Doplňkoví specijáli k deníčku miški Hriski - 3.

Úterí

Deníčku můj milovaní, musím ti říct, že sem fčera teda hodně plakala. A víš proč? Tak si to přetstaf, maminka řekla, „Hrisko, f pátek pojedeš k babičce a zatím tam zůstaneš, neš se miminko narodí.“

Jenže, mi sme si naplánovali víparvu do černí zemje, se Zozáčkem a Šipkou. Do černí zemje, to jako do Afriki, jak sem ti uš psala, že tam mají tí sloni a tigri, co tak hozně řvou a žerou fšechni zvířata i lidi.

Tak sem řekla, „maminko, nemůžu, mám toho moc naplánovaního.“

A maminka řekla, „bes diskuze.“ A tatínek ke fšemu řekl, „nic se nedá dělat, Hrisko.“

Tak to vidíš deníčku, eště se to mimino nenarodilo a uš mám omezenou osobní sfobodu. To se tak říká, diš človjek nemůže dělat, co bi chtěl. Tak sem trucovala a tfářila se, ale nepomáhalo to. Tak sem řekla, že pojedu, diš pojede i Šipka a Zozáček.

Ale maminka bila nervózní a řekla, „nesmlouvej.“ Já sem řekla, „nesmlouvám“ a maminka řekla, „ale uš toho mám dost!“

Tak sem potom plakala a nemohla sem ani jíst, protože je zima na krku a tu vípravu tím pádem nestihneme.

S toho psichickího rozrušení sem pak blinkala. Psichickí rozrušení, to se tak říká, diš je človjeku na nic a nejrači bi umřel. No a já bisem nejrači umřela, to bi pak viděli. Tak sem si to přetstavovala, jak sem umřela a všichni pláčou a maminka křičí, „Hrisko, Hrisko, co sem ti to udělala!“ tak sem pak plakala eště víc, diš sem se viděla mrtvfá, ale hnet mi pak bilo líp. Bilo mi maminky a fšech líto a uš sem rači nechtěla umřít.

Středa

Tak se to deníčku vyřešilo ke fšeobecní spokojenosti. Tatínek zašel za babičkou a dědečkem Šipky a může jet se mnou a Zozáček taki může, jako prvně, diš má tí pokrokoví rodiče. To je veliká víhoda, mít takoví rodiče, to ti teda řeknu. Mjela sem takovou radost, aš sem tančila a spívala a maminka řekla, „chudák babička.“

Pak sme o tom ve škole pořát mluvili, a Šipka říkala, „já mám takovou radost, já mám takovou radost!“

Zozáček mjel taki radost a pořát sme kuli ti pláni, s tou vípravou. Ale potichu, je to úplně tajní. Seš jediní, komu sem se svjeřila. Taki sme se rozhodli, že bi s náma moch jet Krisík, aspoň budeme mít gde dát zásobi. A taki je Afrika dost daleko, tak se vždicki kousek sfezeme f bričce a kousek půjdeme pješky, páč dobrodruzi musí hodně chodit. A mjeli bisme si opatřit sušení maso, všichni cestovatelé ho vždicki jedí.

Uš si začínám připadat, jako opravdoví dobrodruch, deníčku. Ptala sem se Šipky, jestli si taki tak připadá, a ona řekla, „taki.“

Pátek

Tak uš sme tadi deníčku. Krisík pro nás přijel i s babičkou. Maminka si dělala starosti, jestli nás babička fšechni zvládne, ale babička řekla, „bes obaf“ a smála se. Pak diš sme odjížděli maminku objímala, hladila a říkala, „drš se holka.“

A já sem najednou mjela f krku knedlík a bilo mi smutno a taki líto, že sem chtěla, abi se maminka trápila, diš umřu. Tak sem ji objímala a vůbec sem ji nemohla pustit, ale nic sem nemohla říct, vůbec mi to nešlo. Ale maminka mje hladila po čumáčku, jako bi to vjeděla a řekla, „jen uš jeď, Hrisko a dobře se bafte.“

Tak sme vijeli, všichni sme mávali a já sem si uvjedomila, že diš se vrátím, uš nás doma bude o jednoho víc.

Krisík bil zase veselí a předváděl se, jakí je oř, aš sme se museli smát.

„Vzhůru k dobrodrušstfí!“ Zavolal Zozáček a mi se všichni zase smáli, i babička a taki zavolala, „vzhůru!“

Šipce se taki u babički moc líbí a diš viděla fšechni tí obráski dobrodružních miši, tak řekla, „Hrisko, uš to úplně vidím, jak nás tadi má babička taki!“

Uš musím končit, deme na ophlítku terénu. Zítra ti zase napíšu, co a jak. Zatím tu buť hodní, deníčku můj sfjeřovací.