Tajemní vití vlků

 F únoru uhodily tak příšerní mrazi, že jednou f noci pukla na námjestí suchá lípa, co ji tam starosta furt nechával. Asi se mu líbila, že vipadala tak surealisticki, anebo čekal, že eště obživne.

Bila to rána, jako diš střelí s kanónu. Pukla vejpůl. Obje půlky spadly na opační strani a suché vjetfe se úplně dolámaly. Ráno si je uš čiperní obyvatelé odváželi domů na sáňkách. I štamgasti se činili a nosili je Miluně do hospodi na otop. Pak přišly na řadu motorové pily a tí větší kusy si odvážel pan Krumpolz, místní řezbář. Někteří lidi mu říkávali mistře a to on strašně rát slišel. Často pak tí nepodaření kousky i daroval. Říkal tomu skulptury.

Růženka zachumlaná f kožíšku podupávala, abi nezmrzla a pak si posbírala nejakí menší špalíky.

„Pane Šfejcárku, rozhodla sem se, že se naučím řezbit. Uš dávno sem to chtěla umjet.“

„Růženko, fčera si mi zaníceně vikládala, jak se toužíš naučit dělat vitráže,“ na to pan Šfejcárek.

„No jooo, taki že naučím, ale krzovní je strašně drahí a materiál taki, tak to eště nějakí ten rok počká.“

„Aha a malovat na sklo uš taki nebudeš? A košíky plést?“

„Budu, budu, teťka se mi fšak nechce. Přišel čas řezbářskí, mislím, že sem umjelkině. Úplně to f sobje cítím.“

Pan Šfejcárek nenápadně kouknul na oblohu. Asi hledal radu, nebo potporu stfořitele. Ten se fšak takovýma malichernostmi nezabívá, akorát začalo hrozně sněžit.

„Nu dobrá,“ rezignoval pan Šfejcárek, „skočím teda do lékárni koupit nějakí náplastí a obvazoví materiál.“

„Chichichi, to můžete, ale hlavně mi skočte támdle do železástfí a kupte nějakí dlátka, nebo co se k řezbení používá. Šak oni budou vjedět, diš tadi jednoho umjelce uš mají. Tak si mislím, že naše vesnice, bude co nevidět hodně slavná,“ zasnila se Růženka.

„Sami umjelec a navrch Pavlíková Růženka, slavná spisovatelka, malířka, řezbářka, fšestranně nadaná, genijální rodačka ze Zlámaní Lhotky.“

Pan Šfejcárek vidal podivní zvuk, jako diš chrochtne prasátko a pilně si kousal rty. Růženka po něm šfihla podezdřívavím pohledem, tak rači kmitnul do krámu, nakoupit to náčiní.

Pak utíkali richle domů, páč se spustila sněhová vánice, jako něgde na Sibiři, nebo na Kamčatce. Venku se nedalo ani díchat, jak ten sních bodal do obličeje a vítr vztekle rval vzduch s plic.

Sněžilo a sněžilo ještě večer, aš bilo všechno úpně zavalení.

Růženka bila nějak podivně tichá a pořát chodila k oknu.

„Co je s tebou, Růženko, co tě trápí?“ zeptal se pan Šfejcárek.

„pane Šfejcárku, mám starosti o náš srub. Co diš se mu pot tím sněhem třeba propadne střecha, nebo tak něco?“

„Ale di tí truhlíku, postavili sme ho solidně. Ofšem nevím, jak se odsut dostanu do Prahi, mám pocit, že sme odříznutí ot sfjeta. Mám návrh. Vezmeme si f práci oba tíden volno a strávíme ho tam, f našem srubu.“

Růženka si hnet videchla, jak ji kámen spadnul ze srdce, aš to žbluňklo a oči se jí rozzářily.

„To bude romantika, pane Šfejcárku, jen sních, náš srub, f krbu oheň, my a vlci.“

„Spíš zajíci,“ prohodil lakonicky pan Šfejcárek.

„Doufám, že do rána přestane sněžit. I tak se připraf na nejhorší.“

Růženka jen mávla rukou a hned romanticky snila, jak se budou prodírat závjejemi, jako ve filmu o severním pólu.

Oba se probudili do nádherního rána. Sluníčko bilo celé vimidlené, sních jiskřil, mráz kousal jako fsteklí blechi, prostě, romantika jak sfiňa.

Pan Šfejcárek pořádně utáhnul zásobi na saních popruhama a vijeli. Růženka vesele poskakovala a diš pan Šfejcárek uklouznul a zajel hubou do závjeje, chechtala se, aš ji tekly slzy.

