Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDěkuji
Autor
Kandelabr
Tramvaj ležela na boku, přervané dráty vedení schlíple visely přes ni, přes kouř a mračno prachu se dalo spatřit, jak se kdosi snaží dostat ven, v okně, trčícím nyní přímo k nebi se mihly ruce pořezané úlomky skla, slepě hmataly po zprohýbaném plechu a hledaly oporu.
Snad kdosi pustil sirénu, nedalo se to říci, po výbuchu zněl všem v uších jen monotónní pískot.
Po nebi se plížily tmavé stíny. Nebyl čas otálet. Oči těkají po špinavých fasádách domů, tramvaj hoří, koutkem oka se dá spatřit, že kdosi z toho vraku vypadl na ulici, blyštící se střepy, ale oči hledají něco jiného, tmavý otvor okna, oprýskaná omítka, ne tady nic, snad vedlejší dům, některá okna se po výbuchu vysypala a vítr vytahuje záclony do ulice. Je třeba dát se do běhu, ale kam? Třeba napravo, pryč od ohně a kouře, běžet podle řady domů a oči bloudí po obou stranách ulice, na zemi je všude spousta skla, boty se po něm kloužou a je cítit, jak kousky skla pod podrážkami pukají, ale nelze to slyšet, pískot přehlušuje vše. Konečně oči uvidí, co hledaly. Vedle šedavé skvrny, kde z domu odpadl kus omítky a která vypadá trochu jako Afrika je nakreslená velká bílá šipka směřující dolů.
Vchodové dveře jsou těžké a je třeba se do nich řádně zapřít, chodba je tmavá a studená a schody do sklepa se dají spíše jen tušit než vidět, dům se trochu zatřásl, blízko asi dopadají další bomby, schody jsou sešlapané a každý je jinak vysoký, raději bude vhodné trochu zpomalit, ještě tak si tady srazit vaz.
Schody končí, dál je úzká chodba, na jejímž konci mdle poblikává žlutavé světlo holé žárovky. Jsou tu kovové dveře, jistě zevnitř opatřeny závorou, ruka se tedy sevře v pěst a až nyní je vidět, že ruce jsou pořezané, na dveřích zůstává rudá šmouha, no co, to pak jistě správcová setře, k bouchání je dobré zakřičet něco naléhavého, ale těžko říci, jestli nějaký zvuk vůbec z hrdla vychází.
Dveře se zachvěly, otevřely a objevily se dvě ruce, chytily jej za klopy kabátu a muž se ocitl uvnitř krytu, byla zde spousta lidí, mačkali se na sebe, byl cítit pot a cigaretový kouř. A strach. Muž se posunul kousek ke středu místnosti, žárovka blikala a osvětlovala cizí tváře plné obav, muž pomalu prostupoval mezi lidmi, až se dostal ke stěně, opřel se o ni zády, byla příjemně studená, snažil se nabrat dech, když v tom si všiml, že mezi roztřesenými prsty levé ruky stále drží cigaretu. Dohořela do půlky. Zakroutil nad tím hlavou, ušklíbl se a vložil si nedopalek do úst. Pak začal po kapsách hledat sirky a v tom pohybu bylo něco tak přirozeného a normálního, že jej to uklidňovalo, byť krabičku nenacházel. Prsty se mu už tolik nechvěly. Najednou mu vedle obličeje zazářil malý plamínek, kdosi mu nabízel oheň k připálení. Cigareta začala dýmit, muž lačně nasál do plic kouř, usmál se směrem k neznámému a jako z dálky uslyšel sám sebe, jak říká: „Danke.“
Venku vybuchovaly bomby, domy sténaly, střechy se kroutily a propadaly, město krvácelo. A pak se zdálo, že už je klid, byl opravdu klid, siréna, kterou už nikdo nevnímal přestala najednou znít. A ozval se praskot ohně a křik raněných.
Byl čas vyjít z krytu ven. Bylo jen třeba překročit jednoho mrtvého němce, raději potichu a opatrně, krev ještě nezaschla a klouže to, je zbytečné se na cokoliv se ptát, raději rychle vystoupat po schodech nahoru a jít se podívat, jestli dům ještě stojí a je-li kam se vrátit. Krev pak jistě správcová setře.
16 názorů
alcap on e
07. 01. 2013dobře no:tip
Vladimír Franz
17. 12. 2012*
chci_uverit
22. 11. 2012Povídky čtu jen mých oblíbenců a musím říct, že tahle se mi moc líbila..hlavně závěr..:)