Obchůzka

Když jsem se přiblížil k místu, kde obzor
půlil můj rodný dům, zpomalil jsem
a došel až na to místo...

Málokoho by nedojala jeho vlastní vzpomínka,
kterou nezapomněl, která tedy zřejmě stála za to,
která proto stále stojí za to – za tím významnější,
čím menší námahu k rozpomenutí,
za nucené procházky okolní krajinou, kde obzor
neodhaloval zhola nic, jen halil...

U Císařů, hned vedle, nalevo,
– světové strany jsme neurčovali, levo domu
bylo víc, i když jsme tím vzpomínali každý něco jiného –
(hledat v tom smysl není součástí mé vzpomínky)
u Sousedů, ostatní byli přes silnici
                                         nebo přes vyvlastněný pozemek,
tam se děly cizí, soukromé věci, my jen pobíhali
po naší části jejich střechy.

Těžko se nám pobíhá po pozemcích sousedů,
kteří jsou zrovna u nás,
                                  jejichž vzdálený magnetismus
zapaluje pavučiny všude, kde se dotýkáme,
slepice vláčí nahoru po zdech a přes střechy  – 
z vyčerpané studny
                               ozval se poslední hrabavý štěkot,
a najednou průvan, směrem dovnitř.

Pro vlhkost nasátou jen tak ze vzduchu
ztěžka otevírané dveře, jejich dřevo
odrolené vlasem, uvízlým v laku futra,
otevírané dovnitř, proti dveřím uvnitř, otevíraným ven,
dveře, které nahradily zmoklé staré dveře, otvírané ven,
nejlevnější nové dveře,
                                  na všechno se dá myslet dokola...

Prošel jsem i přes ten vyvlastněný – přesněji
přes bývalé stodoly a konírny, kde jsme si hrávávali
až do restituce, ta z nás udělala pamětníky
v devíti, osmi a čtyřech letech,
                                             já jsem ten druhý.
Stačilo tam jednou šlápnout, aby se v tom místě
pomačkaly zmoklé trsy trávy, ještě zažloutlé
výkaly našich, teď již propuštěných, psů.      Paní Kohlíková
mohla by snadno poznat, že jsem tu byl
                                                            a neměl co dělat,
kdyby sem chodila jindy, než na ořechy.

Ale my uměli po těch stromech běhat
jako po úplné rovině, takže když jsme spadli
cítili jsme se trapně, nikdy na vině.

–

Ale teď vážně, někam patřit,
je k tomu, na to vzpomínat,
k dětství, dospívání, ke kousku dospělosti
a když si vzpomeneš i na stáří, patříš tam –
je to takové zmenšující se kolečko
a na moravě kotóč.

Všichni ještě žijete,
– vždyť se modlím –
ale blbě si vás pamatuju.