jala se na všech osmi nožkách namotávat malinkatá klubíčka. Vypadala přitom sama jako strom Moruše, který se obalil bílými kokony Bource. Pavouček ji velmi rychle následoval, ale jak byl nešikovný, celý se do přadénka zamotal, sklouzl z větvičky a legračně zůstal viset hlavou dolů. Pecička vyprskla smíchy a on se zatím vrávoravě snažil rozhoupat, dostat zpátky nahoru a pokračovat v namotávání klubíček.

Během dopoledne naplnili klubíčky oba koše z trávy. Máček si lámal hlavu, jakže je s Pecičkou unesou, ale když košík nadzvedl, rychle zjistil, že něco tak lehoučkého ještě nikdy nenesl. Oba koše nevážily víc než pírka lesních ptáků, která nacházel v mechu pod maminčinou pavučinkou. To se mi poletí, pomyslel si a drže košík pomalu slézal z větve košaté Moruše dolů. Pecička ho následovala. Pak oba svorně kráčeli k místu, kde nechal Máček zašmodrchaná křídla.

Máček vesele švitořil. Povídal, jak se těší domů, jak všechno vypoví mamince a jak ji předvede krásně upředenou síť z dovezených nitek. Jen Pecička nějak posmutněla. V očích jí vyhasla světýlka radosti. Myslela na to, jak se bude muset za pár chvil s Máčkem nadobro rozloučit a jak ho už nejspíše nikdy více neuvidí, protože jeho domov je moc daleko od jejího.
 
 
KAPITOLA 8 – POZVÁNÍ

Konečně došli na místo, kde Máček minulé noci přenocoval. Orchideje se mu dnes zdály ještě krásnější než včera a z jejich opojné vůně mu bylo najednou znova mdlo. Padla na něj velká únava a vyčerpání a poprvé si také všiml Pecičky a smutku v jejích očích. Nemusel se ani ptát, proč byla smutná. Však jemu bylo taky pod tou vší radostí nějak do pláče a všecičko se mu vevnitř svíralo steskem už teď. Nemít doma maminku, která se o něj určitě strachovala každičký den, bez váhání by zůstal nadobro v téhle čínské zemi. Třeba by se s Pecičkou oženil. Utkal by pro ně velikou přepychovou pavučinku, založil si rodinu a pak by na ní společně žili až do samotné smrti. Ani se mu nechtělo mluvit, jen chytl Pecičku za ruku a pevně ji svíral, jako by ji nikdy více neměl v plánu pustit. Pavoučí princezna na něj obracela krásnosmutné oči a stisk mu vracela se stejnou naléhavostí a vervou.

„Jak vyspravíme porouchaná křídla, Pecičko?,“ otázal se Máček. „Už bych to mohl zkusit sám, díval jsem se mamince pod ruku, jak látala staré cíchy. Třeba bych to uměl z nitek Bource taky.“

„To víš, že ano Máčku. Není na tom nic nesnadného, když jsou nitky a šikovné ruce. Trochu ti s tím pomůžu a poprosím brouka kovaříka, ať ti křídla trochu vyklepe do rovna. Celá se ti tím pádem pokroutila, špatně by se s nimi letělo domů.“ Chvíli se odmlčela a dodala. „Z maminčiny houpačky vezmu lano na nový popruh, který se ti zpřetrhal.“ Jak řekla, tak i udělala. Připevnila popruh ke křídlům a pavouček zatím látal několik malých otvůrků ve struktuře křídel. Než se setmělo měli oba hotovo. Povečeřeli zbytky od snídaně, kterou ráno přinesla Pecička a žízeň uhasili sladkým nektarem orchidejí. Chvíli si ještě povídali a pak oba usnuli, hlavičky těsně u sebe. Pecička docela zapomněla na to, že se o ní budou rodiče strachovat.

