Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTráááápení s krááálíčkem
Autor
vlaštovka
Chtěla jsem bláznit, hrát si trošku
a dole něco hopkalo si,
mělo to kopretinu v oušku.
“Chyť si mě,” křiknu, “ no tak, prosím!”
~*~
Ten chlupáč v bílém, roztomilý,
ten maličkatý popleta
nezůstal v klidu ani chvíli,
skotačil, běhal... - nelétal
Volala jsem ho na oblohu,
vypadal jako obláček,
jak rozsypané květy hlohu,
v nich nakrčený čumáček
Jenže ta něžná kupka krajek,
seshora jako živý sníh,
co ani v létě neroztaje,
jen krajky a dvě oči v nich,
to bílé klubko kutálecí,
ten maličkatý popleta,
ta nejzvláštnější ze všech věcí
- jak je to divné - nelétá
~*~
Týden jsem byla trpělivá,
učila, jak má tajit dech,
jak zvednout hruď a jak se dívat,
jak prohnout křivku na zádech...
Za úsvitu jsme vítr sáli
a volali ho, když tma řídla,
a připravení vzlétnout stáli.
Pak jsem si všimla - neměl křídla...
~*~
Jak mu to říct, že nepoletí,
někdy jsou všechna slova těžká
Králíčci jsou jak malé děti,
sny včerejška a přání dneška
Před námi sráz a kolmá stěna
on, chundelatý králíček,
má pírka vzduchem rozechvěná,
a vítr s hudbou rolniček...
Už napůl v letu do povzdechu
zase jsem křídla složila si.
"Podívej, co je tady mechu,
vítr je slabý, usnul asi...
proběhnem mechem, stezkou dolů,
a necháme ho dneska spát,
jednou se vrátíme sem spolu,
teď toho nech a pojď si hrát."
Ten bílý, hebký chomáč květů
vážně se na mě zadíval
a v očích ještě touhu letu
beze slov, moc smutně se ptal.
Zkusila jsem to ještě znova,
přejela křídlem po peří...
Co měla jsem mu asi... slova
jsou někdy těžší, než je hřích
Musela jsem to zopakovat.
Králíček... chápe...? Nevěří...
Tlapkou si zkouší oči schovat
- že by to nešlo bez peří?
~*~
Napnul se od ocásku k hlavě,
roztáhl tlapky, přivřel očka
a rozběhl se tvrdohlavě.
Chviličku letěl... spadne? Počkat!
Vítr je dobrák, starý známý,
nabral si do plic dechu dost
a v náručí, v němž ptáky mámí,
králíčka houpá pro radost
Měkce mu foukl do kožíšku
načechral lehce bílé chmýří
nabral s ním v kruzích rychle výšku
a k nebi, k ptákům, k slunci míří
Rozpjatá křídla, chvilku váhám
a pak se zlomí pevná zem
a pluji vzduchem ke svým drahám.
Jsem vlaštovka, jsem pták... já ... JSEM
Potichu kroužím nad chlupáčem,
září mu v očích plachá krása,
jako když prvně letí ptáče
Prohnout se v zádech, vítr nasát,
utonout v hloubce nedozírné
jen hladce klouzat, jen se chvět...
Vítr se unavil a mírně
odnesl bílé klubko zpět
~*~
Motá se hlava králíčkovi,
ale je pyšný jako král
Chtěl něco říct, však nedopoví,
poskočí, vzdychne, sedí dál
Zamrká, stříhne jedním uchem:
“
JÁ UMÍM LÍTAT, rozumíš?”Ještě že neslyší, jak vzduchem
vítr se směje: “Neumí...”
Chce se mi nejdřív taky smát,
jenže pak hlavou projde mi,
že má pravdu, můj kamarád.
Vždyť LETĚL! Králík – nad zemí!
~*~
Jsme možná sami malí, slabí,
ale kdo věří, dokáže tu,
když náruč nebe tolik vábí,
že každý z nás je zrozen k letu
~*~
Jsem vlaštovka, jen hloupý pták,
ale teď, každé pondělí,
i když to není jenom tak,
učím se hopkat v jeteli.
~*♥ *~