Asi umřel Havel

Převaloval jsem se v posteli. Lucka už vstala a šla do kuchyně. Pustila si Rádiožurnál, slyšel jsem jen hlasy, slova jsem nerozeznával.

"Igore, on asi umřel Havel!" Informace se propletla chodbou až do postele. Přiběhl jsem do kuchyně. "Mluví o něm tak vážně a v minulým čase." Pohladil jsem ji po zádech a stoupl si k oknu. Nikdo mě nenaučil, jak mám prožívat smutek nad skonem bývalého prezidenta. Byla to pro mě nová zkušenost. Koukal jsem se ven, havrani se pohupovali na tenkých větvích břízy. Tak dobře, budu chvíli koukat z okna a budu mlčet, to bude dostatečně pietní. Bylo mi to opravdu líto, na druhou stranu jsem si uvědomoval, že Havel byl starý a nemocný člověk, že prostě jeho vyměřený čas přirozeně uplynul do věčnosti. A tak to má být. "Škoda," řekl jsem a Lucka mi podala kousek bábovky, kterou včera upekla. "Ty seš ale šikula, to je dobrota, ňam."

Ve škole jsem studentům vyprávěl o Havlově životě. V hlase zazníval patos, byl jsem nenápadně roztřesený. Studenti se pošklebovali, hráli si s iPody a jinými vymoženostmi techniky, s těmi vychytanými zbytečnostmi. A já je chápal. Doprčic, co to tady melu. Vždyť v osmdesátým devátým jsem byl prcek ve školce a teď se tady snažím vypotit falešné emoce. Ovšem nemohu popřít, že jsem byl sám sebou dojat. Jako jediný. Biologické hodiny studentů odpočítávaly vteřiny zbývající do zvonění. 

Prodral jsem se davem na náměstí. Předvánoční shon páchl medovinou a tukem kapajícím z langošů. Nervozita by se dala krájet. Sebemenší dotyk může být rozbuškou. Obchod s muzikou mě vysvobodil. Naštěstí tu nehrály koledy. Měl jsem v plánu koupit sestře nějaké CD. Má ráda pěkné zpěváky, takže jsem vybíral podle obalu (jaký paradox!) V kapse mi začal vrnět mobil. Volá MAMA. 

"Ahoj, copak?"

"No, volám ti, že asi umřela teta Zdena, babiččina ségra"

"Aha..."

"Jak hrála na těch automatech."

"Asi nebo určitě?"

"Určitě. Na zápal plic. Dali ju do umělýho spánku a ona už se jim z něho neprobrala."

"Co babička, jak to bere?"

"No, zvládá to, takovej je život."

"Hmm..."

"Jen abys to věděl, však jsme se s nima nestýkali."

"Já vim. Mami, nevíš, jestli má Zuzka cédéčko od Davida Krause?"

"Nemá, myslim. Tak se měj a nebuď smutnej... Ahoj"

"Ahoj."

Možná to tak pro ni bylo lepší. Poslední roky hrála na automatech. Nechala v nich jmění. Zaplatil jsem u pultu a vydal se vstříc davu.

& 

Smetla drobky z plastového ubrusu a nasypala si je do pusy. Kousky chleba se rozplývaly na jazyku a sládly. Celé tělo ji svědilo. Už třetí den se nemyla. Vždy si jen po ránu opláchla obličej studenou vodou. Aby se probudila, aby rozproudila krev v žilách, aby ten další den (šedivej až hrůza) přežila.

Týden žila o chlebu, margarínu, vodě a rumu. Jen oběd byla sláva - čínská nudlová polívka. Jednou se z ní pozvracela.

"Ahoj, máti, tobě to tady zase zapáchá. Vyvětrej si občas." Otevřel okno, rám byl plesnivý a popraskaný. Jak všechno chřadne, všechno se vrásní do smutku, a pak je to člověku akorát tak líto a lítost si dnes člověk nemůže dovolit. Nemůže, jestli chce být úspěšný a šťastný. Dušan, její syn, ji navštěvuje zřídka. Vždycky vrtí hlavou a nadává jí. Prý o sebe vůbec nepečuje, ničí si zdraví. Na to on koukat nebude. Nechá jí na stole peníze a musí jet. Jeho návštěvy jsou krátké a roztěkané. Mobil protáčí v dlani a pak spěchá na schůzku se zákazníkem. 