Jen ráno je vzbudil lomoz a zmatek. Královští rodičové vyslali celou armádu, aby hledala jejich ztracenou dcerušku. Pecička zpozorovala vojáky jako první a už na ně volala z listu květiny. „Jsem tady, páni vojáčkové. Jen jsem samou únavou usnula, proto jsem se nevrátila domů.“ Otočila se na Máčka a dále povídá: „Čekej tady na mně. Vrátím se. Jen se ukážu našim.“ A už zmizela za nedalekým keřem, jen se po ní zaprášilo. Vojáci odpochodovali s ní a pavouček osaměl. A tak začal splétat z trávy velký koš na záda, aby mohl všechna ta klubíčka nitek odnést najednou a nepoztrácel je. Dopoledne měl hotovo a Pecička se stále nevracela. Chvíli si povídal s broukem, co měl barvu jako brčálové jezírko, ke kterému chodili s maminkou na procházky. Chvíli se zase houpal na houpacích sítích spředených samotnou královnou pavouků z rodu Nephila. Neobyčejně jemná práce, pomyslel si. Musím to dobře nastudovat a okouknout, abych mohl naučit takto tkát i pavoučky u nás. A jak tak počítal uzlíčky a díval se na strukturu vázání, ozvalo se mu za zády - „Baf! Už jsem tady. Musela jsem chvíli vysvětlovat mámě a pak sekat dobrotu a slíbit, že tě přivedu ukázat do pavučinového paláce,“ povídala Pecička. „Dnes budeš spát jako pravý princ. Povečeříš s námi u královského stolu a vyspíš se v pavučinách z hedvábí. To abys načerpal síly na dlouhou, úmornou a jistě nepohodlnou cestu.“

Máček se celý rozzářil a říká: „To je paráda, Pecičko! Ani by mě ve snu nenapadlo, že poznám samotnou princeznu a že budu moci nakonec i povečeřet s králem a královnou tak vzácných pavoučků. Moc se těším.“ rychle se trošinku poupravil a už si to společně vykračovali k paláci. Cestou Máček utrhl jeden modro žlutý kvítek z trsu, který se jim připletl do cesty. Věděl co se sluší a patří, a protože nic jiného nebylo po ruce, vzal královně matce alespoň tuhle voňavou pozornost. Pecička ho jen s úsměvem pohladila po rameni a volným krokem odkráčeli dále.

KAPITOLA 9 – NÁVŠTĚVA PALÁCE

Šli asi hodinu. Pecička Máčkovi povídala o tom, jak je palác velký a rozložitý, kolik mají služebnictva a jak krásné zahrady. Ale to, co Máček ve skutečnosti spatřil, mu vzalo dech. Před ním na úponcích jakéhosi keře se rozprostírala důmyslná soustava sítí a lan. Celý keř vypadal, jako by byl obalen v zácloně, kterou Máček občas vídával vlát v odpoledním větru na šňůře u hájovny v lese. Paní hajná si na záclonách dávala záležet, vždycky je dočista vyprala, naškrobila a usušila na poledním sluníčku. Panu hajnému říkávala, že polední sluníčko vybělí kdejakou šeď a ze záclon vyžene ta poslední zrníčka prachu. Jenže tenhle keř předčil i záclonu paní hajné. Bílá svítila až do daleka a jednotlivé pavučinky, jako by byly tkány tou nejkrásnější a nejjemnější krajkou, kterou kdy viděl. Ze vzorů až přecházel zrak.

Do paláce se vstupovalo po hedvábném žebříku. První se na něj vsoukala Pecička a Máček opatrně postupoval za ní. U zdobeného vchodu stáli dva vojáci, ale když uviděli Pecičku, rozhrnuli tenkou záclonku a hned si stoupli stranou. Za ní vkráčeli na obří pavučinu pevně sevřenou v listech keře, která byla celá pokryta stříbřitými kapkami rosy. Vypadaly na ní jako navlečené průhledné perličky. Máček do jedné z nich rozpustile šlápl a ona se rozprskla a postříkala je. Oba se začali  chichotat a praskali jednu kuličku za druhou, až byli celí mokří. „Teď se musíš osušit, takhle rodičům nemůžeme na oči. Vždyť vypadáme jak dva vodníci“, tahala Pecička Máčka do sousední místnosti, která byla zřejmě královskou koupelnou a ve které visely mezi nitkami pavučinky chuchvalečky hedvábí. Oba se do nich utřeli a důkladně se osušili. Teprve pak ho princezna vedla dále do útrob velkého keře, kde byly pavučiny mnohem pevnější a menší. Ve středu jedné z nich uviděl trůn a na něm královnu s králem. Oba měli na sobě překrásné šaty z toho nejjemnějšího hedvábí a usmívali se.

