VÁLKA DVOU BYTOSTÍ

Na stupátku nohu

mladí těžko pochopí

skřípání a jiskry brzd

od bachní

víc už popsat nesvedu

vtáh jsem tělo připité

zavěsil se na řemen

průvodčí se zlehka zvedla

štípačky má ve dlani

milý pane naskakovat

zdá se mi dost praštěný

sakra kruci to je tělo

proč se moje kymácí

na konečné to už sedím

a ta holka po šichtě

zhasla světlo nejistě

jen jsem šmátral po pudu

né né nechci

pobudu

chtěla a ta těla

rozpoutala bojiště

vytáh jsem hned básníčku

co už byla stará dost

výplod

ten napsal jsem

jen tak sobě pro radost

bylo mi snad … pššt

moje milá holčičko, smím ti říkat kočičko

nezabrala

sáh jsem míru jinačí

snad se po ní zdivočí

babo chceš? Proč si o to neřekneš

rozlilo se chvíli ticho

pak mi bylo dlouho líto

neboť řekla ne

honem

v kapse další trumfy mám

teď už ji snad udělám

hranu ostří tupí tupí, rybí šupy žerou supy

v dlani její horkost mám

ale co s tím udělám

… né / prúsečíky tvé/nekonečnem konců zde

sakra dá mi chce mi dát

ale já už dávno nechci nechci lhát

vytáhnu tu poslední

… jsou řady, empirické kolo a toče

vrhán proti … na

jsem

otrok žiletky

moci

si tak ohřát prsty v … íči

UTÍKÁ

honem papír tužku cit

výraz tváře nakreslit

piš

… promiň, slunce zapálím

teplo dám, odevzdám

lásce

prozatím

a pak snad jednou

nezapomenu

NEUTEKLA