Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePan Šfejcárek se duchů nebojí, aneb krvaví tajemstfí lesního srubu
Autor
pavlikovaruzenka
„Růženko,“ řekl pan Šfejcárek, „zatím žádní psaní, musíš se pořádně doléčit. Ti sice rozum nemáš, ale já naštěstí jo. Budem koukat na nějakí filmi.“
Bil uš večer, tak si na sebe vzali pižama s kozama a dohodli se na hororech. Ofšem ukázalo se, že se jejich názori, co má bít dobrí horor, diametrálně liší.
Pan Šfejcárek Vybíral filmi s poutavími názvy, jako třeba „Krvaví masakr v podzemí Paříže,“ „Vraždící sekeri f temním hvozdu,“ „Krvaví jatka f selskím stavení“ a podobní lahůtki. Růženka se ošklíbala, hledala teatrálně pomoc očima na stropje a vykřikovala, „no je todlenc vůbec možní, takoví zvrhlí fkus?“
Sama preferovala zajímaví tituly, jako, „Temní tajemstfí domů f mrkfovém poli,“ „Prokletí rodu tajemní ženi,“ „Temní strach nat údolím krkafců“ a obdodobní přitažliví díla kinematografije.
„Růženko, to sou ale hrozní nesmisli, co ti vybíráš, nezlop se na mně,“ řekl pan Šfejcárek a kroutil hlavou, jak to mjel ve zviku.
„Pane Šfejcárku, hlavně že tí krváki, to sou smisli, to mi povídejte! A ráno je človjeku eště šoufl, diš vidí ve špajzu kečup.“
Nakonec se dohodli na „Krvavém tajemstfí osiřelí chatki f horách.“
Růžence se ježili vlasi na hlavě slastnou hrůzou a spot peřini ji čouhal jen vršek hlavi a vykulení oči. Ofšem, diš šla na záchot, jukla pot postel, všude rozsfítila, i do záchodovi mísi nakoukla, jestli tam není nějaká ruka, nebo co. Pak richle utíkala spátky a žádala pana Šfejcárka, abi šel pozhasínat.
„No jestli sem si to nemyslel, že se budeš bát,“ chechtal se pan Šfejcárek.
„Ale dostal sem víborní nápat. Jak sme si postavili v lese náš skfjelí srub, abi si bila víc na vzduchu, tak mi dělalo starosti, že tam bude furt courat plno lidi, diš si to vyslepičila na kdejakém literárním serveru.“
„Pokut si dobře pamatuju, pane Šfejcárku, vyslepičila sem to jen na povítkách.“
„No, fšak to úplně stačí, Růženko a mimo to, jak tě znám, prd si pamatuješ, co gde vyslepičíš. Ale to nevadí, uš vím jak to udělat, abi nám tam lidi nelezli.“
„Ale zase nám lidi dost pomáhali, pane Šfejcárku, hlavně Hanaka, i diš se pak zdejchla za sfou lásku do nějakí tramtárije. A paní Arktida dokonce přitáhla to plastoví okno, co se ji válelo na dvorku. Sice nám nebilo k ničemu, ale snažila se. A paní Růžena nám darovala slámu, na to nezapomeňte.“
„To je sice pjekní Růženko a moc si toho cením, ale sama víš jak sou na nás lidi zvjedaví a chtěli bi naše autogrami. Nemjeli bychom chfilku klit.“
„No jo, to máte sfatou pravdu, pane Šfejcárku! Hlavně na vás je každí hrozně zvjedaví jak vipadáte a mou nefšední krásu chce taki každí vidět zblíska. Tak co teť?“
„Hnet ti to předvedu,“ řekl pan Švejcárek. Přihrál si noťas na kolena a začal psát básničku.
Jak jsme si dávali do trumpety
Pečem si k večeři hajného na rožni
s Hankou a Růženkou ve Lhotě Tvarožní;
byl dobře střelený a nic ho nebolí;
takže se v podstatě zbavujem mrtvoly.
Lahodná pečeně z talířů mizí;
škoda ho pohřbívat, jsme přece v krizi!
To je nabíledni, že se to uličnici Růžence okamžitě zalíbilo. Natšeně tleskala a chechtala se. Hnet se rozjely komentáře a Růženka se licomjerně vimlouvala, ža sama chtěla hajního jen pohřbít, abi bilo hnojivo na kitički, na kterích si abnormálně zakládá. A dokonce, že navrhovala, jen ho připoutat ke stromu a zacpat mu hubu. Paní hanaka se tfářila, že ani netušila jakí maso to jí, ale všichni tři se zhodli, že pečínka bila fakt víborná. Ostatní se kupodivu řechtali taki a pan žolík se pochlubil, že jednou jedl kočku.
Ofšem co je divní, u srubu pana Šfejcárka a Růženky ot tí dobi začalo hrozně strašit. Krásně to fšak doplňuje kolorit a oba si f tom začali libovat. Růženka dokonce našla novou múzu a začala psát nádherní strašidelní básničky.
Ukáska.
Duch hajního kostma třese
F nedalekím hrozním lese
duch hajního kostma třese
diš zhasne na obzoru nach
plíží se lesem temní strach
Klepe se strachi Maruna s kuchině
a tfrdí lživje že je f tom nevinně
Pavlíka prí na osmički nelákala
drogi mu do vína nigdi nedávala
Duchové fšak nejsou hloupí
a na tresti vůbec skoupí
gdož nemáš čistí sfjedomí
nevyvázneš bes úhoní
Tak to uš chodí, všechno zlí, je na něco dobrí. I taková nemoc. Gdibi pan Šfejcárek nepřijel Růženku zachránit a nevimislel tak fikanou lest, lezli bi ke srubu gdovíjakí egzistence a pan Šfejcárek s Růženkou bi vůbec nemjeli klit na psaní. Ale lidi se strašidelnému místu začali vihíbat jako cigán práci. Tak si oba f klidu hovjeli si ve sfím báječním srubu u krbu a Růženka uš začala přemíšlet o další povítce, „asi to bude o Maruně,“ řekla panu Šfejcárkovi a on řekl, „no proč ne“ a usmál se.
„Húúúúúúúúúúúú,“ ozvalo se z venku.
„Hajní de na ophlítku rajónu,“ řekl pan Šfejcárek hrobovím hlasem. Růžence se zježily chloupki vzadu na krku, za okni vládla noc a f krbu útulně praskal oheň.