Šaman?

Oholené stromy zoufale trčí k nebi,

marně snaží se větvemi kus urvat

a skrýt jím svoji temně rudou Nahotu,

co přišla a vzala vše, ač nepozvána.

V tomto cize obnaženém stromoví,

někde v nepatrném stínu dvou kmenů,

postávají kmenový náčelník a šaman

a toužebně vzhlížejí ke žhavé obloze.

Šaman stojí na pahrbku své slávy,

ruce spolu s lesem do výše zvedá,

mumlá cosi, náčelník bledne Strachem,

vždyť nechce Ho již znovu pohněvat.

Už jednou šaman zkoušel přemlouvat,

však Praotec se tehdy černě rozzuřil,

tak, jak umí to jen On a nikdo jiný,

a seslal synům Toho dne krvavé sucho.

A ruka davu hrozí, zbraněmi řinčí,

šamanova duše přeplouvá Řeku tmy,

lemovanou lesklými kůly o pár větvích

a kopeček se propadl do zatracení.

Neuměl mluvit s Ním, ani ne s lidem,

kterému měl a chtěl být nápomocen,

a tak jej Praotec povolal k sobě,

snad pod ochranu a možná i do učení…