Vyzpytatelné cesty - boďák / první verze scénáře

Vyzpytatelné cesty

verze 1

magisterský film KR

scénář Vít Zapletal, Václav Hrzina

otec (62) a matka (59), synové Libor a Jiří

Libor (34), jeho manželka Jana (32)

Jiří (28), jeho syn Dominik (7), jeho dívka Nikol (20), s kterou je dva roky

kněz (37)

otcův kamarád (75)

zdravotní sestra (25)

soused (55), sousedka (55)

taxikář (38)

1

(titulková sekvence)

Ráno, pozdní jaro, středa; venkovský dům, obklopen listnatými stromy, od vesnice vzdálený asi 400 metrů; před ním na příjezdové cestě stojí sanitka, majáčky vypnuté; z domu vyjde pomalým krokem žena s francouzskou holí a muž s kufrem, oba kolem šedesátky, mluví o lázních, o nějaké minerálce, loučí se; zavazadlo saniťák naloží do vozu, žena nastoupí a sanitka odjíždí; muž se vrací do domu;

stojí u stolu v kuchyni, dožvýkává sousto snídaně a mezitím opravuje nějakou manželčinu věc; jde po schodech nahoru do pokoje a cosi hledá ve skříni; mimoděk našel jakousi koláž,

prohlíží si ji, pak ji jako na výstavku opře o hřbety knih na poličce a hledá dál; věc najde a jde zpátky dolů; ukousne si další sousto a krajíc zas položí na talíř, obejde stůl a věnuje se dál opravě zařízení, teď zády ke kameře; sesune se po hraně stolu na zem a jemně se chvěje, což po chvíli ustoupí;

leží ve stejné pozici několik minut, hodin; ráno přejde v dopoledne, poledne, odpoledne; mezitím otevřeným oknem do pokoje vlezla kočka a olísala se kolem něj, pak skočila na stůl a snědla salám z talíře; bylo slyšet několik v dálce projíždějících aut, pokřikující děti, psa, ptáky, sousedku volající něco na kolemjdoucí; chvíli po místnosti létala vosa a pak dlouho narážela do skel oken, než se dostala ven; měnilo se světlo podle mraků, které proplouvaly před sluncem; zvonil telefon;

2

Pozdní odpoledne; čtyřiatřicetiletý Libor jede tramvají centrem Prahy, otravně pomalu a přerušovaně; míjí je pod okny desítky lidí rychlejších než tramvaj; Libor zvedá telefon, představí se; „Ano, suploval jsem v 7.A v pondělí dějepis, to jsem já. Ne, není to můj obor, to máte pravdu. Kdo Vám vlastně dal moje číslo? Ředitel? Ano, vyprávěl jsem děckám něco o FEDu, o Nixonovi, o Buschově politice post-bipolárního světa… To nejsou žádné konspirační teorie, všechno je doložené, oficiální, všeobecně známé, jen to není v osnovách. Chtěl jsem mluvit o něčem zajímavém, když už jsem musel suplovat. Já neříkám, že rodič nemá právo… Ale počkejte… No tak si ztěžujte, jak chcete. Já si nejsem vědomý žádného přestupku proti jakémukoli řádu…“;

Kamera se mezitím věnuje uším, vlasům, pokožce, potu cestujících; opodál v tramvaji sedí obézní žena začtená do bulvárního deníku, děti s iPhony hrající on-line hry, cizinci s mapou Prahy, na které je víc reklamní plochy než samotné geografie; hubený nehezký mladík kolem šestnácti sedí a nenápadně sleduje stojící pětadvacetiletou i na letní měsíce relativně odvážně oděnou dívku; Libor těká pohledem po cestujících i ulici venku a stále argumentuje do telefonu;

