Ztracený

Svět plynul by svým poklidným tempem vzájemně nerozlišitelných dnů, kdyby život nelíčil lidem nástrahy svých příhod. Zda pestrý běh času je většině po chuti či nikoliv, bylo by nutné se doptat. Každopádně některé události snad lépe ani nezažít. Jako takové by si je totiž dal za rámeček asi jen málokterý. A je lhostejno, zda rděl by se za ně studem či rozpaky. Ve výsledku to totiž vyjde nastejno. Raději nevzpomínat. Aby až dopřejeme mu sluchu, se v úsměvu nevetřelo do slůvek posměšné "Jelče, koho budeme hledat tentokrát?"

"Neviděli jste Jesena?" rozrazil dveře do lokálu Jelec, až se nejbližšímu pivu zavlnila pěna. Závanem čerstvého vzduchu mnozí ožili, ale jen do té míry, aby bezradně krčili rameny, jako že ne.
"Co je s ním?", rozmrzele otázal se Sumec, jemuž se Jelec vetřel do slov. Úvahy o dravcích z kořenů vrb na meandru řeky vzaly v mžiku za své pozorností současně upřenou na ustaraného příchozího.
"Slavili jsme pod hvězdami noc. Společně. Když jsme se propili dna láhve, odešel. Dlužno podotknout, že celou jí hrdlem prolil víceméně on. Mně došly jeho vytrvalé  řeči o pánu háčků až příliš pozdě, než abych jej včas zadržel a hlídal. Poté co se vrávoravě vytratil do tmy, nadobro zmizel. Zem se po něm slehla. Teď ho nemohu najít a obávám se, jestli si nešel své přesvědčení dokazovat v praxi. Při jeho vratkém kroku mu ovšem bude každý břeh úzký. Doufal jsem tedy, že ho najdu tady, u piva..."
Neradostné zjištění Jelce donutilo opřít se o veřej dveří. Ztrácel síly úměrně s rostoucí obavou i silou toho, jak říkal, mála vypitého, jež by ovšem i tak složilo koně, natož jeho.
"Je zle... Málo času..." bědoval, chytaje se přitom za hlavu. "Doma není. Bušil jsem na okna, div že skla nevypadla z rámů. Kde jen může být?"
"Láhev alkoholu za Jesena!" zdvihl se půllitr kohosi k doušku, jakoby provolával 'Na zdraví'.
Jelec prosebně upínající oči v plén téhle jemu blízké pospolitosti lovců čekal. Chvíli se nedělo nic... A pak se ode stolu ke stolu sálem rozběhlo tiché: ztratil se... A oči všech se počaly upírat na Jelce, který do sebe mezitím narychlo obrátil jedno. Nebo spíše ho sebou prolil, soudě podle následného spěchu nikoliv ze dveří ven.
Ta chvíle jeho vpádu byla jako zátopová vlna řeky. Smetla uzavřenost všech v oddělené hloučky a stmelila je společnými otázkami bez odpovědí: kdy, kde, jak? Bezradné krčení rameny s tázavě zdviženým obočím přeskakovaly z očí do očí jako tichá pošta z dětství. Vzduchem se nesly otazníky, ale odpovědi žádné. Jelec se nevracel. Do ticha umrtveného nenadálou zprávou se pomalu vracel život. Řeči se znovu rozhučely jako příboj, leč tentokráte namísto mnoha drobných vlnek v jedné přílivové. Už žádná tříšť témat, ale jedno jediné. Ztracený. Kdyby si někdo dal práci a posčítal teorie o zmizení, bylo by jich přinejmenším tolik, co půllitrů. A to nejen u stolu štamgastů, kteří jej znali osobně.
"Říkám vám, někde si vyspává svou láhev", přesvědčivě děl Vranka, patrně z vlastní zkušenosti opileckých nocí.
"Nesuď skrz pivní pěnu", zdvihl káravě prst životem protřelý Sumec.
"Ale co když si opravdu vzal do hlavy", zděsil se Ježdík, "vylovit půl řeky?"
