Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seProdloužený víkend (cyklus)
Výběr: Lyryk, Jinovata, Markéta, Danielane, Zuzulinka
03. 02. 2012
39
20
3524
Autor
egil
2006-2012
Prodloužený víkend; cyklus 2006-2012
Sobota; snílkové; sobota
(2008)
Strašák obecný
Kdosi mě poskládal
ze starých a zbytečných věcí,
potom mě narazil na kůl
a vztyčil.
V hadrové hlavě
mi bobtnala plesnivá sláma –
zdál se mi podzim; a tmy na dnech rostly
jak námel.
Naražen na kůl,
spasitel slaměných světů – čekal jsem,
myšina byla mou řečí
a snad jsem i žil i žil,
i když jen občas a omylem
v lekavých mozečcích zvířat.
______
Táta jde ke dveřím na balkón, otvírá,
a skrz jeho hlas viditelně sněží,
když říká Skořápky
vypluly do korun s nákladem ořechů.
Brzy všechny ztroskotají – měkce
u bílých břehů.
Efektní ticho,
vyvstalé po jeho slovech, ruší až Markétčin hlas
– samá od souhlásek vykostěná slova –
...chlubí se a ukazuje očištěný brambor,
který se podobá kloubu tak nápadně, až chvíli váhám,
zda Markétka svírá škrabku
či skalpel.
______
Zábradlí balkónu lemují strašáčci;
v žilách jim koluje vítr – danse macabre –:
z dřevěných páteří šlehají stuhami...
Znovu mě napadá:
Na jejich popisech utratit život!
Při pitvě Strašáka polního
v jeho žaludku zahlédnout
nasládlý, lepkavý zvířecí strach...
______
Nyní je listopad, hladová sobota.
Uslyším neznámou ženu, jak odmyká;
v šedivém zimníku
nezapře příbuznost Strašáka sněžného.
Trochu si zapitvám – a zítra jí napíšu
nasládlý lepkavý dopis, říkám si, a ona otvírá
beztvaré zvukové kulisy
dopisem do ticha předčítaným.
SBĚRATEL
(2009)
Dny jako fotky; a při krajích: zčernalé stříbro.
Mysl si v rachotu tramvají nachází ukrytou hudbu.
Partitury jízdních řádů… Všechno má jakýsi
– podprahově známý – rytmus.
Navečer mluvíme v kuchyni; a když máma rozsvítí,
jako by pod stropem vybuchl tanečník. Poklidně žmouláme
světelné maso.
Nepatrné děje. Akce a reakce: gesta, jež nachází odezvu,
sem tam i smích. A také okna, vystlaná zrcadly po vnitřní straně:
skupinka mimů v nich přehrává rodinnou idylu.
Kdo koho odráží? Kdo – já jsem Sběratel, ukrývám hřbitůvek motýlů
– v prosklených kazetách, pánevní kosti všech barev.
Dýcháme. Mluvíme. V závěsné kuchyni – my, smlouvy svázané
do uzlů těl. Snímky jak dny. Krajiny, postavy: stmívané stříbro.
Neskutečné...
Úkosem zahlédnu na okně
sebe, jak sleduji okno.
Neděle; slova; neděle
(2006)
Markétka obírá kuřecí křídlo;
a jako by svlékala rukavičky
po prvním plese –
zamyšleně olizuje prsty,
počítá kůstky, vždy jedna schází;
posílá mi umaštěný úsměv –
otírám ho do ubrousku;
vracím.
Táta s mámou,
každý po jednom stehně;
on: obírá holenní kost, mlčí;
ona: praskáním chrupavky prokládá slova;
co bůh spojil,
člověk nerozděluj!
Demontáž kuřete ukončena,
na talíř vrstvíme –
hřídelky, klouby a ložiska.
A pak si každý jdem po svém:
máma:
omývá v lavoru nádobí,
v mydlinkách rozsvěcí skleněné obratle,
otírá vidličky – čtyřzubé harpuny – ,
nože jak hřbetní ploutve;
ruce se co chvíli vynoří z vodního světa –
desatero slepých ryb,
táta:
pokládá noviny na stůl,
jak okno je otvírá, dokořán,
dívá se do světa přes mříže z písmen,
Markétka kreslí,
z propisky odvíjí vlas, a potom druhý, a další... –
kříží je, spojuje;
a jako když opadne podzimní mlha,
tvary se po chvíli projasní,
a Markétka nahlíží do zahrady...,
já píšu dopis:
Možná se divíš, že píšu na rýžový papír, ale je trochu podobný pergamenu, a – co já vím – pergamen tepali z beránčích kůží; já bych tak rád něco podřezal! Má se to jako s tou barokní sochou – vzpomínáš? – po ramena v hlíně a obrácenou k zídce kostela. „Možná že pod zemí tančí,“ řekla jsi, „ale možná tam není,“ dodala‘s po chvíli – tiše, snad ve strachu z řícení pískovců – na střední cestu, která tam, dle našich slov, nebyla.
