Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDoplňkoví specijáli k deníčku miški Hriski - 4.
Autor
pavlikovaruzenka
Sobota
Deníčku, sem úplně bes sebe! Víš co mi babička provedla? Večer, diš sme si povídali, jak budeme slavní cestovatelé a babička nás bude mít taki na stěně u sfích slavních známích, tak babička vitáhla album a ukazovala nám další obráski. A taki nám viprávjela zajímaví příbjehi některých miší. A najednou povídá, „a tadi máme Hrisku, diš bila maličká.“ Deníčku, já tam bila na obráscích úplně nahatá! Krve bi se ve mně nedořezal, jak říká maminka, diš vikládá, jak zažila něco hrůzního. Ve mně bi se krve taki nedořezal, málem sem s tí hanbi omdlela. A Šipka i Zozáček se chechtali a Zozáček řekl, „jééé, ti si bila roskošná.“
Deníčku, tak si mislím, že babička strácí na starí kolena soudnost, jako teta Delfína. No vjeřil bis tomu?
Já sem křičela, „babičkoo, nééé!“ A babička na to klidně, „Hrisko, na nahotě přece není nic špatního a Šipka i Zozáček určitě mají doma takoví památeční obráski, jak bili maličcí.“
„Nooo, já mám,“ řekl Zozáček a Šipka řekla, „já taki mám.“ A já sem řekla naštfaně, „no, to máte, akorát, že je nigdo neukazuje návštěvám.“
Ale oni se všichni smáli, i babička a řekla, „určitě ukazuje.“
Tak sem se uš pak musela smát taki, ale diš si na to vzpomenu, tak mi eště furt hanbou rudne čumáček.
Ještě, že sme to pak zamluvili. Viprávjeli sme babičce, jak se chistáme do Afriki a ulovíme nějakého tigra. Ale babička řekla, „děti, f Africe přece tigři nežijou.“
Mi sme teda vykulili oči a Šipka řekla, „co teť?“ na tí velikánskí kočki sme totiš bili nejvíc zvjedaví, a pak eště na tí sloni, co se miší bojí.
„Ale zato sou tam lvi,“ řekla babička. „to sou taki obrofskí kočki a taki řerou zvířata, eště vjetší, neš sou sami.“
„I lidi?“ Zeptal se Zozáček. A babička řekla, „ano.“ Tak sme se hnet uklidnili a pak nám babička eště našla obrázek takovího lva a Zozáček řekl, „hele, vipadá skoro jako zlí kocour Šfejca.“
Nooo, možná vzdáleně, ale hnet sme se toho chytili a všichni sme po sobje mrkli. Bilo nám to okamžitě jasní, že si na dobrodruhi zahrajeme zatím jako, u babički na zahrátce. Bude to dobrí trénink pro přežití f divočině. Zeptala sem se babičky, jestli bi nám mohla usušit nějakí maso, abisme f Africe nestrádali hladi a babička řekla, „budou stačit řísky?“
Mi sme hnet řekli, „ano,“ i diš to není to stejní, to je jasní. Ale zase, diš je to nanečisto, tak to de, a taki, říski máme moc rádi.
Neděle
Deníčku, tak to ti teda řeknu, musím fakt babičku pochválit. Diš sme se ráno probudili, tak uš voněly řísky a eště tfarohoví koláč. Babička říkala, „f divočině vyhládne, fšak to znám.“
Přišlo mi to podivně tajemní, jako bi tam babička uš něgdi bila a nevím proč o tom nigdi nemluvila. Ale nemjela sem čas o tom přemíšlet, protože Šipka se Zozáčkem poskakovali radostí a Zozáček zas babičce políbil tlapku, jako tehdi, diš sme jeli na ten vílet, abisme mjeli zážitek na celí život. Já sem ji dala velkou pusu a řekla sem, „ti seš nejlepší babička na celím sfjetě.“ A Šipka taki dala babičce pusu a řekla, „to je pravda“ a Zozáček řekl, „je.“
Babička se smála a fšechni tři nás objala a řekla, „vi ste mi ale povedená trojka.“ A pak sem se smáli všichni.
Eště nám babička půjčila různí korále a cingrlátka, abi sme mjeli čím obdarovat domorodí, divokí miši.
Hnet po snídani sme virazili. Krisík uš nertpjelivje čekal u brički a mjel nachystaní kopí, se kterími budeme lovit divou zvjeř. Luki a šípi si vyrobíme aš f dívočině, abisme se zbytečně nezdržovali, cesta je daleká.
Pak sme objížděli s bričkou kolem zahradi a chfíli sme dicki šli pješki. Bilo to fakt únavní. Divočina není žádní peříčko. Sluníčko sfítilo jako diví, horko úplně jako f Africe, brička se těško prodírala přes padaní listí. Eště, že nás to napadlo, udělat si takoví trénink. Potom sme vilezli na skálu. Teda, bila to zídka, ale jako skála a číhali sme na lva. Jako na toho darebáka Šfejcu. Ale Švejca nigde. Tak Zozáček řek, „deme hledat toho lva, bude f doupjeti. Krisíku, jak to vipadá s našimi tunely ve skalách?“ a Krisík řek, „fše f pořátku.“
Ftom se objevili domorodci. Jako polní miši. Tak to bilo překfapení. Hnet sme jim dávali dary. Domorodci poulili oči a nejdříf nám vůbec nerozumjeli, ale mi sme jim to všechno visfjetlili a oni řekli, „to se nám líbí.“
Ale Zozáček řekl, „musíte mluvit domorodím jazikem.“ Tak to jeden z nich skusil a řekl, „gugli mugli, šuti fís“ a ukazoval na košík, gde sme mjeli sušení maso, teda říski a koláč. A ostatní to hnet taki skusili, krásně brebentili po Africku, aš sme se museli všichni smát.
Tak sme všichni jedli naše zásoby a Afričani se olizovali aš za ušima a mi cestovatelé taki. Pak sme bubnovali na bubni a tancovali rituální tance, abi sme bili chránění přet démoni a hlavně před lvem, abi nás nesežral. Pak řek Zozáček, „dem.“
Mi dobrodruzi sme zdolali skálu, domorodci podzemní kripti a sešli sme se všichni pot oknem lva. Afričané se klepali strachi a nervózně brebentili, „klefti, kukli, šálom fik“ a podobně.
Mi se Šipkou sme taki mjely hrozní strach, ale nemohly sme to dát najevo, to bi se nehodilo. Všichni sme opatrně nakoukli přes okno a začali se chechtat jako blázní. Lev si tam klidně chrněl na polštáři a ten polštář mjel růžoví volánky.
Ftom se lev Šfejca vzbudil, vycenil zubi a mi vikřikli.
Zbitek ti deníčku dopíšu zítra. Bil to těškí den a uš musíme jít všichni spát, abi sme mohli pokračovat f útrapách dobrodružního života.
Tak dobrou noc.
Zlí kcour Šfejca, na sfím polštáři s volánkama. Zrovna se probudil. Ilustrace - paní hanaka.