Letopočet

Hraje nějaká přijatelná elektronická hudba. Nic, co bych nějak extra potřeboval slyšet, ale otravné to není a ten vtíravý rytmus dokáže celkem nabudit. Nabudit, to je něco, co bezesporu potřebuji. Dva dny jsem nespal. Ještě den a měl bych oficiálně vidět přeludy. Ani nevim, jestli se na to těšim, nebo se toho děsim. Tak i tak, děsit se něčeho by byla změna, a změny, ty bych uvítal taky.
 Vracím ze z toalet a zapínám si knoflíčky u košile tak, jak jsem to viděl ve filmech. Usedám za bar, rozdám a obdržím hromadu úsměvů, i když v nelichotivém poměru. Když si chci srknout kávy, která na mě na baru čekala, najdu u šálku útržek papíru s telefonním číslem, jménem a smajlíkem.
 Prohnu se u baru. Ernesto D Allesio, mexický herec; příliš skromnej kluk s perfektním hrudníkem; zpěvák, co umí jednu píseň; pilot konkordu v současném letištním baru.

 Uteču. Poprvé v životě se mi stane něco, o čem se v amerických seriálech básní, a mě nenapadne udělat nic jinýho než českou seriálovinu, utýct (specialita seriálu s Ernestem D Allesiem v hlavní roli). V hlavě se mi rozehraje podivná píseň, dobrej soundtrack k útěku. Vystřelím šíp na útěku a pošlu na to číslo krátkou textovou zprávu. Protože kdybyste nevěděli, jaký je dneska století, tak tak se dneska komunikuje. Krátkejma textovejma zprávama. Přijít k jejímu stolečku a říct, že jsem pilot konkordu a že mi stačí vědět, co má ráda k snídani, to by bylo pěkný faux pas. Textový zprávy, a krátký - tak se to dneska dělá.

---

 Jenom pár dní a sedíme nad kafem. Největší kočka v okruhu několika kilometrů - nedá mi to neuvažovat, kde je sakra schovaná kamera, a proč dává číslo takovýmu pošukovi. Tak i tak, dál je to celkem z kopce. Poprskám její bílé triko kafem - rozhodl jsem se napít v nesprávnou chvíli, tedy ve chvíli, kdy se mi ona rozhodla sdělit, že je aktivní voličkou dělnické strany, "čechy čechům" je její oblíbené heslo a Daniel Landa je jejím oblíbeným hudebním interpretem.
 O existenci skryté kamery jsem najednou přesvědčen. Vedu sáhodlouhé rozhovory s vlastním penisem, který mě přemlouvá, abych zůstal, a že diskriminační procesy, které právě provádí můj mozek, jsou nefér podobně jako ideologie dělnické strany.
 Musím uznat, že na horkokrevného bastarda vznáší celkem pevné argumenty.

 Nakonec jsem ho přemluvil. Něco mi říká, že nejhezčí rasistka, co jsem kdy viděl, se mi už neozve. Stojím v kuchyni, krmím kočku, kterou (už a zároveň ještě) nemám, ohřívám si večeři v mikrovlné troubě a dumám, kdy jsem naposledy potkal někoho, nad kým se obě moje osobnosti shodly.
 A samozřejmě, že vím. Vím to hned, ještě než mě napadne se sám sebe zeptat. Jiné myšlenky bojují o mojí přízeň. Třeba jak se co nejrychleji a nejefektivněji obvěsit, abyste neranili maminku (top myšlenka); jak bojovat boj, ve kterém jste už použili všechno, a stejně vás oponent válcuje; a v neposlední řadě - dost zásadně - se mi dře do popředí moje pošucká realita, ve které zapaluju oheň a ty dáváš kytky do vázy, co jsi dneska koupila.

 Samozřejmě příjde na ostatní lásky z minulosti. Dvojitý panák pana glenfidiše a kompletní sbírka návratů do budoucnosti.
 Tedy, až se vynadívám z okna na zahradu.

 Je to malá zahrada, menší než můj dům. Je tam tráva, jedno křoví těsně před smrtí a naopak nemrtelná ostružina. Na malinkatý stromek magnolie jsem pověsil sojovou kouli, abych mohl pozorovat sýkorky, jak to ohlodávaj. Jenže svině to vyžraly, když jsem nebyl doma. To tak, ještě si někdy v životě předplatit placenej kanál.

 Zase přemýšlim. Vim, jsem nepoučitelnej. Přemýšlim o tom, jestli mi je vlastně smutno. A kdy mi bylo naposledy, kdy jsem toho byl naposledy vůbec schopnej. Ani toho se nemůžu dopátrat, ale jsem si jistej, že jestli na to příjdu, bude to letopočet. Ani roční doba, ani charakteristický období pro můj život, ani konkrétní datum.
 Letopočet.