Vyprávět o zemi uhýbající nohám nemělo smysl - každý ji znal. A proto všichni věděli, oč zrádnější je v tomhle stavu voda; její chapadla člověka na břehu zamotají, a až padne vtáhnou ho pod hladinu. Tedy alespoň to takto vyprávějí ti, nad nimiž se voda nezavřela zcela, kteří vyvázli.
"Jdeme ho hledat", zdvihl se konečně první, jsa vědom si neodkladné potřeby zahájit pátrání včas. Že byl to názor většinový, stůl štamgastů vzápětí osiřel s prázdnými půllitry od piva. Navrátivšího se Jelce tak zastihly už jen vzkazy okolosedících, že spěchali do soumraku najít Jesena.
Dlužno podotknout, že břehy za vsí, ač s živelností sobě vlastní, propátrali opravdu pozorně. A přeci nenašli jedinou stopu, za níž by stálo jít.
Při svém hledání vyplašili spoustu zvěře, dva zamilované a nejednou překvapili i sebe navzájem. Našli přitom spoustu nepotřebného harampádí, ale i dvoukolák, k velké radosti Mřenkově, jemuž přišel náramně vhod. Největší pozornost však způsobil nález Ježdíka. Z křovin na břehu řeky vylovil neotevřenou láhev průzračného obsahu, v níž odvážní objevili vynikající kořalku, takže dlouho plná nezůstala.
Ale nezůstalo jen u nálezů; Mřenkovi u sandálu v měkké hlíně louky praskl řemínek a tak se vrátil, prskající přitom jako kocour, domů na jednu nohu bos.
Jarda Sumců se poprvé od chvíle, kdy houfně vyrazili z hospody ven hledat Jesena, zastavil. Měl za sebou prochozený už pěkný kus louky i několik pichlavých keřů a kromě vyplašeného bažanta na tom byl stejně jako většina. Rozhlédl se kolem sebe, aby si rozmyslel kudy dál. Navzdory noci uléhající do kraje v žilkách stínů pulsujících fantazií, to kolem něj žilo jak na lovu bažantů. Postavy se trousili, diskutovali, lomozili, avšak navzdory zdánlivému chaosu mohl zavěcený poznat i jistý druh živelného řádu. Zadíval se k vodě. Že by se vydal právě tam? Nedaleko jich několik usilovně špičkovalo podél břehů bahno. Zklamaně vzdychl. Umrlce snad v Jesenovi hledat netřeba.
Na druhé straně se rozsvítilo čihátko nočního lovce. Mlčky jej litoval pro všechen neklid kolem vody; sám by nejraději obrátil řeku dnem vzhůru jak necky, moci se ujistit, že nikomu život nevzala. Ale že do hloubky nikdo nikdy neviděl, neříkal nic. Otočil se zády k vodě přesvědčený, že Jesen neopustil ves. Kdyby tak mohli nasadit na stopu Duhákova Slima! Jenže ten nevyčmuchá ani leklou rybu, natož člověka.
Mezitím na nebi vyšly hvězdy. Nedočkavě je rozesela noc, aby očky svými na hledání lépe viděla. Jenže Jesen nikde. Jakoby jej nadobro pohltila tma. Kudy se vydal do svého vysněného ráje? Do snů? Za rybami? Kam zmizel?
Nebe upletlo si z mléčné dráhy šál a temné černi bezměsíčného kraje v doušcích upíjela řeka. Jiskřila jako víno a voněla po rybách. Vnímal snad tohle Jesen jako pozvánku do náruče hlubin? Jardovi náhlá hrůza důsledků tého myšlenky vybouchla jako ohňostroj, leč hned zase stejně náhle zhasla. Vždyť přece hledali všude...
Tápavým krokem ve tmě se Jarda vrátil na cestu od vsi k řece, aby se v nahloučení postav dozvěděl, že všichni jsou na tom stejně - za ztraceným se prostě slehla zem, anebo, v což ovšem nevěřil, se zavřela voda.