„Tohle je Máček, o kterém jsem vám vyprávěla,“ pověděla Pecička. Pan král a paní královna povstali a na uvítanou podali Máčkovi všech svých osm nožek. „Těší mě,“ řekla královna a on jí podal utržený kvítek. „Mě taky velmi těší,“ odpověděl Máček a směle podával nožku i panu králi.

Tak příjemné pavoučí rodiče jsem ještě nepoznal, pomyslel si Máček a neustával v hovoru.  Královna a král se ho pořád na něco ptali a zajímali se o zemi, ze které k nim „přiletěl“ a on jim vyprávěl dlouhou a zapeklitou historii, jak se sem dostal a proč je tady. A oni oba svorně kroutili hlavou a sem tam zavzdychali, to když Máček vyprávěl smutné věci z cest a o snech, co se mu zdály o maminčině stýskání po něm. Povídal, jak už se těší domů a nemohl jejich dcerušku Pecičku dost vynachválit, jak moc mu pomohla. Nakonec se zeptal: „Nezlobte se, že jsem tak smělý, ale proč máte jen jednu jedinou dceru? Když je tak hodná, měla by mít sourozence, ať tu není celé dny sama.“

Paní královna se pousmála a zazvonila zvonečkem. Na to ze škvírky pod listem vypochodovaly tři tucty pavoučků, každý v pestrých šatech klukovských i holčičích, sotva je Máček stačil všechny sledovat. A do toho královna představovala jednoho po druhém. „To je můj nejstarší syn Provázek, vedle jsou dvojčata Kvítek a Snítek, pak jejich sestřička Karamelka, vedle neposedný Lístek, ufňukaná Slzička, Paleček, Víčko, ušmudlaná Zástěrka, Nožka...,“ a tak dále pokračovala, až to Máček docela přestal poslouchat, protože se ve všech těch jménech úplně ztratil a viděl jen desítky nohou a pavoučích očí, co na něj koukaly, na tváři s úsměvem od ucha k uchu a hlásky hned hrubými a hned zas tenkými jeden přes druhého zdvořile opakovali...“Těší mě, těší mě, těší mě....“ Až byl Máček z toho těšení docela celý celičký tumpachový. Paní královna v tu chvíli představila posledního Peciččina sourozence a prohlásila: „Ale to si stejně nezapamatuješ, to je jmen na celou knihovnu! Pojďme děti moje ke stolu. Dnes nám v síti uvízly samé lahůdky. Tak ať náš host dlouho nehladoví.“

Jídlo bylo náramně chutné. Po celou dobu všichni švitořili, povídali si a smáli se legračním historkám. Máček si ani nevšiml, jak už sluníčko ostře zahnulo za obzor a pomalu se chystalo uložit svou střapatou hlavu k spánku. „Děkuji zdvořile za milé přivítání a ještě milejší den pane králi a paní královno,“ uklonil se Máček. „Moc bych si přál ještě zůstat vzhůru, ale jsem už unavený a zítra mě čeká dlouhá cesta domů.“

Pecička mu stiskla jednu pavoučí nožku a povídá: „Maminko, uložím Máčka do hostinské pavučinky, ať se vyspí pohodlněji něž v houpací síti,“ a už pavoučka tahala směrem k východu, že sotva stačil říct dobrou noc a zamávat všem jejím sourozencům na rozloučenou. Ale byl už tak unavený, že ani neprotestoval a nebránil se a nechal se odvézt tam, kam ho vedla – do měkké a sněhově bílé pavučinky těsně vedle té její. Ještě tam ani nebyl poslední nožičkou a už skoro spal. Jen ještě vzdáleně zaslechl sladké Peciččino: „Dobrou noc, Máčku. A sladké sny.“
 