Před týdnem, v botanické zahradě... Klečel tam muž, ke mně byl zády – Menhir; na bílé štítky psal fixem názvy, zaklínadla, která zemi otvírají – v rostlinách. Jestli si myslíš, že jsem se vrátil a vytrhal ze země štítky, máš pravdu. Posílám jeden, jméno se podobá tvému.
Pondělí; pondělí, pondělí
(2012)
Výhled na jižní stráň podzimu:
Nejvýš jsou skvrny na okraji zorniček, svalnatý dým, dvojrozměrní lidé.
Pohled do údolí, pak schody a sestup do podsvětí. Psí moč, pach kanálů
hnípají pod bází vědomí. Dětství.
V těch místech už nikoho nepotkáš.
Tehdejší myšlenky
svěšené pod začouzeným stropem:
bezkrevné, bělavé hrozny…
V nejvyšším poschodí
procházejí dvojrozměrní lidé.
Kreslená ulice, Škoda sto –, činžáky, spánek jak zhasnutí
v nájemné čtvrti mé paměti.
Myslím na tátovu práci, do níž se sjíždělo
na pravítkách s velmi těsným vázáním.
Na zcuchaný rukopis lékárnice: máminu úzkost.
Myslím ten dávný čas paprsků –
slunečních končetin silných jak stehno.
Sperma se vzpříčilo v hadrových tunelech, svetry mě nosily
bezmála od kolen.
Nejvýš jsou zorničky. Skvrny a linie. Vmísené příčiny: tátovy oči
jsou upřené
na stůl jak na rýsovací prkno. Vždycky tak pečlivý… Máma už zahnala zimnici
tabletami briket. Teď chystá snídani: na chleba tavený sýr; a mléko:
zkušeným pohybem číšníka, jediným trhnutím, máma
odstraní z hladiny škraloup. Jako když usteleš:
sypký déšť obnaží pletenec kořenů. Pod kůží ve stráni
spletité důvody dřeva.
Příčiny, motivy, skvrny a linie… Ten kluk, co v přízemí
postává v kapalném skupenství,
stírá své výdechy na oknech. Aby nezbyl.
20 názorů
Miroslawek
20. 03. 2012
..niečo áno, niečo nie - ale áno jednoznačne prevazuje
..obrazo-obdivuhodne;)
.. *
Suverénne, silné, presvedčivé. Prevaha daktylských taktov robí s dikciou týchto voľných veršov divy... Niektoré metricky celkom čisté ostrovčeky vyložene provokujú k alternatívnym čitateľským rozvinutiam: „Nyní je listopad, hladová sobota. / Uslyším neznámou ženu, jak odmyká;“ / patrně pospíchá se solí pro Lota (do básně vkrádá se nechtěná komika)... No veľmi som to teda nevylepšil, heh:)
Trochu ti závidím imaginaci, jen matně vzpomínám na dobu před několika lety, kdy jsem ji měl taky a nebylo potřeba nikam bloudit... Tak jako tak "odvíjení vlasů z hrotu pera" i jiné obrazy si zaslouží můj obdiv a tip.
-Taková časová kompilace se mi líbí.
-Nejvíc se mi líbí motýli a botanická zahrada.
-Neomámily Tě seznamy?
strašák a sběratel mi připadají nejlepší, atraktivní svou vysokou přenositelností do intuice jiných myslí. to pak baví číst. strašáka jsem ještě neznal
Poslední báseň zapadá, nikoli kopíruje. Vytváří konkrétní distanci pro vzpomínky, protože vzpomínky jsou vždy vzpomínky nějak a od někud. Jestliže ostatním básním dominuje reflexivní (v kontrastu se vzpomínkovou čistou popisností) kolísání mezi smrtelnou tělesností, živočišností a idealizovaným, nekonflikní, romantickým viděním (podobně jako jinde mísíš přírodu s technikou, což tady je vlastně taky), v poslední básni už nejde jen o tuhle dualitu, jde spíš o osobní výraz jako takový, o existenciální zasazení do těchto vzpomínek. Výborný zážitek takhle v celku.
pondělí ne, ale ostatní mi připadá úžasný. Něco už jsem z toho četla - takhle uspořádané tím lepší :)