Dědictví

co by mohlo být, kdyby se to stalo

Dědictví

„Strejda se vrátil z Ameriky,“ za běhu křičel Karel se Zdeňkem a mířili si to domů.

Skutečně. Ulicí kráčel statný pán, klobouk na hlavě naražený takovým podivným způsobem, který v tomhle kraji perleťářů nebyl znám. Občas se zastavil, stejně podivným způsobem převalil v ústech doutník a popotáhl. Jak se zdálo, kouř vypouštěl nejen nosem a ústa, ale i ušima. A jeho oči  pozorně sledovaly, je-li sledován on.

Když odjížděl po skončení války, zrovna se rozpadlo Rakousko-Uhersko a stařičký mocnář odešel na odpočinek. V chaosu který se vznikem nového státu zvaládl byla nouze o práci a on, jako perleťář, dostal nabídku, zkusit své štěstí v Americe.

Nikdo neví, jaké štěstí ho tam potkalo a co tam vlastně dělal. Mimo toho menšího kapitálu, zvyku kouřit doutník, převalovat ho v ústech a s kloboukem na hlavě tak divně posazeným si přivezl také svoji manželku.

Po krátké době se u něj v ulici vžila přezdívka „Strejda Amerikán“,  a i v příbuzenstvu mu vlastně takhle říkali všichni. Jemu to očividně vyhovovalo.

„Máš tady ňákej dopis,“ volala ke mně z ulice přicházející kamarádka listonoška a mávala nad hlavou rukou, ve které držela velkou obálku.

„…je to z Ameriky a je to nějak tlustý, takhle choděj ouření věci,“ konstatovala důvěrně a pokračovala dál k sousedům.

Silná obálka oblepená jakýmisi nálepkami, ofrankovaná poštovními známkami patřičné hodnoty s velkými písmeny „USA“ . Byla to záhada, protože „za mořem“ byl jen kamarád příbuzné. Ten ale vyprávěl, že v zimě dělá v továrně na nábytek a v létě někde v Kanadě na farmě a nehodlal nám tím pádem nic posílat.

„Nooo, je to něco o dědictví,“ povídá kolega, který trochu umí anglicky, „Ale nechal by jsem si to raději úředně přeložit,“ dodal a začal listovat v diáři, kde měl různé kontakty.

„Tak víte co v těch papírech je?“ ptala se mne překladatelka.

„Máte se dostavit tadyhle do tohohle města v Americe, právní kancelář tadydle těch pánů,“ a ukazováčkem ruky dloubla do papírů, „Zdělil jste tam nějakou továrnu na perleťové výrobky.“

„Jo…a vízum a to všechno už máte prý připraveno na americké ambasádě,“ dodala s upřeným pohledem na mne. Zřejmě chudinka na vlastní oči nikdy neviděla vyjeveného milionáře. Jak jsem slyšel o perleti, okamžitě mne napadla myšlenka na Strýce Amerikána. Že on tam mizera jeden nechal potomstvo o kterém taktně pomlčel. A současně s touhle myšlenkou jsem si vzpomněl na horory s tahanicemi o dědictví.

„Ale jak to, že tohle přišlo zrovna na moje jméno?“ ptám se překladatelky, která jen krčí remany a usilovně ještě něco překládá a dělá si poznámky.

„Prostě jak je to tu psáno, odkázal to všechno jen vám, a ještě máte doložit tyto doklady,“ a znovu ukázala na řádky v dopise.

Ano, americký příbuzný jen mně samotnému odkázal svůj majetek? Po zjištění tohoto faktu jsem nechápal, jak člověk, kterého jsem nikdy neviděl a neznal ani z vyprávění, si vybral jen a jen mne a opominul celé své příbuzenstvo ze strany Strýce Amerikána, které jistě v Americe bylo.

Ale cesty lidí, zejména právníků a jejich styků jsou nevyzpytatelné stejně tak, jako cesty na finanční úřady, notářství a velvyslanectví USA.

„Máte čas tam se mnou zajít a tlumočit mi,“ povídám překladatelce, která přikývla.

Skutečnost, že musím ještě  za právníkem a potom znovu s tlumočníkem dát dohromady požadované podklady mne děsila stejnou měrou, jako výhled na informace z finančního úřadu. 

Pracovník amerického velvyslanectví nás přivítal s úsměvem, který mohl soupeřit s otevřenými vraty a na svém stole rozmístil několik tlustých spisů a zeptal se nás, co budeme s tím zlatým dolem dělat. Nechápavě jsme se s právníkem podívali na tlumočnici, která nám stejně nechápavý pohled opětovala, protože v dopise byla uvedena jen továrna.