 
KAPITOLA 10 – CESTA DOMŮ

Druhý den ráno se Máček probudil do mlhy. Nad zahradou a sady pavoučí královny ležel obrovský bělostný závoj. Jako by chtěl zakrýt všechen ten smutek z loučení, které dnes Máčka čeká. Přesto mu bylo tak nějak lehko a zároveň trochu malých jehliček jakoby píchalo do srdíčka. To když si vzpomněl, že takové loučení, jaké ho dnes čeká, že je na vždycky, že jeho místo v životě je doma ve smrkovém lese na pavučince, kterou si dříve nebo později utká z nitek získaných z kokonů převzácného motýla. Trochu to píchalo, když si pomyslel, že Pavučinka bude jednou patřit  docela jinému pavoučkovi než je on, že s ním založí rodinu a bude žít až do své smrti. Ale věděl, že jiné cesty není, že ani jeden z nich by nedokázal být beze svého domova a zvyknout si na jiné kraje a mravy a všechno to podnebí a sníh a mráz, který ho čeká v zimě, že by Pecička nemusela ani přežít a že by mu dočista mohla umřít, protože toho by ji ušetřit Máček nedokázal.

Z dlouhých úvah ho probralo švitoření královniny družiny a jemné šustění pavoučích nožek krásné princezny Pecičky. Ani nic nepovídali, jen se dlouze předlouze objímali a pak si Máček nasadil na záda vyspravená křídla, přidal v koši úhledně složené namotané nitky a zeširoka se rozmáchl k letu. Jeho nožky se třepotavě pozvedly nad zem a jak do křídel foukl vítr, najednou nabraly výšku a Máček už jen stihl proti tomu ukrutnému větru zavolat: „Sbohem, Pecičko, princezničko překrásná. Nikdy v životě na tebe nezapomenu.“ A Pecička ze země mávala bílým hedvábným kapesníčkem Máčkovi na rozloučenou a nevolala docela nic, jak jí hrdlo svíral dlouhý vzlyk. Dvorní dámy taky mávaly a křičely jedna přes druhou: „Šťastnou cestu, pane Máčku!“

A Máček letěl seč mohl a nechal se chvíli prudce smýkat větrem, chvíli zas jen tak po-poletoval, podobně, jak listy přelétávají sem a tam vláčeny podzimním počasím. Nedbal ničeho, jenom když ho potkaly prudké deště, byl nucen schovávat se pod keře a kapradiny a listy stromů, jejichž jména ani neznal a přečkávat tam dlouhé hodiny, než se počasí umoudřilo. Zmoklá křídla pak spěšně sušil na slunci, aby se mohl co nejrychleji vydat dále. Letěl dny, noci a týdny, přes roztodivné a všelijaké země, v nichž potkal mnoho přátel, ale i závistivých zloduchů. Jen on ničeho nedbal. Protože věděl, že je na cestě domů a že ta cesta, ať je jakkoli dlouhá, že má ten nejkrásnější cíl.

Po mnoha dnech a nocích se mu krajina začala zdát povědomá. Nad obzorem se rýsovala ohnutá záda kopců a stromy čněly do nebe jak zastrouhané hroty obrovských zelených pastelek. Louky do dálky voněly mateřídouškou a senem, na okrajích lesů to čpělo v keřích zavátým listím, na polích poslední slunečnice cudně sklápěly hlavy.

Teprve teď Máček pocítil, jak se mu po těch všech známých vůních hodně stýskalo a jak moc mu scházel smrkový les s jeho rodnou pavučinkou. Netrpělivě máchal křídly a očima těkal po krajině hledajíc ždibeček známého zákoutí. Tu rozpoznal mezi stromy hájovnu, kolem které chodívali s maminkou na nedělní procházky a za ní malý zelený rybníček, v němž si za parného léta chodil namáčet nožičky. Z oken hájovny vlály čerstvě naškrobené záclony, skoro jako by to byly prapory, co vlají někomu na přivítanou. A ten někdo byl dnes Máček, který se vracel po dlouhé cestě zpátky k mamince.
 
