Děd

O hůlku opřený,
opodál stál děd,
obličej bolestí zkřivený,
zanevřel na celý svět.

Stojí tu sám a opuštěný,
ve vráskách má knihy zapsané,
stojí tu shrbený a unavený,
poslední řádky už dopsané.

V knihách je moudrost zapsána,
a vše, co život mu dal i vzal,
vyprávět by mohl do rána,
kdyby jen někdo poslouchal.

Vyprávět pro úsměv dětí,
nebo jenom tak pro radost,
proč láska je velké štěstí,
a přátelství pevný most.

Stojí tu vetchý a poražený,
možná už řadu let,
je to tak dávno, co byl mladý,
a u nohou mu ležel svět.

Stojí tu sám a opuštěný,
pohnutím se chvěje ret,
slza kane po jeho tváři,
tiše pláče smutný kmet.