Balkónová etuda (o dvou dějstvích)

I.

Stojím na balkóně a kouřím. Jenom hledím před sebe a nic a nikdo mě nezajímá - což považuji za přímo královskou disciplínu v zabíjení času. Náhodou jsem kdesi zaslechl, že úplně stejným termínem označují někteří herci divadelní herectví, hudební skladatelé symfonii a filmoví režiséři krátkometrážní film. Nedokážu si pomoci, ale od jisté doby nacházím v kouření nezdravé zalíbení. Miluji pocit, že mohu kdykoli přestat. Že jsem stejně tak nezávislý jako závislý.

Na druhou stranu nemohu popřít, že změně místa bych se rozhodně nebránil. Naproti panelák a naproti němu další a další zase naproti němu. Buňka vedle buňky - stále častěji se mi stává, že naprosto ztratím orientaci. Bývám uvězněn v prostoru a čase. A nezřídka kdy bloudím městem jako náměsíčný. Přesto jsem rád, že jsem tenhle byt sehnal. Za nájem dám sotva polovinu toho, co vydělám a mám to tady přitom celé jenom pro sebe. Jsem zcela svým pánem, proto jsem k sobě před měsícem nastěhoval Martinu. Mohl jsem si to, tak říkajíc dovolit. Otec mi ostatně už odmala vtloukal do hlavy: „Dělej jenom to, co si můžeš dovolit.“

Při kouření se dobře přemýšlí. Člověku se uvolňuje hlava a taje svalstvo, cítí se potom jako fotbalový míč, do kterého přifukují pumpičkou vzduch. Každý nový nádech ho přivádí ke zcela novým myšlenkám. Vybaví se mu spousta věcí - představ, vzpomínek, emocí.

Měl jsem v hlavě představu o domku u malého lesíka, ukrývajícího ve svých spárech blankytné jezero, do něhož se noří desítky nahých ženských těl. Zdálky je pozoruji, schovávaje se v křoví. Jedna z žen si mě po chvilce všimne, přijde ke mně, chytí mě za ruku a odvede mě ještě hlouběji do lesa. Do tajuplné svatyně neřesti. A do svého klína.

Měl jsem v hlavě vzpomínku

na otce, jak mi máchá před očima smlouvou, upisující moji budoucí pracovní kariéru jeho firmě   na výrobu automobilových součástek;                 

na otce, který nedokáže sdílet svoji bolest s matkou a jejíž bolest nepřijímá;

na otce, který nikdy neřekne, že ho mrzí ta rozmlácená židle nebo urvaná klika od dveří.

Mám v hlavě už jen jedinou emoci. Nemyslím si, že vedu nejhorší život, ale nikomu by přece nemělo připadat směšné, že - chci odsud vypadnout. Že se chci stát jiným člověkem.

II.

Vedle v místnosti se začne na posteli pohybovat polonahé ženské tělo. Vyfouknu kouř a pootevřeným oknem nahlédnu přes záclonu dovnitř. Martina si mě hned všimne a začne se schovávat pod peřinu.

„Nečum,“ štěkne po mně a položí hlavu zase na polštář. Pod okem má ještě pořád malou modřinu.

„No tak už se nezlob,“ řeknu chlácholivě a podívám se na protější panelák. Úplnou náhodou se jedno z nekonečné řady oken otevře a objeví se v něm ženská postava. Nejprve postava, potom už jen trup a nakonec hlava vykloněná ven a ruka s cigaretou.

„Někdy se chováš jako kráva,“ řeknu a pozoruji ženu, spíš ještě dívku, jak se rozhlíží po sídlišti, „Musím tě přece trochu korigovat.“

„Korigovat?“ vykřikne Martina, zkope ze sebe peřinu a přiskočí ke skříni, „Děláš si srandu?“ Zatímco se obléká, pokračuje ve svých stížnostech: „Když někam jdeme, vůbec se ke mně nemáš. Chováš se jako buran, přehlížíš mě a ignoruješ. Především ignoruješ. Všichni si pak myslí, že mě máš jenom na šukání. Kdys mi naposledy řekl, že mi to sluší, že jsem pěkná? Kdy? Nejspíš si to ani nemyslíš.“

Někteří moji kamarádi si ji potají dobírají kvůli jejímu nosu. Vždycky, ať je jakákoli roční doba, vždycky ho má pronikavě rudý a ční z její tváře jako osmahlý škvarek, jen stěží si tedy mohou myslet, že ji mám jenom na šukání. Martina nezná moje kamarády, nemůže mít ani tušení, co jsou doopravdy zač. Zdá se mi, že je považuje za filosofy a nedostižné duchovní autority. Ráda na nich hledá vlastnosti, které nenachází na mně.

„Nechceš na to už zapomenout, miláčku?“ řeknu prosebně a přitom fascinovaně hledím do protějšího okna, „Jsi pěkná, nejpěknější ze všech.“

Dívka neklepe popel do popelníku, ale špičku cigarety pokaždé jen decentně otře o okraj parapetu. To se mi líbí a snad mě to nutí hledat v tom jednoduchém pohybu nějaký skrytý smysl. Snad chápu, že si věci až příliš idealizuji. Odjakživa mám v sobě kus romantika.

„To říkáš jenom tak, abych už byla zticha,“ prohlásí Martina a už oblečená si lehne na postel. Začne nahlas přemýšlet: „Kdybys měl možnost, kdyby se ti naskytla opravdu skvělá příležitost, podvedl bys mě?“

Najednou dvě rychlé akce: cigareta padá dolů, pět pater, pět bytů, a ruka s cigaretou, vykloněná hlava, trup a nakonec i celá postava mizí v okně.

„To nevím,“ řeknu a pořád nevěřícně hledím na nyní již zavřené okno.

„Nevíš? Jak nevíš?“

„Samozřejmě, nevím. Nevěru nejde nikdy vyloučit.“

Martina uraženě pronese: „To mi nemůžeš aspoň zalhat?“

Žaluzie, které byly až doposud zatažené, se náhle nahrbí a ve škvírách mezi nimi se objeví oči, které hledí přímo na mě. Několik vteřin jim hrdinně pohled oplácím, ale potom se raději zadívám jinam. Znovu zdvihnu hlavu, ale oči už jsou pryč. Nervózně típnu cigaretu a vkročím dovnitř do bytu.

Představím si, jak dívka, de facto moje sousedka, právě říká svému milenci ležícímu v jejich společné vyhřáté posteli: „Přece dobře víš, že bych tě nikdy nepodvedla.“

Zamyšleně pohlédnu na Martinu. „Už se na mě, prosím tě, nezlob. Už ti nikdy neublížím,“ řeknu a ačkoli nemohu něco takového vědět, nepřipadám si jako lhář.

Lehnu si vedle ní a pohladím ji po obličeji. Něco jí zašeptám do ucha. Připomene mi matku.