 
KAPITOLA 11 – DOMA

Bylo už pozdě odpoledne, když Máček bezpečně přistál ve větvích smrku, pod nímž viděl houpat se známou máminu pavučinku. Chystal se na veliké překvapení, ale ne zase příliš veliké, aby se maminka samým štěstím nepolekala. Poskládal křídla na úhlednou hromádku, vedle nich uložil v košíku smotaná klubíčka s „motýlí“ nitkou Bource Morušového a na chvíli se natáhl. Celé tělo měl nějaké dolámané, ramena ho bolela od těžkého nákladu, hlavou se mu honilo trochu smutku, ale převládala radost z toho, že je už jen krůček od domova a od věcí, které mu vždy byly milé.

A tak jen ležel a hloubal s jedním párem nohou za hlavou a pozoroval nad sebou zelené odlesky jehličí a obdivoval oblaka, která jako by nikdy neustávala v pohybu a neměla k odpočinku žádný čas. Vypískával si jakousi melodii a snoval plán, jak že se ukázat doma nejlépe po tak dlouhé době. Zrak mu padl na úhledně smotaná moruší klubíčka a v tu chvíli jiskřička nápadu, jako by mu rozsvítila celý pavoučí svět.

„No, že mě to nenapadlo dříve! Utkám svou první moruší síť. Tak přece mamince nejlépe ukážu, jak jsem ve světě dobře pochodil.“

A jak řekl, tak i udělal. Rychle snesl klubíčka dolů po kmeni borovice a rozhlédl se po okolí, zdali neuvidí vhodný keřík, kde by postavil své první vlastní pavoučí obydlí. Nedaleko uviděl borůvkový keřík, na němž se houpalo pár scvrklých borůvek a jehož listí už trochu zežloutlo nadcházejícím podzimem. Vyhlédl si přijatelné místo a na zádech maje moruší náklad, hbitě se vyšplhal do borůvčí. Jeho nožky začaly umně odmotávat nitku z klubíčka. Kladl přes sebe nejdříve do kříže osnovu. Ta se podobala obrovské hvězdě. Přes ní pak od středu v pravidelných odstupech srovnával nitku kolem dokola ve velikých kruzích, tak jak to vídával u maminky, když umně stavěla pasti na hmyzí zajatce a zajatkyně. Hedvábná moruší nitka se krásně leskla a v zežloutlém borůvčí se zvláštně vyjímala, jako nějaká plachta veliké námořní lodi.

Když Máček práci dokončil, opustil borůvčí a znovu vylezl na nedaleký smrk pro složená muší křídla. Vzal je na záda a s nákladem se vydal zpět k čerstvě spředenému domovu. Rozhodl se, že křídla umístí do středu sítě, jako ozdobu a vzpomínku na své putování a že právě tam bude mít své působiště, svou ložnici a také oblíbené místo k odpočinku.
Když všechno udělal tak jak chtěl, spokojeně se promnul nožky a vydal se směrem k maminčině síti. Blížilo se poledne a byl čas oběda, všecko v lese bylo ztichlé a klidné. Ve stínu na mechu se ještě leskly kapičky rosy a slimáci si mlaskavě pochutnávali na nožkách hřibů praváků. Máček kráčel spokojeně, hlavu vzhůru, jak ho u srdíčka hřálo z dobře vykonané práce a chystal si, co asi řekne mamince na uvítanou. Když ji nakonec uviděl, jak odpočívá na kraji své sítě, zmohl se jen na zajíkavé zvolání: „Maminko, jsem doma!“.

Stará pavoučice byla v mžiku na všech osmi nohou, rozeběhla se k okraji sítě a rychle se pomocí nitky spustila dolů, aby svého synáčka objala a dlouho pevně držela v náručí. Shledání se neobešlo bez slziček radosti a dojetí a bez mnoha otázek, jak si Máček v tom velikém světě vedl a jak pochodil.