Dřív chodila každých čtrnáct dní do knihovny. Četbou se snažila rozehnat mraky ve své čím dál opuštěnější duši. Ale časem zjistila, že románové světy jen jitří rány. Takhle to přeci není, takhle to snad ani nikdy nemohlo být a nikdy už to tak nebude. Nikdy už.

Poslední týden v měsíci pravidelně žije o chlebu a vodě. Chleba potře margarínem. K obědu si zalije polévku. Peníze prosází.

Nevinná zábava. Aspoň je mezi lidmi. A když náhodou něco vyhraje (a o to tu dávno nejde, to už si uvědomuje i ona), tak koupí něco pěkného vnoučátkům. Jednou za půl roku k nim jede na návštěvu. Dušan ji vyzvedne před domem, nervózně přešlapuje. Helena nachystá chlebíčky, sedí pak všichni v obýváku. Řeč vázne, zadrhává se, jakoby hlasivky potřebovaly promazat. Tak si pustí televizi, pořádně nahlas, aby všechny vyvázala z nutnosti mluvit. Po posledním chlebíčku ji Dušan zase odveze domů. Chvíli postojí u otevřeného okna. Větrá lítost.

Na kraji sídliště, tam kde si paneláky maloměsta podávají ruku s průmyslovou zónou, je její vysvobození z všednosti. Místo, kde zapomíná. Herna tequila bar. Ze začátku si tady připadala nesvá. Mezi těmi chlapy, ona stará můra, která by spíš měla postávat před vchodem do paneláku a s jinou můrou proklepávat drb za drbem než házet mince do téhle zářící obludy.

Dá si kafe zdarma. Pokecá s barmankou. Ptá se na vnoučata. "Rostou jako z vody. Dušan se o ně hezky stará." "Co já bych za to dala, mít takovýho chlapa... Ale koho můžu klofnout tady." Promění tisícovku.

První třešinka. Druhá třešinka. Zatají dech. Že by? Sakra, švestka. Třešinka. Meloun. Kurňa. Meloun, jablko... Tísícovka zředěná v mince pomalu mizí v hlubinách automatu, na němž svítí veselá, bezstarostná písmena FRUIT MANIA. Bublavé zvuky stroje souzní se zrychleným proudem krve naražejícím do tepenných stěn. Jablko a... hruška. (Chybí tu ježek, aby si je v tomhle pohádkovém světě odnesl na bodlinkách.) Kouše si ret. Po kávě je jí zle. Jde domů. "Zase nic," krčí rameny barmanka (a v jejím vesmíru je to snad myšleno upřímně). Chlapík si u pultu namáčí rukáv v loužičce rumu.

Hraju na automatech, ale jsem rozumná. Opakuje si cestou domů. Míjí zarostlé pískoviště. Jsem rozumná. Jsem rozumná. Tisícovka, to ještě nejsou peníze. Jsem rozumná. Mám systém. Káva jí na prázdný žaludek neudělala dobře. Opírá se o prolízačku (tady si Dušan hrávál na "bábino ucho", tady s klukama lovili chrousty a odtud se vždycky vztekal, když jsem volala z okna, ať jde už domů), zmocňuje se jí nevolnost. Zvrací. Tisícovka není zas tak moc.

Má systém. Vždycky, když dostane důchod, jde nejprve do supermarketu - nakoupí dvacet nudlových polévek, tři ramy, tři chleby (rozporcované je ukládá do mrazáku - jak po zabíjačce), sýr a salám na první dva týdny a čokoládu na vaření, ta dodá energii. Tisícovku si odkládá na prvního - splátka Providentu (jednou neodolala a odložené peníze prohrála, od té doby nemá televizi). Zbytek má na zábavu. Pro svoji "ovocnou mánii". Někdy jí přispěje Dušan, aniž by věděl, aniž by chtěl vědět.

Smetla drobky ze stolu a nasypala si je do pusy.  

& 

Stojíme s Luckou na startovní čáře vánočního návštěvového maratonu. Izolepa, nůžky, balicí papír a spěch. Kam se poděla vánoční pohoda (ptám se jak ten nejméně originální glosátor společenského dění). V rádiu zase vzpomínají na Havla. Vlastně už spíš mluví o vzpomínání na Havla. Je to vzpomínání na druhou. Asi by měl radost, jak absurdně si s jeho jménem pohrává mediální ptydepe. Je to morální kýč nebo prostě jen nutný pietní rituál opuštěného národa. 