3

Podvečer, byt v pátém patře, někde v Holešovicích, Libor přišel právě domů, jde rovnou do koupelny, která má vchod z kuchyně, a omývá si studenou vodou tvář, utírá se do ručníku; zadívá se na chvíli oknem ven do dvora, než uslyší přicházet manželku; nevšimla si ho; aniž by se skrýval nebo napomáhal své nenápadnosti, může skoro celých dvacet vteřin sledovat s úsměvem Janu, která si na židli odkládá kabátek, rozpouští si vlasy, přejela pohledem po nových dopisech na stole, napila se čaje, který zbyl v hrnku od rána, protáhla se a zívla, než si konečně Libora ve dveřích do koupelny všimla; stojí proti sobě, vzdáleni asi tři metry, mlčí, jen se na sebe jemně usmívají, dalších dvacet vteřin; pak Libor pomalu vykročí, obejmou se, políbí; Libor jde do pokoje, Jana po chvíli přijde taky a převléká se; přitom:

„Sehnala jsem polohovací postel, pro tvoji mámu.“

„Kde?“

„Jeden kolega kolegy… umřel mu nedávno otec, ležel na ní dva roky. Asi taková klasická nemocniční, stará přes dvacet let. Mohli bysme ji dát dolů do obýváku a táta by spal na rozkládacím gauči vedle.“

„Hm…“

„Zadarmo. Ale musíme ji převézt z Čáslavi.“

„Půjčíme vlek od Petra.“

Libor Janu sleduje, jak stojí v podprsence v protisvětle od oken, obléká si volnou domácí košili; zvedne se a jde k ní, políbí ji na rameno;

Jana:

„Jak dlouho bude máma ještě schopná chodit nahoru po schodech?“

„Nevím… Doktor říkal, že jestli jí teď ten týden v lázních pomůže, mohla by chodit až do zimy. Ale do přízemí bych ji přestěhoval co nejdřív.“

„Jo?“

„Hm.“

„Ale asi ne rovnou na tu polohovací postel, co?“

„Proč?“

„No, tak… Aby to nebrala, jako že ji pomalu připravujeme na smrt.“

„Prosimtě, ta to má srovnaný. Nějaká polohovací postel ji nerozhází.“

Pak chvíli hovor na jiné téma, s decentními něžnostmi; Liborovi začne zvonit telefon, podívá se na display – mama –, řekne: „My o vlku…“ a zvedne to; chvíli mluví, je čím dál vážnější; Jana ho sleduje, nechápe kontext Liborových kusých vět; když pak Libor domluví, řekne:

„Táta měl mrtvici, je v nemocnici. Nemohla se mu dovolat. Našli ho sousedi. Máma chce hned zpátky domů.“

Oba chvíli mlčí, překvapení, pak Libor dodá:

„Zavolám Jirkovi… a asi rovnou pojedem, co?“

Pokřižuje se, Jana pak taky.

4

Večer, Libor řídí, Jana na sedadle spolujezdce pomalu usíná;

5

Noc, v lázeňském městě, před ubytovnou vyzvedávají matku, otáčí auto a jedou stejnou cestou zpět;

6

Pár hodin do rána trojice počká v domě, nikdo nespí, jen sedí v kuchyni u čaje; jak kámen tvrdý půlbochník chleba na stole, žluklé máslo na nedojedeném krajíci; kočka;

7

Ráno v nemocnici, matka, Libor a Jana s lékařem na chodbě: „Mozek byl bohužel tak dlouho nedokonale prokrvený, že byly narušeny mnohé z oblastí řídících chod vnitřních orgánů. Je v podstatě vyloučeno, vzhledem k věku pacienta, že by se současný stav mohl jakkoli zlepšit. Naopak je možné, že konec přijde bez jakékoli předchozí indicie, prakticky kdykoli. Játra nefungovala moc dobře už před mrtvicí, bude se mu teď pravděpodobně vlastně jen víc a víc snižovat imunita. Zároveň ale pacienti v takovém stavu mohou žít ještě několik let. Je na vás, jestli ho necháte u nás nebo využijete domácí péči, ale popravdě mu tady nemůžeme nabídnout o moc víc, než co by sestra domácí péče obstarala při klasické každodenní návštěvě.“;

pak se jdou podívat na otce; nehýbe se, jen lehce mhouří oči a přeostřuje z jednoho hosta na druhého;