„Zeptejte se ho kde tady mají toalety,“ povídám překladatelce, protože jsem se začal potit a … jak se to někdy a někomu stává při podobných jednáních, začínal jsem cítit, že musím velice rychle na toaletu.

 Na moji otázku pracovník ambasády ukázal na dveře,mávl rukou rovně a pak směrem doleva a já tím směrem vyrazil.

„Aúúúúúú,“ zařval jsem a ambasador, právník, překladatelka a s nimi i celé to bohatství zmizelo a jen já s celkem slušně propoceným pyžamem odešel na tu toaletu. Posvítit si na naražený prst od nakopnutí truhly, kterou moje manželka v ložnici postavila vedle postele, protože ji při malování bytu, které právě u nás probíhalo, nebylo možno dát jinam.

„Tak jakpak se vám to stalo?“ povídá ortoped, které jsem musel navšítivt.

„Noo doktore, nebude věřit, ale byl jsem si na americký ambasádě vyřizovat dědictví a nakopl jsem tam takovou pitomou trhlu co tam měli, když jsem šel na toalety,“ povídám s bolestí v tváři ortopedovi, který prohmatával opatrně můj pochroumaný prst.

„A co jste zdělil?“ zeptal se se zájmem a začal diktovat nějaké latinské názvy sestře, která je vyťukávala do počítače.

„Podle papírů co mi přišly jsem zdědil nejdřív fabriku na perleťové výrobky a potom, když jsme byli na té ambasádě mi řekli, že se vlastně jedná o zlatý důl… .“

Sestra přestala ťukat, chvilku bylo v ordinaci naprosté ticho a oba se na mne dívali.

„…ale jak jsem v tom stresu mazal na tu toaletu, tak jsem právě nakopl tu truhlu a pak jsem se probudil,“ povídám dál a bolestí jsem sykl, protože ten prstík pro prohmatání ortopedem přišel zase k sobě.

Oba se na sebe podívali, ortoped kostatoval, že takovéhle zdůvodnění úrazu ještě neslyšel a oba se se sestrou začali smát.

„Máte pravdu, dlouhé, pravdivé a dost úsměvné,“ odpověděl jsem a oba přikývli.

„Tak tohle budeme pane továrníku muset operovat,“ konstatoval se smíchem ortoped a začal listovat v kalendáři. Vypsal poukaz  na rentgen a pak, že prý bude řezat.

„Když řezat, tak řezat a čím dřív, tím lépe,“ říkám, protože se blížila moje sezona šlapání do pedálů s ostatními majiteli bicyklů.

V určený termín jsem se dostavil podle pokynu vymydlený, prý ostříhat si také nehet, umýt nožku, zajistit si odvoz  protože prý sám nedojdu nikam, a tak podobně.

Když jsem vstoupil do čekárny a usedl, bylo zde již několik dalších pacientů.  Z ordinace toho ortopeda jsem viděl odcházet pacienty, kteří buď bolestivě koukali na zavázanou ruku, nebo pajdali s ovázanou nohou a soucitně se dívali na nás, kteří jsme netečně čučeli na jiné tak jak to v čekárnách je zvykem. A čekali na provedení zákroku nebo vyšetření.

„Já jsem si sebou vzala raději berli,“ hlásila sestře při příchodu jedna starší paní.

„Ale vy jste tady, protože vám pan doktor bude léčit ruku,“ odpověděla sestra, a paní si zatím spokojeně sedla na lavici v čekráně, kde začala nervozně poťukávat tou berlí o podlahu.

Netrvalo až tak dlouho a sestra mne vyvolala.

„Tak tady si pane továrníku odložte, toto si vezměte na sebe, nožku si odmočte v tady tom lavoru,“ s úsměvem mi dávala pokyny.

Po půlhodince máchání a dezinfikování mé nožky v nějakém roztoku jsem skončil na operačním stole ortopeda, kde mne přikryli prostěradlem a hned se mne smějící ortoped ptal:

„Tak kdepak máte snímky, pane továrníku?“

„Já je měl přinést sebou?“ Asi blbější otázku jsem po půlhodině přípravy a dalších obstrukcích k operaci nemohl pronést.

„Vy je nemáte?“ podívala se na mne sestra. Po mém vyjádření to byla asi ještě hloupější otázka sestry, která se se zalíbením podívala směrem, kde ležel na stole dezinfikovaný skalpel.

„NE !“

Pitomější odpověď jsem v životě z huby nevypustil.

Ortoped skutečný odborník, který zřejmě ještě nikdy neoperoval továrníka a majitele zlatého dolu v Americe a také určitě větší pacifista a lidumil než já, se dlouze podíval z okna a když se mu vrátil zrak, s úsměvem na mne mrkl.

„Tak to uděláme bez těch snímků, že jo !“

A také udělal.

A dobře to udělal…

---