Sedli si do mechu a Máček vyprávěl a vyprávěl, až mu docela vyschlo v hrdle a hlasitě začalo kručet v bříšku. Už už se chystal mamince pochlubit i se svým výtvorem, když v tom ona zvolala: „Pojď synáčku, mám ve spíži odložené ty nejlepší komáří nožky a pár kapiček ranní rosy. Pojď najíme se  a napijeme, abychom trochu oslavili tvůj návrat!“

Máček vzal maminku kolem ramen a pospíchal za ní domů, do sítě, kterou tak důvěrně znal, aby společně pojedli a napili se. Když už bylo po jídle a bříška obou zasycena, vrátil se zpátky k vyprávění a Máček povídá: „Co bys maminko řekla tomu, kdybych už bydlel docela sám, jako velký kluk? Neboj se, nebudu daleko, jen kousek stranou, tak, aby tam tvé maminkovské oko dohlédlo. Pojď teď se mnou, něco ti chci ukázat.“

I vedl mámu až k borůvčí a prstem ukazoval nahoru, aby se pochlubil s bělostnou nádherou čerstvě utkaného domova. Pavoučice neskrývala radost a dojetí a jen Máčka poplácávala po ramenu a hladila po hlavě a chválila, jak krásná a jemná je to práce. Vylezla nahoru a usadila se pohodlně na jednom z muších křídel, které se jemně kymácelo ve větru, takže to vypadalo, jako by se houpala  na houpačce a nebo v houpacím křesle.

„Ano synáčku, tady jsi v bezpečí“, řekla maminka po chvíli. „Teď už se o tebe nemusím strachovat a bát, teď už můžeš být sám a žít svůj život jak se patří.“ Po těch slovech zavřela oči a začala zhluboka oddechovat. Máček ji nechal spát a potichoučku se vydal k nedalekému poli. Ještě mu zbývalo dojít na pole a poděkovat ovsu za ochotu, lnu za dobrou radu a pochlubit se pyšné kukuřici, jak že v tom světě pochodil. Jenže když dorazil k poli, tam, kde býval oves, jeho oči uviděly už jen pouhé strniště a trochu rozoraných brázd. Tam, kde byla bývala kukuřice to vypadalo stejně. Jen na okraji pole se při zemi krčilo pár zapomenutých kvítků lnu, které nikdo z lidí nesesbíral. Pavouček dorazil až k němu, znova pěkně poděkoval a rozpovídal se o své cestě. Len poslouchal a nakonec řekl: „Každá  dobrá rada, kterou dáš druhému, se ti tisíckrát s poděkováním vrátí. Mám radost Máčku, že jsi našel to, cos hledal. Protože to je v životě to nejpodstatnější.“
 
 
KAPITOLA 12 - KONEC

Teď už mohl Máček žít dál spokojeně. Když se vracel z pole do lesa u srdíčka ho trochu píchlo při vzpomínce na Pecičku, ale věděl, že i tady doma, ho nějaká podobná Pecička čeká a že ji dříve nebo později najde a budou žít spolu spokojeně až do smrti.

A tak se i stalo. Hned následující jaro potkal krásnou pavoučici Sametku, která měla oči šedivé, jak za setmění a hřbet tak hladký a třpytivý jako byly jeho moruší nitky. Do jejích očí, a nejen do nich, se Máček bezhlavě zamiloval a v létě už měli se Sametkou nádhernou svatbu. Pozvali celou rodinu a hodovali po dva dny. Máčkovi a Sametce zářily oči samým štěstím a všichni v lese věděli, že to je veliká láska, která se jen tak nevidí. Hned následující jaro pak z té veliké lásky přišlo na svět tucet pavoučků. Prvorozené dcerušce dali Máček a Sametka jméno Pecička.

Po mnoho let pak ještě z jara, když odkvétaly pampelišky, přivazoval Máček na jejich chmýří lísteček z borůvčí. Na něj napsal krátký vzkaz a doufal, že dorazí až do zahrad paní královny v daleké Číně a že si možná najde cestičku až k Pecičce, která jej nalezne a přečte, aby o něm měla alespoň nějaké zprávy.

Odpověď nikdy nepřišla zpátky, ale Máček věděl, že všechno je jak má být. Vždyť každý na světě má své místo právě tam, kde nalezne domov, do něhož patří.