Felix, halucinogeny a nešťastná náhoda

Bylo něco mezi večerem a nocí. Potřeboval se nějak uklidnit, setřást ze sebe ten pocit beznaděje. Pustil si tedy hrací skříňku a začal si zpívat písničku, kterou měl rád už jako malý kluk. Zpíval, poskakoval a křepčil. Věděl, že jsou tu. Přišli. Gangsteři, kterým patřil ten náhodou objevený kokain. Nedbal, že se blíží jeho konec. Zpíval dál. Navzdory velmi pochmurné atmosféře a hmatatelnému napětí ve vzduchu se Felix cítil s každým tónem lehčí, šťastnější. Sklíčené barvy kolem něj začaly blednout, střídaly je barvy duhy. Z noci se stával den, z noční můry krásný sen. Svět mu z nevysvětlitelných důvodů díky té písni připadal mnohem hezčí. Nebo to byly ty halucinogeny? To Felix neřešil. Cítil se v té chvíli volný, lehký, ale hlavně šťastný. Pomalu roztáhl křídla, odlepil paty od země a nechal se kolébat vánkem. Bezstarostný, unášen na vlnách něžné vzpomínky vetkané do písničky z raných let. 

A potom, zničehonic, přišla ohlušující rána. Tou to začalo a vlastně i skončilo. Vše se seběhlo tak rychle. Dřív krásné barvy se smísily v šílenou spleť, rotovaly, kroutily se. Nebe se trhalo, až z něj zbyly jen cáry. Svět kolem křičel, ječel, vřískal v příšerné agónii. Motýlovi vykvetl na hrudi rudý květ. Jak se ještě před chvílí Felix lehce vznášel, nyní se vražedným tempem řítil k zemi. Ozvalo se prasknutí, při kterém běhá mráz po zádech. A pak už nic. Po krajině se rozlilo spásné ticho, narušované pouze sladkou melodií hrací skříňky.