ZUBY

Zuby jsou prevít. To asi skoro všichni známe. Dokážou pozlobit v nejméně vhodnou dobu. A ne jinak tomu bylo i u mého syna.

Tři dny před odjezdem na dovolenou jsem si všimla jeho oteklé tváře. Vyděsila jsem se. V posledních letech se u něj totiž nedařilo provést jakékoliv ošetření a vyšetření bez celkové narkózy.  V záznamech se vždy objevoval stejný údaj: ,,pro nespolupráci nebylo možno pacienta ošetřit". Což, mimochodem, bylo napsáno velmi decentně. Skutečnost byla většinou poněkud dramatičtější.

Už dva roky před touto událostí se chodil syn, za manželova doprovodu, zubařům pouze ukazovat. Do slova a do písmene. Přišli do čekárny, sedli si na lavici, syn se začal velmi intenzivně kývat a patřičně hučet. To dělá vždy ve větším stresu. Postupně se jeho kývavost zvětšuje, úměrně délce čekání. Pak se otevřou dveře ordinace a ozve se: ,,Pane XX, pojďte dál". Oba pánové XX se zvednou. Starší udělá pokus, mladší ho sabotuje. Společnými silami sice nakonec  vstoupí do ordinace, tam si však syn vybere nejbližší židli a na tu se posadí. A z té ho už nikdo nedostane. Ani po dobrém, ani po zlém. Nakonec se tedy i pan doktor podvolí a pokusí se synovi prohlédnout zuby aspoň na této židli. Bez veškerých instrumentů se podaří jen zlehýnka nahlédnout.

,,A co teď budeme dělat?"  zeptala jsem se manžela. ,,Když odjedeme na dovolenou a začnou ho tam zuby bolet, stejně je nikomu neukáže. Bude zuřit a  bude po dovolené tak jako tak."  Asi jsem to ani nemusela říkat. Manžel uvažoval obdobně. Nakonec jsme se tedy shodli na tom, že akci dovolená odložíme a vykonáme další pokus o zubní vyšetření.

Vyrazili jsme na kliniku. Již nás tam znali. Celá akce proběhla na chlup stejně, jak jsem již popsala výše. Malý rozdíl přeci jen nastal. A sice, pan doktor uznal, že tvář je opravdu oteklá a že je tedy potřeba konat. A pravil: ,,Zkusíme ho uspat jen v čekárně. Dělá se to i u normálních pacientů při vážnějších zákrocích. Dostane vypít dormicum a pak ho ošetřím." Velmi podrobně nás s celou akcí seznámil a objednal. Naše povídání o tom, že již v dětství se syna takovým způsobem pokoušeli uspat kvůli neurologickému vyšetření , a že se to nepovedlo, bral zřejmě jen jakési povídačky přemoudřelých rodičů. Přidávat historky o tom, jak na autisty většinou různé léky působí jinak než by měly a že se to vše musí dlouze zkoušet, považovali jsme již za ztrátu času.

S dormicem se akce opravdu nezdařila. Po ústní aplikaci léku se synovo chování sice začalo lehce vymykat jeho vlastní kontrole , ale spánek nepřišel.  Ani náhodou. Spíš byl jeho stav podobný pořádné opici. Po příjezdu domů z neúspěšného tažení zubním oddělení, syn asi na dvacet minut klimbnul a to bylo vše.

Pan doktor to naštěstí nevzdal. A měl v záloze ještě jinou chemikálii, která prý bude snad účinnější. Ale už to raději neříkal tak přesvědčivě. Dávka předešlého roztoku byla prý tak silná, že jakýkoliv jiný pacient by zhruba dvě hodiny tvrdě spal.

Ani druhý pokus se nezdařil. Takže jsme dostali termín k ošetření v celkové anestezi. Proběhla všechna předoperační vyšetření a nastal den ,,D". Pánové XX starší a XX mladší nastoupili do nemocnice. Druhý den ráno přišla sestřička píchnout synovi injekci, po které se měl nechat, celý omámený, odvézt ve své posteli na operační sál.  Bohužel. Na operační sál syn došel po svých. Ale dovnitř se mu moc nechtělo...Nakonec , pod mírným nátlakem do místnosti přeci jen vstoupil, hned za dveřmi si sedl do dřepu a dál ho již nikdo nedostal. Ani v přesilovce. Lékaři na sále pochopili, že s ním opravdu nic nesvedou. Přistoupili tedy k řešení situace alternativním neobvyklým způsobem. Narkózu dostal syn na zemi a pak ho teprv přenesli na operační lůžko.

Zub, který toto vše způsobil, byl úspěšně vytržen. Spolu s ním ještě tři zuby moudrosti, víceméně preventivně. Pod zkaženým zubem byl zánět a váček. V takovém stavu by prý normální člověk nejspíš bolestí mlátil hlavou o zeď.

Již několik dní sleduji, že si nechce syn nechat pořádně vyčistit zuby vzadu vpravo dole. A už teď na mě z toho jdou mrákoty.......