Poslední bitva

     Nad stanem našeho vojevůdce povlával ve studeném větru praporec se zdvojeným \"M\", vyšitým zlatou nití na rudý podklad. Všichni jsme netrpělivě čekali, co se dozvíme, až se vchod stanu otevře.

Nepřítel byl prý už blízko. Mezi muži se šuškalo, že zprávu o něm přinesli ptáci matce našeho velitele a ta se nyní se svým synem radila o nadcházející bitvě. O té ženě se tvrdilo, že je čarodějnice a nikdo z mužstva, dokonce ani z velících důstojníků, se neodvážil do stanu nikdy vkročit. Rozkazy a pokyny byly vojsku tlumočeny vždy venku, těsně před bitvou.  Něco pravdy na té ženině pověsti určitě bylo, protože před každým bojem se z jejich stanu ozývaly divné zvuky, mnohdy provázené prapodivným světlem nebo mlžným oparem. Čarodějka  prý  chtěla svého syna udělat králem a nadcházející boj  byl jen další z mnoha, který mu trůn měl zajistit.

    Je pravdou, že s vládou dosavadního krále byl spokojen málokdo. Od té doby, co zavrhl manželku, šlo to s ním pěkně z kopce. I s prosperitou země. Loupeživé bandy se vyrojily jak houby po dešti a leckterý bohatý šlechtic si na svém panství počínal jako svrchovaný pán, který nad sebou již nikoho nemá. Král si ničeho a nikoho nevšímal a na jeho netečnost doplácela nižší šlechta a  především prostý lid. Zvednout povstání proti vládci a sebrat vojsko, nebyl tedy takový problém. Zvláště, když slovní argumenty byly patřičně podloženy cinkajícím zlatem. A toho, jak to vypadalo, měl náš nynější velitel dostatek. Táhli jsme tedy zemí a nechávali za sebou vypálené hrady a vesnice, které zůstaly králi věrné.

    Vypadalo to, že nadcházející bitva bude rozhodující. Ležení našeho vojska bylo již téměř na dohled královského sídla, na břehu jezera. Vládce již prý, kromě dvorních rytířů, nedisponuje téměř žádným bojeschopným vojskem. Jsou mrtví nebo dezertovali.

    I naše řady, během uplynulých bitev, prořídly, ale ještě pořád prý můžeme postavit deset mužů proti  jednomu královskému. Tak jsme to slyšeli z velitelových úst.

    \"Vojáci!\" zaznělo najednou nad našimi hlavami, které se všechny otočily k vyvýšenině s rudým stanem. \"Král proti nám postupuje se svým zbytkem rytířů, kteří mu ještě zůstali. Čeká nás poslední bitva. Poslední střetnutí, jež zbaví týranou zemi slabošského vládce. Dnes večer budete všichni mými hosty na královském hradě! Voda jezera se zbarví krví nepřítele a trůnu se opět ujme silný panovník. Bojujte jako doposud a vítězství bude naše, než zapadne slunce! Vojáci se mohou jít připravit, panoši osedlat koně a nachystat zbroj, zůstanou tu velitelé oddílů!\"

    Vojevůdce domluvil a my, prostí vojáci, šli naposledy zkontrolovat svoji výzbroj. Pokolikáté už, v tomto tažení?  Byl jsem rád, že snad vše končí. Dal jsem se naverbovat, asi jako většina kmánů, z touhy po troše bohatství a pro vidinu lepšího života. Mé hospodářství chátralo a žold mohl zajistit mé rodině  slušné živobytí do budoucna. Těšil jsem se, že snad už brzy zase uvidím manželku i své tři potomky.

    Táborem zazněly povely a oddíly se začaly formovat podle pokynů jednotlivých důstojníků. My pěší, jsme tvořily široký šik za jízdními rytíři, jejichž brnění se blýskalo v paprscích vycházejícího slunce. Většina z nás byla vyzbrojena meči nebo sekyrami a kromě silného koženého kabátce neměla naše těla žádnou jinou ochranu. Málokterý pěšák měl na hlavě přilbu nebo kroužkovou košili pod svrchním oděvem.  Brnění je drahé pro prostého vojáka.

    Zazněly další povely a dali jsme se do pohybu. Ne však daleko. Přešli jsme měkkou půdu slatin a zastavili se na malé vyvýšenině v dohledu jezera. Tady jsme čekali na příjezd nepřítele. Sluneční svit se odrážel od obnažených čepelí zbraní, plošek brnění jízdních rytířů i lesklých ozdob na postrojích koní.

    Pojednou se země začala zachvívat vzdáleným dusotem kopyt a napětí z očekávaného se  objevilo ve tváři každého z nás. Klouby rukou zbělely na rukojetích zbraní. Břízy na okraji malého háječku měly brzy vychrlit jízdu nepřítele.

    Stalo se však něco nečekaného. Místo králových jezdců se na nás odtamtud začala valit hustá mlha, která se brzy přelila přes pahorek s naší armádou. Nikdo z nás pomalu nerozeznával rysy svého souseda. Do nastálé paniky teprve pak vpadlo nepřátelské vojsko! Jako železný klín jeho rytíři rozrazili naši jízdu a lesklá brnění zrudla krví.  Nevím, jaké kouzlo jim pomáhalo, ale zatímco my se potáceli bezradně v bílém oparu, nepřátelští rytíři jakoby věděli přesně, kam udeřit. Brzy byli naši jízdní rozprášeni a meče královských zasévaly smrt v oddílech pěchoty. Chvíli se zdálo, že se situace nečekaně obrací.

