Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBožství
Autor
57188418432178751875
Pozoruji ženu, za kterou kráčí malý chlapec, nesoucí na zádech malý červený batůžek. Výjev ničím zajímavý a přesto mi okamžitě vytanou na mysli mé dětské procházky přírodou. Něco málo jsem si připravil na cestu, dal to do batohu a vyběhl za dům, kde se za mohutným kopcem rozprostíral malý lesík a ještě dále za ním domové městečko. Prošel jsem vždycky celým lesíkem napříč, sedl si na travnatou mýtinu a nekonečně dlouho pozoroval rozmanitě barevné střechy rodinných domů. Takhle jsem vydržel třeba i několik hodin a jenom si představoval, jak obrovskou mám nad tím drobným městečkem, nad všemi těmi domy a rodinami v nich moc, jak o všem mohu rozhodovat a jak všechno závisí jenom na mně. Připadal jsem si jako významný vládce hledící seshora na své město a probírající v hlavě všemožné myšlenky o jeho počátku a konci. Jednoho dne mě však přemohla neodbytná zvědavost a rozhodl jsem se, že dolů, do svého města sestoupím, že budu protentokrát Bohem, který přichází na zem ke svým věřícím. Byla to pro mě skutečně velká chvíle a očekával jsem, že ještě o to větší bude pro město a jeho obyvatele. Ovšem když jsem pak procházel mezi domy, mé božství se začalo v prachu obyčejného koloběhu života povážlivě rozplývat: lidé, které jsem potkával a které jsem do té doby považoval za pouhé figurky, udržující město v chodu, mě nemile překvapili svojí lhostejností vůči mé velkolepé návštěvě. Copak nevidí, že mezi ně vstoupil Bůh, veliký vládce, na němž jejich životy závisejí? Copak mě nepoznali?
Zůstal jsem ve městě, ubíjen tím ignorantstvím, tou nepředstavitelnou opovážlivostí, a stále ještě doufal ve změnu, ale zničehonic mě přepadl neutišitelný strach z představy, že stejně jako z lidí očividně vyprchala veškerá víra, vyprchá právě tak ze mě veškeré božství. Tímto strachem byl jsem puzen pryč, pryč z vlastního města. Pracně jsem se vyškrábal zase zpátky na kopec, ale mnohé se mezitím stačilo změnit. Stále jsem byl sám, to ano, ovšem domy pode mnou se teď zdály značně větší a rozlehlejší a především mně bližší. Přímo opticky se mi přiblížily, což způsobilo, že se lidem v nich naopak vzdálila má nedotknutelnost, neměli už v co věřit. A abych lidem vrátil jejich víru a sobě své božství, musel jsem se zapřísáhnout, že už mezi ně dolů do města nikdy nesestoupím.