Pokušitel

     Ondra měl namířeno domů. Cestou se ještě chtěl stavit v útulné vinárničce, která stojí poblíž a kterou čas od času navštěvoval. Šel od jedné slaměné vdovičky, s níž si v občasných chvílích jejího osamění velice dobře rozuměl; a spláchnout vzájemné potěšení dvěma bílými dvoudeckami Müllera je právě to, čím se má zakončit odeznívající večer. Najít volný stůl nebylo v poloprázdném sálečku nijak těžké a za chvíli Ondra usrkává vínko a znovu si promítá prožité chvíle. A nejen dnešní a nejen s touto paničkou. Dámy „U růžiček" jsou neméně přítulné a nějaký ten flámek – mejdánek také vydá.
      „Je tu volno, prosím?“ Člověk, který ho vyrušil z rozjímání, byl asi v jeho věku, tedy něco do třiceti. Ondra kývl, ale to už si ten muž sedal.
      „Víte, já vás znám, já jsem vlastně přišel za vámi.“
      „Manžel,“ blesklo Ondrovi hlavou, „Ale čí?“ Dnešní ne, toho Ondra od vidění zná, a z dřívějška? A tak klidný? Objednává, upíjí, žádné rozčilení, ono to asi bude jinak.
      „Já kvůli vám mám drobný problém. Ale vysvětlit vám ho tak, abyste mi uvěřil... Já jsem totiž čert.“
      „Já jsem permoník.“
      „Nevěříte, jistě, ale snadno vám to dokážu.“
      „Máte kopyto?“
      „S tím se neukazujem už dávno. Dřív si nás tak lidi představovali, tak to mělo nějaký smysl, ale teď? Takové kopyto můžu mít na každém prstě.“
     Muž zaťukal na stůl prstem a opravdu, bylo na něm kopýtko jako na drobounké kozí nožce.
      „Já to umím s náprstkem,“ ušklíbl se Ondra, „starý trik, ale působí. Mne tedy nenapadlo, upravit si ho jako takovouhle rekvizitu.“
      „Vím, co umíte s náprstkem,“ řekl ten člověk. Pak cvrnkl kopýtkem do popelníka a měl zas obyčejný prst s obyčejným nehtem. „A co umíte s kartami, cigaretami penězi...“ Muž mávl rukou. „A taky vím, proč s tím nejdete na jeviště.“
     A to je pravda, Ondra raději sem tam něco předvede v uzavřené společnosti. Nedělá žádné vystoupení, vždycky jen nějaký ten jednotlivý trik, aby na sebe upozornil. Vypadá to, že to ženám imponuje, asi je tím trochu zaujme.
      „Vy jste veliký hříšník, aspoň jak já to vidím, ale nějak váhají mi vás uznat. Že mi vás do pekla nevezmou, protože tam nepatříte. Staví proti tomu, že prý jednáte v dobré víře a takové nesmysly. Co je to, dobrá víra? Skutek je jednou skutek.“
      „A to takhle běháte za každým? Já myslel, že děláte nástrahy, osidla pokušení a tak.“
      „Jo, jenže u vás to není třeba. Vy to sekáte jedno za druhým i bez našeho pokušení. Té hříšné lásky! A za každým neběháme, to jen když je někdo takhle extra zajímavý. A to vy jste. A náležíte nám.“
      „No, já nevím, jsou to opravdu moje hříchy? Když přistoupím na to vaše tvrzení, že jste čert, heleďte, neselhal on spíš anděl strážný?“
      „Ten přece nemůže ovlivňovat vaše rozhodnutí! A my také ne, jen nějaké pokušení do cesty, on se tím odhaluje charakter. A kdo myslíte, že se ohání tou vaší dobrou vírou? Anděl a omlouvá hříchy! Do pekla patříte, ne že ne.“
      „To jako do nějakého kotle, nebo jak je to?“
      „Ale kdepak, to jen to utrpení se k tomu dá přirovnat. Muka jsou spíš metafyzická, trpí celá bytost. Představ si, člověče,“ téměř zahřímal, kdyby se polohlasem dalo hřímat, „že budeš znovu a znovu prožívat své hříchy!“
      „Že by?“ diví se Ondra pochybovačně, „To bych čekal spíš na té druhé straně, tedy v nebi, že jo.“
      „Jak to?“ hlesla bytost zaraženě.
      „No, vemte si, tedy vem si, že jo, za jaké hříchy mám jít do pekla. Kdybych si mohl poručit, dal bych si říct takový trest za odměnu.“
„Ale ty si plně uvědomíš hrůznost svého počínání! To ponížení těch žen, jejich utrpení!“
      „Zdá se, že nemáš dostatečně kvalitní informace. Je to úplně naopak, radost a potěšení. Hřejivé vzpomínky. Děkovné dopisy, kadeře vlasů za ňadry...“
      „Tak odtud ta dobrá víra! S tímhle se chce vytasit ten tvůj zlatovlasý advokát! Ale já se na něj připravím, ten bude koukat. No, tohle jsem chtěl vědět, proto jsem tady.“
      „Já myslel, že jsem extra zajímavý.“
      „Je to můj extra zájem.“
      „Stejně nevíš, o čem mluvíš.“
      „No a co, hlavně, že bude po mém. Ale to mi řekni, co tě nutí takhle vyvádět? A vůbec, vás všechny?“
      „Já myslel, že to víš, dals přece Evě jabko!“ Ondra si ani neuvědomil, jak vzal za hotové, že mluví s ďáblem.