"Vzalas ty dárky pro naše?"

"Jo, sou v té zelené tašce."

"Ale vždyť tam nejsou jmenovky, říkal jsem, ať je tam napíšeš."

"No jo, hlavně dělej. Užs mohl jít oškrábat auto."

Čeká nás nekonečné moře chlebíčků, rohlíčků, bramborového salátu a nenucené konverzace... 

... jsme na konci, zvládli jsme to. Sedíme u babičky v obýváku, to je naše poslední štace. Udělala nějakou dobrotu z Itala v kuchyni (tedy z toho pořadu). A je to opravdu dobré. Vůbec to nepřipomíná kapra ani cukroví. Nadšeně hltám těstoviny s omáčkou. Bavíme se o exotickém ovoci. Mišpule, mango, karambola, liči, mochyně... "Vždycky, když du do toho velkýho Tesca, tak si tam něco takovýho koupím. No co, aspoň takhle trochu procestuju svět," říká babička. "Pepek jednou koupil granátový jabko, ten vůl vydloubal ty semínka, že prej to se asi nejí a snažil se žužlat ten zbytek - moc mu to nechutnalo," vzpomíná teta na bývalého manžela. "Mám tady kdoule, jedli jste to? Já to donesu?" nabízí babička. Koušu do kdoule. "Obyčejný jabko je teda lepší," hodnotí ovoce otec. 

Je jasné, že ještě přijde ke slovu má batolecí rebelie. Nikdy se na ni nezapomene. O tetě Zdeně se mlčí. 

"Igore, mám u tebe ještě peníze za ty sklenice, kterýs mi rozbil, když jsem tě hlídala," babička se otáčí na Lucku, ta to ještě neslyšela. Zbytek osazenstva se usmívá. "Jdu nakoupit, on v postýlce - on byl hrozně uřvaný děcko, já myslím, že ani nespal - u postýlky byla skříň se sklem. Radši, pro jistotu, jsem mu zkusila ruce, jestli s nima na ty sklenice nedosáhne. Moc pěkný - broušený sklo. Nedosáhl. Tak du, když se vrátím, tak Igor vesele buší skleničkou o skleničku. Na zemi už dvě rozbitý. A usmívá se jakože nic. Já sem mu totiž ty ruce zkoušela přes okraj postýlky a on chytrák je protáhl mezi šprušlema." Všichni se smějí. Naoko se hněvám. Je to součást hry.

"Volal mi Dušan, že Zdena nebude mít žádný oficiální pohřeb," řekne zničehonic. "Jen dají její urnu do rodinné hrobky." Nesmějeme se, rozpačité "hm", prohlížím si ponožky.

"Asi to pro ni bylo lepší," prolomím ticho. 

"To nevim, nebyla tak stará. A taky si ji Dušan vzal před půl rokem k sobě. Kvůli těm automatům, ten byt musela prodat, aby splatila dluhy. Měla se dobře, starala se o vnoučata. Myslím, že byla šťastná."

"To jsem nevěděl." V duchu jsem si nadával, ale nešlo to vzít zpátky. 

"Dáte si čaj?" zeptala se babička.

Jeli jsme domů. Byl jsem schoulen do sebe. Lucka řídila. Oči se mi klížily a z hlavy jsem nemohl dostat obraz tety Zdeny, jak se prochází s vnoučaty. A taky lékaře, kteří ji ne a ne probudit z umělého spánku. Auto drncalo po panelové dálnici. Míjeli jsme ostrůvky světla. Prostějov. Vyškov. Lulečský kostel shlížící z kopce na temnotu pod sebou. V rádiu někdo promlouval. Přes drncání mu nebylo moc rozumět. Mozek si ale hluchá místa dokázal doplnit.

"Jenže zodpovědnost předpokládá víru a úctu k pravdě a solidarita lásku k bližnímu. A tím se dostáváme k Václavu Havlovi a jeho tolik vysmívanému heslu: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Všechny čtyři zmíněné hodnoty jsou neměřitelné, neúčetní, čísly se nedají vyjádřit."

Jako smrt, pomyslel jsem si.