Doplňkoví specijáli k deníčku miški Hriski - 2.

 Miška Hriska – ilustrace, paní hanaka

 Sobota

Maminka bila dneska moc hodná, vůbec je poslední dobou nějaká hodná. Asi to bude tím, že se těší na miminko. Tak sem se stiděla, že sem bila taková hrubá a řekla sem, že vůbec nemám žádnou radost. Mislím, že to maminku mrzelo a mje to teťka taki mrzí, jenže nevím, jak bich to mjela říct, že mje to mrzí a uš radost mám. Nemám ji sice úplnou, ale uš sem smířená a diš mi budou Zozáček s Šipkou pomáhat, tak to zvládnu a taki bisme to mimino mohli nějak využít při hrách.

Pomáhala sem pak mamince zařizovat pokojíček pro to miminko a je deníčku tak krásní, že uš se skoro těším. Pak si ale vzpomenu, že bude řvát, tak se zase netěším. Možná mám hormonální poruchu. To říkala babička, diš teta Kleja mjela furt divní náladi, někdi bila veselá a chechtala se jako blázen, a pak zase plakala a za chfíli bila fsteklá a každou chfilku jí bilo horko, že to sou tí sfině hormóni. Prí je to hormonální porucha a teta je f přechodu. Tak nevím, jestli taki nejsem f přechodu. Budu se muset babičky zeptat. Vona tehdi říkala, „s tou to ale lomcuje.“ No a se mnou to taki teťka tak lomcuje.

Neděle

Dneska sme si celí den krásně hráli f lomu. Jen sme si skočili na oběd k nám a zase sme utíkali ven.

Maminka mjela hroznou radost, jak nám chutná, tak sem jí poprosila, abi nám dala nějakí jídlo sebou, páč máme venku hrozní hlad.

„A na co si hrajete?“ Zeptala se.

„Na svadbu,“ řekl pohotovje Zozáček.

„No joo, při takoví hře vyhládne,“ řekla maminka a smála se a mi tři sme se chichotali do tlapek, páč sme si hráli na tragickou smrt, ale to sme říct nemohli. Eště, že to Zozáček hnet zachránil.

Napsali sme každí básničku, jaká smrt bi se nám líbila. Pak sme to hráli f praksi. To se tak říká, diš se něco napíše a pak se to udělá. Akorát, to dá rozum, že sme se nezabíjeli doopravdy, jen jako, páč to bi nebila žádná hra. A taki krásní pohřep sme dicki zabitímu vistrojili. Půjčila sem si na to, nějakí starí oblečeni s truhli, co máme na půdě eště po prababičce. To ti teda deníčku řeknu, že krásnější hru si nigdi neviděl.

Šipka napsala tudlenc básníčku.

Srdce k smrti utíraní

Láska má mje zradila

našla si jiního motíla

mje síla má opustila

smrt sfí hnáti nade mnou skřížila

voda f řece vře

vír se nat mím neštěstím zavře

srdce mí utíraní spočine

f její neklidní hlubině

hořkí slzi se s vodou smíchají

lkát budou smuteční píšťali

nat životem mladím promarněním

a křivopřísežníkem hnusním nevjerním

Básnička Zozáčka. Dám ti je tadi fšechni tři, abis mjel představu.

Hrdinská smrt

Já rekem f boji krutím bil

a mečem šfihal, kosil ze fšech sil

aš hlavi padali

a tříštili se o skáli

a kref stříkala na fšechni strani

jako z nějakí fontáni

a hrudě nepřátel páral sem

aš srdce ještě tlukoucí padala na tfrdou zem

a pak

meč zrádního psa

vnořil se f má prsa

a já umírajíc křičel sem

Hrisko, Hrisko

uš mje volá černá zem

a slzi tfí horkí skropí můj rof

oblečeš smuteční závoj vdof

Tak to sme bily s Šipkou úplně vikulené, jakí má Zozáček talent a já sem mjela f očích slzi, jak mje to vzalo.

Moje básnička.

Jed na louce jeteloví

Zemřeli náhle všichni z mí rodini

smutečně bimbají f pokoji hodini

miší mor nastoupil

a fšechni pokosil

pokosil rodinu

pokosil přátele

taki půjdu umřít

do pole jetele

k srdci tisknu flakónek broušení

krásní je, leč jedem naplnění

vipiju jed ten f jeteli

neumřu bídně f posteli

uš du za váma mí blíscí

broušení flakónek to jistí

Co na tí básníčky říkáš deníčku? Mislím, že se nám fšem hodně povedly. Fšak sme si hráli aš do večera a domluvili se, že si na romantickou smrt eště budeme hrát. Proto sme si fšechni vjeci schovali pot kámen. Smuteční závoje, klobouky a šati. Jenže sme tam schovali i hřebeni, na kterích sme hráli smuteční písně a maminka je doma hledala a říkala, „je to možní, gde se poděly fšechni hřebeni? Nevíš o tom něco, Hrisko?“

Ale já sem lhala, že nevím, abi to neprasklo. Dospjelí takoví hri nemají rádi.

Tak dobrou noc, deníčku, heski se vispi.