      „Ale jak to funguje? Přece si neřekneš, že když Eva dostala jabko, tak ty musíš k ,Růžičkám'?“
      „Ty to necítíš, když jsi takhle v lidské podobě?“
      „Co jako?“
      „Životní potřeby vůbec, třeba.“
      „Já tak dlouho nikdy v téhle kůži nepobývám. Teď s tebou domluvím a jsem zas čert, žádná potřeba mě nedohoní.“
      „Tak to zkus, já ti to nevysvětlím. Chceš to vědět, tak si to zjisti sám. Zůstaň jak jsi, za pár dní si to řeknem.“
      „To myslíš, že se tu mám jen tak potloukat?“
      „Vždyť se tu trochu rozhlídni, ať jsi v obraze, jak chceš jinak někde něco uhádat? A můžeš pobýt u mne.“
     Pomalu dopili a Ondra se zvedl.
      „Tak co, zkusíš to? Je to na pár dní a poučení na věky, to ti přece stojí za to.“
     Čert váhavě kývl a tak se vydali k Ondrovi domů.
     Ondra tedy měl o zábavu postaráno. Po práci chodil s čertem městem, prošli pár kin i lokálů, navštívili i divadlo. A také čertovi vymlouval občasné úmysly všeho nechat a proměnit se v pekelníka.
     Netrvalo snad týden a čert se nechal slyšet:
      „Poslyš, na těch ženských opravdu něco bude, tamhleto kotě například… A co sedí v tom koutě, poplácal bych to, dalo by se to, co myslíš?“
      „To nemůžeš tak hr, člověče.“
      „Já taky nechci nijak hr, a nejsem člověk.“
      „Tak se snaž, už se trochu projevuješ.“
      „A dohodíš mi nějakou? Já v tom nemám zkušenosti a tahat do toho mámení pekelná by asi nešlo.“
      „Asi by tě to ani netěšilo. Zítra zajdem k ,Růžičkám‘, tam žádné zkušenosti nepotřebuješ.“
      „Až zítra? Ale to nevím, ještě jedno takové ráno a půjdu si něco sehnat sám.“
      „Jen radši neblbni. A to vydržíš, chtěl jsi snad vědět, co nás nutí, ne? A na zítra nemám volno, jak bych to táh do rána?“
     Druhý den pekelník očekával Ondru již před branou podniku, kde Ondra pracoval.
      „Myslel jsem, že bychom šli rovnou, víš, najíst se tam, posedět…“
     A protože Ondra viděl, že tohle už by mu nerozmluvil, byli toho dne „U růžiček“ prvními hosty. A nutno dodat, že také hosty posledními.
     Protože domů přišli k ránu, vstávali k poledni.
      „Ani se mi odtud nechce,“ protahuje se čert slastně, „ale budu muset. Poslyš, víš, že se ti ani nedivím? Já teď zmizím, ale ještě se tu u tebe ukážu.“ Mávl rukou na pozdrav a zmizel.
     Ondrův život zapadl do starých kolejí. Čertovská událost časem zastarala, a kdyby se už čert neukázal, jen zřídka by si na něj Ondra vzpomenul. Ale on se ukázal.
      „Vypadám jako tenkrát?“ zeptal se Ondry znenadání. „Abys mě poznal.“
     Ondra se opravdu lekl. „Příště ne tak naráz, prvně jsi přišel klidněji.“
      „Žádné příště nebude. Natolik mě nezajímáš. Představ si, že mi tě do toho pekla nevzali.“
      „Copak, anděl strážný vyhrál?“
      „Na toho jsem se přichystal, toho bych roznes. Ale nevystoupil jsem přesvědčivě, pořád mi nějak nešlo tě pořádně vymáchat.“
      „No tak to chápu, po tom, co jsme spolu zažili…“
      „Co? Ale blbost. Zrada je pro čerta pošušňání. Ale já jsem si sám nevěřil, rozumíš? A jak tak vykládám o mravním bahně a hříchu smilstva, tak vidím, jak té tvé blonďaté ochrance cukají koutky. Vždyť ani nemusel pronést řeč! Jenom tak třepal kučerama. A já jsem se odbouch sám, najednou si říkám, co to vlastně plácám. A tak jsem mávl rukou a nechal jsem to být.
     Víš ty vůbec, co jsi provedl? Vždyť já už jsem jako pekelník úplně odrovnaný! To mám z toho, že jsem se nechal zlákat, mizero – jak jsi řekl: poučení na věky.
     Co je peklo peklem svádí čert k hříchu člověka, ne naopak. Ale ty, chlape, od věků do věků jsi jediný, kdo kdy svedl k hříchu ďábla.“