Mimochodem, nehledali jen Jesena znalí. Zpráva o nezvěstném v hospodě uzrála hanbou marného tlachání, zatímco druzí potřebují pomoc. A tak se účastnilo pátrání půl vsi a hospoda celá. Od úst k ústům se nesla zvěst o ztraceném jako šeptavá pošta. Netrvalo dlouho a k řece se tu a tam pátravě zadívaly i oči rybářů ze vsí po proudu. Zpráva se nesla krajem jako vítr po polích.
Jenže od té doby uběhla už pěkná řádka hodin a s padlou tmou nadšení opadalo i z těch, kteří zprvu opravdu bezmezně věřili, že ztraceného zakrátko najdou. Krajina se zahalila do černého pláště a hledání se proměnilo v pouhé bezúčelné bloumání po cestách. Jeden za druhým se proto nazpět trousili do hospody. V jednom z hloučků teď na břehu v rozpacích z neúspěchu postávali i štamgasti, mezi nimiž Jelec bledý jak stěna připomínal, ten den nevyšlý, Měsíc v úplňku.
"Neztrácej naději, příteli", konejšil ho Sumec, "někde se ve stínu soumraku opřel o strom a z přemíry vypitého usnul. Ráno dojde domů a všichni se tomu ještě zasmějeme."
Přesto se skrze slůvka jako pot na čele leskla obava. Až příliš růžových barev měl jeho dohad, jeho namlouvání si šťastného konce, kterému možná ani sám nevěřil. Stačilo se rozhlédnout kolem. Řeka se snadno mohla stát tlamou otevřenou nepozorným, natož těm, kteří na rovné cestě neudrží krok. Tím spíše pak všem domělým pánům hlubin.
"Třeba doma vyspává tak tvrdě, že jej nevzbudilo ani naše dobývání se k němu", hádal příčinu toho, proč Jesena nemohou najít, znovu žíznivý Vranka.
"To by ho sousedé zahlédli přijít", nepřipouštěl pochybnosti Jelec, "navíc mu vrátka vržou tolik, že v okolí se rozštěkají psi. A dnes prý mlčeli."
"Musíme zvětšit prohledávaný prostor", navrhoval hlas z davu.
"A hledat i tam, kam by nás nenapadlo jít", neúnavně přidával se jiný.
Na břehu se pomíchali navzájem spolu všichni, což vedlo k nejednomu novému přátelství těch, kteří v hospodě sedávali u stolů každý jinde a kromě občasného kývnutí na pozdrav spolu neprohodili jediného slova. Pátraní po Jesenovi tak v podstatě stmelovalo lid a utužovalo ves.
"U splavu jste hledali?" vyptával se další.
"Jasně, tohle místo nás napadlo jako jedno z prvních...", nenechal Sumec rozvinout pochybám křídla, ale jeho nádech už slůvek příštích nevyřkl.
"Kdo to byl!?", ostře utnul Jardovu větu Jelec, až Vrankovi zatrnulo.
"Co?"
"To o hledání, kdo to říkal?"
"Kdo asi ty troubo. Nepoznáváš svého přítele?", podivovala se v davu skrytá tvář.
"Jesene, brachu...", roztál Jelec a dral se ve směru mluvčího.
"Copak jsme se tak dlouho neviděli? Co se děje? Co blázníš?", zíral Jesen na objímajícího jej Jelce. "Mimochodem, koho to vlastně všichni hledáme?"
"No přece tebe..."
Teprve po notné chvíli a mnoha ulehčených oddechnutí se uzel zamotaný podařilo rozvázat. Tichá pošta šeptandy totiž poněkud zkomolila účel všeobecného pozdvižení a tak většina hledala, aniž by věděla koho. A právě k nim se přidal i Jesen poté, co s Jindrou popíjeli u něj doma. Když se totiž rozloučil s Jelcem, nešel hned domů, ale stavil se právě u Jindry. A náhle se probudivší pohyb ve vsi je po setmění zvědavě vylákal ven. A tak hledali, aby pomohli. Ptali se koho, leč zprávy se různili. Jedni pátrali po utopenci, jiní po zatoulaném psovi. Tak tedy pro jistotu hledali vše ztracené. A pak padla noc a náhoda tomu chtěla, aby Jesen promluvil nablízku těch, kterých chyběl. A zbytek už známe...