Zkouška

     Byl mrazivý předposlední den roku 1962. Žižkovským náměstím se protahoval mlžný opar a na schodišti před budovou Vysoké školy ekonomické podupávala skupina studentů dálkového studia. To ráno netrpělivě očekávali návrat jednoho z nich, který šel zjišťovat, kdo z katedry marxismu-leninismu je má vyzkoušet z neoblíbeného předmětu dialektický materialismus. Na rozpisce nebyl uveden ani examinátor ani učebna, kde se to mělo konat. Sekretářka se přiznala, že zkoušku zapomněla zajistit. Situace se zdála být beznadějná. Nakonec však Bendovi, což byl ten student vyslaný na průzkum, ale nabídla, že jim dá číslo telefonu na jednoho asistenta, se kterým se mají domluvit sami.

     Po vytočení čísla telefonu se ozval značně nevrlým hlasem asistent Dobrovský. Tento ambiciózní profesor byl známý svými neobvyklými metodami u zkoušek, které zpestřoval studentům nekončícím počtem doplňujících otázek. Některé tyto doplňující otázky byly obsažnější než původně zadané. Hlavně proslul svým originálním způsobem hodnocení, pokud vůbec u něho někdo zkoušku složil. Nikdy totiž nedával zkoušku za výbornou, protože tvrdil, že žádný student nemůže znát více než on, a on sám byl ohodnocen u státní zkoušky z tohoto předmětu stupněm velmi dobře. Zúžil si tedy prostor hodnocení pouze na tři možnosti, velmi dobře, dobře a nevyhověl.  Když se skupina studentů dozvěděla, kdo je má zkoušet, začali někteří rovnou odcházet.

     Zůstali jen odvážní nebo naivní jedinci, kteří se z úst Bendy dozvěděli, že asistent Dobrovský je ochoten přijet je vyzkoušet, ale klade si splnění tří zvláštních podmínek. Jednak že pro něho někdo musí přijet taxíkem, protože zkušební místnost se nacházela v ulici Na bojišti v budově Výzkumného ústavu toxických látek a on bydlel až na Jižním městě. Druhá podmínka spočívala v tom, že než tam přijede, bude v učebně zatopeno. Zde je nutno podotknout, že se jednalo o velmi starou budovu bez ústředního topení a v  učebně byla v rohu velká starodávná kamna na uhlí, vedle nichž stála prostorná prázdná bedna jako zásobník.  Třetí podmínka byla dosti náročná, protože bylo nutno zavolat jisté slečně, se kterou mu měli sjednat schůzku neboli rande. Telefonní číslo si Benda zapsal do notýsku, poděkoval asistentovi Dobrovskému za ochotu a slíbil, že vše bude splněno k jeho spokojenosti.

        S podmínkami, které si kladl asistent Dobrovský seznámil zbytek skupiny a tak nadšení z  toho, že zkouška bude, rychle opadlo a z původního počtu zde zůstalo jen šestnáct naivních odvážlivců. Realizace úkolů se ujal Benda s Maříkem, kteří začali tím, že od každého vybrali dvacet korun na taxíka.  Dole na náměstí po chvíli zastavili taxík a odjeli pro asistenta Dobrovského.

         Zbytek skupiny se odebral do ulice Na Bojišti, kde si rozdělili úkoly. Jedni šli s domovníkem do sklepa pro dříví a uhlí a další se pokoušeli, zpočátku neúspěšně, roztopit starodávná kamna. Dvě studentky Bětka a Pavla šli telefonovat slečně a snaživě jí přemlouvaly, aby přišla na schůzku s Dobrovským.  Slečně se příliš na schůzku nechtělo, ale když jí vysvětlily, že je v sázce osud zkoušky, tak souhlasila. Zdálo se tedy, že teď již nestojí nic v cestě a zkouška z dialektického materialismu se může konat.

        Po příchodu asistenta Dobrovského do budovy problémy pokračovaly. Jednak prohlásil, že zkoušet bude jen patnáct studentů a přitom s dosti významně naznačovanou, bolestivou grimasou řekl, že ho bolí zuby a je špatný. Načež zapadl do učebny.  Jeden pobledlý student ze zbylých šestnácti rychle popadl tašku a zmizel na schodišti, čímž vyřešil podmínku patnácti zkoušených. Naznačené bolesti zubů první pochopil Benda a s Maříkem a opět začali vybírat od každého tentokrát padesát korun na zakoupení vodky. Nastala chvíle napjatého čekání s běžnou trémou a nervozitou na chodbě té staré budovy. Benda s Maříkem rychle odběhli nakoupit vodku, která měla zapůsobit na asistenta Dobrovského jako lék na bolest zubů. Do toho tichého vyčkávání vnesl své pochyby Jenda Votruba. Řekl, že by se to nemělo dělat, že se vlastně jedná o úplatek. Jenda byl všestranně opatrný šprt a ke každé zkoušce chodil dokonale připravený. Jeho připomínka, jakkoliv zde zbytečná, přece jen zapůsobila.