„Růženko, tebe ten smích přejde,“ prorokoval pan Šfejcárek, ale taki se musel smát, diš vytřepával sních z vlasů a hlavně z vousů. A diš zahučela do závjeje Růženka, úplně celá, tak,  že ji koukaly ven jen nohi, za kterí ji vitáhnul ven, normálně klečel na zemi a híkal smíchy, jako nějakí osel.

„Jéžiškovijeslički, to je hrůza, jak je ten sních studenej, mám ho aš za krkem,“ křičela Růženka.

„Víte co, pane Šfejcárku? Nedávno sem viděla film a tam se dva mladí a krásní lidi milovali na sněhu. Mjela sem hnet velkí pokušení to taki viskoušet, ale vidím, že je to pjekní nesmisl.“

„No, zaplaťpánbůch,“ videchnul vděčně pan Šfejcárek. „Nakonec, nejsem mladý, ani krásný, tudíš bi to nebilo dost filmovje autentickí.“

„Chm!“ mávla rukou Růženka, „tomu nerozumíte.“

Asi po kilometru je smích přešel. Po druhím kiláku začala Růženka trudnomislnět. Nechtěla si stěžovat, abi nevipadala jako nějakí béčko, že taki prd vidrží a nebere vůbec vážně Šfejcárkovi černí malůfki. Ke fšemu se zatáhlo a zase začalo sněžit. Brodili se f závjejích, sahajících aš pot zadek. Sice to bil prašan, ale i tak to bilo hrozně namáhaví, pro lidi co nejsou zviklí.

„Pane Šfejcárku,“ pípla Růženka na čtfrím kilomeru, „mislíte, že tam dojdem? Nejrači bisem si tadi lehla a zdřímla si. F televizi to vipadá úplně jinak. Uš nemůžu.“

„Růženko, neblbni,“leknul se pan Šfejcárek, „seš přece tak statečná holka, to dáš. Na, tu máš cfakni si,“ vindal s kapsi čutoru. Mjel to dobře spočítaní a f duchu sám sebe chválil, jak mu to vichází témjeř na chlup.

Růženka si cfakla a hnet se roskašlala.

„To je rum!“

„To se ví, že rum,“ smál se pan Šfejcárek a taki si cvaknul. Tak si pocfakali a hnet mjeli lepší náladu a noví přísun energie.

…

Vlci, Šedí chlup a Křiví zub, zase utekli z domu a heski si hráli na kraji lesa. Bříška mjeli plní toho starího prudiče, jelena Krišpína. Fšak uš mjel na čase. Les bil plní jeho parohů, jak je furt shazoval. Dicki mu narostly eště vjetší a mjel pak problémi se vůbec mezi stromy pohibovat. Jak bil nerudní, darmo mluvit, dokázal skazit náladu gdejakímu zvířeti. A furt jen poučoval. Ofšem v lese, jako všude jinde,  všechno zlí je na něco dobrí, i Krišpín. Eště je ho slušná zásoba ve špajzu.

Zrovna přemíšleli, jakou kulišárnu bi provedli, diš uviděli dvje postavy, jak se plahočí sněhem a táhnou plně naložení sáňky.

„Koukej, koukej, Křiví zube, vidí to co já, tfí bistrí oči?“

Křiví zub hnet zvjedavje načumoval mezi stromama a zaradoval se.

„To je překfapení, Šedí chlupe! To sou ti dva, co  sežrali toho líního hajního, jak se tu  celí dni jen povaloval.“

„Huhuhuhuhu,“ zachechtali se.

„Já ale mislím,“ řekl přemíšlivje Šedí chlup, „že to stejně bila jen taková fáma. Hajní Votruba mjel dicki na háku, co se f lese děje, těch pár pokáceních stromů bi si ani nefšim. Fšak víš, jak bil furt nalití.“

„To mi mluf, konečně sme se zbavili toho smradu. No a gde bi se tak najednou stratil?“

„Buť ho normálně klepla Pepka, nebo stará Votrubka. Šak mjel každou chfíli hubu samí hematom.“

„Šedí chlupe, no já jen zírám, jak seš vzdělanej. Co to sou, tí hematomi?“

„T sou takoví tí modrí fleki, jak mjel Votruba každou chvíli na hubě. Fšak často skoro neviděl na oči, jak je mjel podlití. Jiními slovy, podlitini.“

„Šedí chlupe, asi se taki naučím číst, abi sem bil tak chitrej, jako ti.“

„Vřele doporučuju, Křiví zube, vzdělání ti neukradne ani Nenažraní vrkouš.“

„Uš tu budou. Postrašíme je?“

„Jojojo, uš se těším.“ Oba se uš dopředu tak chechtali, aš se převalili na záda a kopali tlapama ve vzduchu.

Růženka s panem Šfejcárkem, mleli s posledního. Jaziki mjeli aš na vestě a těšce oddechovali. Hlavní vjec, že uš to je jen kousek, to uš dojdou, i gdibi začaly padat sáňky s opjerkama.