    Ale i na nepřátelské straně byly ztráty. Naše početní převaha byla přece jen značná. I mlha, jakoby začala časem řídnout. Bitva se posléze tříštila do jednotlivých duelů. Bojištěm pobíhali koně bez jezdců a potáceli se obrnění rytíři bez koní. Já jsem se po několika počátečních a zmatených výpadech  proti nezřetelnému nepříteli ocitl najednou před obrněným rytířem, jehož chochol prozrazoval příslušnost ke královským. Z rány na boku se mu řinula krev a barvila do ruda kovové plíšky na jeho kyčlích. Bojovník se přesto dál oháněl mečem, jakoby zranění necítil. Širokým sekem oddělil od krku hlavu mého souseda a pak se jeho oči, pod průzory přílby, upřely  na mne. Určitě byl lepší šermíř než já, ale zranění ho nakonec přece jen oslabilo. Po několika odražených výpadech se mi jej podařilo zasáhnout do zkrvaveného boku a bolest jej srazila na kolena. Zarazil jsem hrot meče do průzoru jeho přilby a rozhlédl se po bojišti. Kolem mne se přehnal hnědák s nepřátelským jezdcem, za nímž seděl náš voják a zabodával dýku do soupeřova brnění, ve snaze proniknout ostřím mezi kovovými šupinami. Uviděl jsem obrovitého králova rytíře, jak se opěšalý a bez přílby zuřivě brání  třem našim. Přišel zřejmě v boji o meč a tak se nyní oháněl dlouhou sekyrou s bodcem, kterou sebral některému padlému. Musel mít úžasnou sílu! Zíral jsem, když prudkým vodorovným sekem rozetnul hrudník jednomu svému soupeři a aniž by se ostří zbraně jen trochu zpomalilo, pokračovalo dál a jen s mírným trhnutím směrem nahoru, oddělilo od lokte paži s mečem dalšímu našemu vojákovi. Událo se to tak rychle, že raněný nebožák dokončil zamýšlený pohyb jen zkrvaveným pahýlem ruky. Obrovo brnění bylo zacákané krví takřka na celém těle, ale nebylo možné poznat, zda část je i jeho nebo všechna patří jen padlým soupeřům. Nedělal jsem si iluzi o konci posledního protivníka tohoto nepřítele, ale přestal jsem duel sledovat, protože jsem uviděl jiný, daleko hrůznější obraz.

     O kus dál bojovali svůj životní zápas král s našim velitelem. Jejich meče se prudce střetávaly   v opakovaných výpadech a oba dva  krváceli z mnoha ran. Souboj již musel nějakou dobu trvat, protože pohyby obou duelantů byly už dost malátné. Asi jak únavou, tak ztrátou krve. Pak najednou se ostří zbraně našeho vůdce zlomilo a králův meč vnikl do jeho hrudi, jakoby jej nechránilo vůbec žádné brnění! Skoro jsem zavzlykal při tom pohledu! Panovník ponechal čepel v ráně a   padl na kolena vedle těla svého  soupeře. Jestli únavou nebo jestli mu chtěl něco sdělit, to už se nikdy nikdo nedozví. Vzduchem se totiž mihla ruka umírajícího a zabodla do králova hrudníku úzkou dýku! Pak už  těla obou protivníků znehybněla, vedle sebe, na zkrvavené půdě.

     V ten moment se z našeho tábora ozval šílený skřek a rudý stan zmizel v jakýchsi  barevných záblescích , i se svojí obyvatelkou. Bylo mi jasné, že záměr, který matka se synem měli, je navždy ztracen. Stejně jako tento boj.

     Usoudil jsem, že nastal právě ten nejvhodnější okamžik k tomu, abych opustil bojiště, na kterém se stejně už jenom sem tam potácelo  několik nejzavilejších válečníků. Vypadalo to, že stejně tahle bitva nemá vítěze!

     Můj úmysl však překazila strašná rána do mého pravého ramene. Cítil jsem, jak mi ostří zbraně drtí kloub, klíční kost a vniká do těla. Bolest mi zkalila zrak a padl jsem zády k zemi.  Bylo jasné, že se blíží konec, ale podařilo se mi ještě na chvíli oči zaostřit a pohlédl jsem vzhůru. Nade mnou stál onen obrovitý královský rytíř a v ruce svíral sekyru, z jejíhož ostří skapávaly krůpěje krve.

    \"Mojí!\" prolétlo mi hlavou.

Viděl jsem, jak se znovu napřahuje, když poznal, že první úder neměl okamžitý smrtící účinek. Pak ale asi seznal, že je to zbytečná námaha a spustil ruku podél těla.

     Nevím, co mě to napadlo, ale asi jsem chtěl prostě jen vědět, kdo mě to posílá k mým předkům. Z posledních sil jsem se tedy zeptal: \"Jak se jmenuješ, rytíři?\"

     Asi ho to také  udivilo, protože se trochu zarazil, shlédl dolů na mne, pak  smutně  přelétl zrakem bojiště a teprve potom chraplavým hlasem odpověděl: \"Lancelot, vojáku! Kdysi první a jak to tak vypadá, nyní poslední rytíř krále Artuše!\"

                                                                      KONEC