       Bylo tedy rozhodnuto, že jako první tam musí jít někdo neutrální, kdo se odváží jít na zkoušku bez přípravy. Tohoto úkolu se ujal Vondra, který tento předmět přednášel na školení v Liberci, kde byl zaměstnán. Nesměle vstoupil a na chodbě zavládlo napjaté očekávání. Asi po dvaceti minutách se otevřely dveře a Vondra s úsměvem zamával indexem. „Mám to za výbornou“, hrdě prohlásil.

        Hned dostal do ruky tašku s lahvemi vodky, aby je předal asistentovi. Asistent tašku přijal bez rozpaků, jen se podíval znalecky, jaká je to značka a hned Vondrovi a sobě nalil skleničku od hořčice, tedy asi dvoudecovku, tehdy zvaný hořčičák. Přiťukli si a vypili. Vondra ze dveří učebny vyšel již mírně rozjařen.

                Teď bylo na dalších, aby se odvážili podstoupit ty nervy a vybičovat svůj mozek k plnému výkonu. Zbývajících čtrnáct posluchačů se zmocnila obvyklá tréma a nervozita a nějakou dobu trvalo, než se ze skupiny odvážil vstoupit do učebny Jenda Votruba. Když vstoupil a zavřel dveře, podíval se upřeně na stolek s vějířem lístků s otázkami, cítil, jak se začíná mírně potit. Asistent ho vybídl, aby si tedy vytáhl otázku a přitom nalil plnou míru vodky do hořčičáku. Pozvedl svou skleničku a mírně přiťukl Votrubovi do jeho, která se nepatrně ale viditelně chvěla. Votruba uvažoval, jestli má jen upít, nebo skleničku vypít naráz. Rychle došel k závěru, že asi bude nejlépe sklenici vypít na ex, protože to asistent jistě ocení jako správný ochmelka.

            I když před tím nikdy takové množství alkoholu nevypil, nadechl se a statečně vypil ten hořčičák jedním dechem. Před očima se mu zablesklo, v plicích pocítil mohutný tlak a celý se jako by nafoukl. Zalapal po dechu a byl rád, že si tu otázku – Třídní a netřídní hlediska v politice, náboženství, kultuře, umění, sportu a technice, přečetl předem. Zmocnila se ho najednou úžasná lehkost a euforie, vybavily se mu snad všechny nastudované materiály a knihy a začal s mírnou gestikulací opilce rozebírat ta jednotlivá třídní a netřídní hlediska, tak jak bylo uvedeno v otázce.

            Asistent pokyvoval hlavou, zíral dost překvapeně a stále častěji upíjel ze své skleničky, jako by chtěl spláchnout ten vodopád slov, který se na něho hrnul. Jendovi se vynořovaly z hlubin mozku hluboké myšlenky, zřejmě iniciované vodkou, nad kterými by asi žasnul i samotný filozof Marx. Když Jenda začal podrobně analyzovat obsah hledisek třídního přístupu ve vědě a technice a odvozoval matematické pojmy z reprodukčního procesu Marxových schémat rozšířené reprodukce, nalil si asistent další hořčičák vodky a začal se podezřele mračit.

             Jenda pokračoval popisem Marxovy snahy doplnit a rozvíjet rovnice rozšířené reprodukce o integrální soustavu. To bylo ale již příliš i pro uvolněného asistenta. Mátožně se zvedl, podepřel si ruku o stolek s otázkami a vodkou, zvedl výhrůžně prst druhé ruky do výše a prohlásil: „ Ty, ty, ty, ty seš nákej marxista!“, a dopadl zpět do židle. „Index!“, zavolal s upřenýma očima na Jendu. Hbitě a nacvičeně načmáral svůj podpis, strčil index Jendovi do ruky a jen beznadějně kýval hlavou s pomyšlením, co ten marxismus dokáže s lidmi udělat. Jen sám veliký filozof Marx by pochopil Jendovi vývody o třídním netřídním přístupu k vědě a technice.

              Po skončení zkoušek se studenti i s asistentem odebrali na protější stranu ulice Na Bojišti do restaurace U Kalicha, kde se vzpamatovávali při plzeňské dvanáctce a roštěnce paní Müllerové do pozdních hodin. Další výjevy Jendy Votruby o třídních a netřídních přístupech ke gastronomii a alkoholismu, kterými se snažil společnost obveselit, byly rázně odmítnuty a tak zůstal se svými geniálními nápady vylepšit Marxovo učení zcela osamocen. Ke smluvené schůzce asistenta Dobrovského se slečnou pro opilost již ten den nedošlo.