Najednou spoza stromu viskočili dva vlci a udělali „BAF!“

Pan Šfejcárek a Růženka se ani nelekli, jen na sebe překfapeně koukli. To vlky dost rozladilo, s takovou otrlostí fakt nepočítali.

„Vlci?“ Řekl jen pan Švejcárek a Růženka na to klidně, „sem to říkala.“

„A mluví?“

„Tak to je dost divní, že?“

„Jak to, že se nás nebojíte?“ Vijel na ně Křiví zub.

„Mi sme spisovatelé, tak nás hnet tak něco nepřekvapí,“ na to Růženka.

„Mno, spisovatelé,“ podotknul pan Šfejcárek poněkud ironicky. Šedího chlupa to ofšem hnet zaujalo. Vykulil oči a zeptal se celí dichtíví, „píšte knihy?“

„Zatím eště ne, pane vlku,“ otvjetila Růženka. „Ale je to na dobrí cestě. Mi píšeme na literární server, víte?“

„A píšete i o nás?“ Zeptal se tentokrát Křiví zub.

„Mi ne,“ řekl pan Šfejcárek, „nás to nebaví, „ale dost lidi o vás píše, to zas jo.“

„Třeba Stella, že?“ uchichtla se Růženka. „Ale vona uš vysmahla, páč se s náma nemohla na jednom webu srovnat. Zato MiroslafB, ten o vás píše furt.“

„Diš chcete bít pot naší ochranou, musíte o nás psát,“ zavrčel víhružně Křiví zub.

Chfíli o tom eště dislutovali, vlci se jim přetstavili mény a pan Šfejcárek s Růženkou se teda dohodli, že proč né, diš teda jinak nedaj, skusí to.

Rozhodně se jim to viplatilo. Jednak, nebili sežrání, coš je dost důležití, a pak, vlci jim pomohi odhrabat fchod do srubu. Eště si zavolali na pomoc bratry.

„Pane Šfejcárku,“ řekla pak večer u krbu Růženka, „eště že sme tí vlky potkali. Nevím, nevím, jak bisme se do našiho srubíku dostali.“

Pan Šfejcárek jen pokíval hlavou a zuřivje psal. Bil vlkama úplně inspirovaní. Za chfíli mjel hotovou básničku. Dokonce dvje verze, jednu pro slapší povahi. Růžence se fšak pochopitelně líbila ta drsnější a tfrdila, že Zubovi a Chlupovi, jak je familiérně nazívala, se bude taki rozhodně víc líbit. Hnet dala panu Šfejcárkovi pusu a zařadila ji do sfí noví povítky.

VlkoValentýnská ŠvejsárkoRůženkofka
(drsnější verze )

J.Švejcárek

Vytáh jsem Růženku na kratší procházku,
najít si příhodné hnízdečko pro lásku;
ráno jí konečně opadla teplota,
do ouška veršíky něžně mi šepotá.


Zimní les neskýtá však žádnou útěchu -
- veta je po slunci, zvěři i po mechu.
I trylek krkavčí mrazem už dávno stich!
A zleva blíží se pár vlků hladových!


Našli nás po čichu a nebo po hlase?
Karkulka v žaludcích dávno už slehla se,
 z dáli se ozvalo zlověstné krákání.
"Utíkej, Růženko! Chtějí nás k snídani!"


Každého nechám jim, tebe však ještě ne!
Přemlouvám k útoku své ruce zjizvené,
chápu se žiletky z poslední básničky;
oba jsou najednou úplně maličký!


Začal boj ukrutný, až chlupy lítají.
Zoufalé vytí se rozléhá po kraji;
zimou a strachem se klepou jak ratlíci.
Čeká je horší trest než rána palicí!


Však jsem jim připravil důkladnou potupu!
A jestli potkáte dva vlky bez chlupů,
vězte, že zlysali pod mojí režií
pro věčnou výstrahu! (pokud to přežijí).

„Pane Šfejcárku, cítím f kostech, že budeme oba úplně slavní. Vám to psaní o vlcích víborně de!“

„Mislíš, Růženko? No já ti nevím. A jak to de tobje?“

Růženka seděla u krbu a snažila se bít řezbářkou. To dá rozum, že viřezávala vlka.

„Nooo, hmmm, zatím to připomíná spíš mořskou krávu, mám ten dojem.“

„Taki bich řek.“

Oba se začali chechtat.

Za oknem se stříbrně třpitil sních, f krbu popraskával oheň, f žaludku příjemně hřál grog a f dáli se ozvalo tajemní vití vlků. Volali teskně na mjesíček, páč vlci si mislí, že tam je jejich starí domof.