8

Osmadvacetiletý Jiří vstává, hledá svůj telefon a zapíná ho; pije vodu z vodovodu ze skleničky od vína; kolem lítá sedmiletý Dominik, dvacetiletá Nikol leží dál v posteli;

Jiří volá Liborovi, co se děje, mezitím Nikol zůstává v jiném pokoji s Dominikem, s kterým se o samotě cítí podivně nejistě; Libor z telefonu: „Máma trvá na tom, že ho máme hned převézt domů. Nechce ho nechat v LDNce ani den.“; Jiří neví, co nejdřív dělat; pak se rychle rozhoduje nechat Dominika tady s Nikol a jet za otcem, což se Nikol moc nelíbí; Jiří tedy pojede s Dominikem a Nikol posílá do Prahy, což se jí taky nechce; Jiří se tedy zeptá a počítá se zápornou odpovědí:

„Tak co jako? Chceš snad jet s náma? He? Jestli chceš, pojeď.“

„Tak jo, pojedu…“

„Neblázni. Zrovna teď?“

„A kdy jindy? Zase se měsíc neuvidíme?“

„Ale tohle je prostě… Chápeš to? – tátu trefil šlak. Je tam celá rodina. Nikdy tě neviděli.“

„Tak mě konečně uvidí.“

9

Sanitka a Liborův vůz přijíždějí k otcovu domu; vykládají otce na nosítkách a stojan na kapačku;

10

V taxíku, Jiří sedí na sedadle spolujezdce, Nikol a Dominik vzadu; z rádia hraje písnička;

11

Otec je už uložen na gauči v obýváku, je napojený na kapačku, zdravotní sestra a lékař vysvětlují Janě a Liborovi, co dělat do jejich zítřejší návštěvy; matka sedí na židli u gauče a sleduje tvář otce; sestra a lékař odjíždí; Libor už notně ospalý ještě navrhuje, že by měl někdo zajít pro kněze kvůli poslednímu pomazání, ale nikdo se k tomu v tu chvíli moc nemá, tak prý půjde sám; v tu chvíli přijíždí taxík; Jiří seznamuje Nikol s ostatními, Jana jde s Dominikem hned na procházku, aby tam teď nezavazel; Jiří se chce zapojit nějak do dění, ale není už co dělat, jen zajít koupit nějaké potraviny a pro kněze; domluví se s Liborem, že tedy za chvilku vyjdou, a jde se podívat na otce, sám; když ho vezme za ruku, otec se mírně, radostně usměje, což dosud od mrtvice na nikoho neudělal; Nikol jakoby si nikdo v tu chvíli moc nevšímal, zůstala stát na chodbě s trochu tísnivým pocitem;

12

Jana a Dominik na procházce, jdou podél lesa kousek za domem;

„Jak se ti líbí u tatínka?“

„Líbí, ale už se těším, až se maminka vrátí. Táta vaří pořád ty samé věci.“

„A Nikol nevaří?“

„Nikol vaří taky ty samé věci, ale zase svoje.“

„A kdy se maminka vrátí?“

„Ve středu. Říkala, že bude tak opálená, že ji ani nepoznám. Jako černoch. A říkala, že se možná vrátí s nějakým černochem.“

Jdou dál a Dominik se jí po chvíli vyptává na to, co se děje s dědou a co je to smrt; „Když leží a nehýbe se, tak je už mrtvý, ne? Tak co je to teda mrtvý?“;

13

Libor s Jiřím přicházejí na faru, zvoní, nikdo nějakou dobu neotvírá, mezitím Jiří sleduje skupinu dětí přetahujících se o štěně / lasičku, které má jedno z nich na vodítku; pak otevře mladý kněz, z kontextu evidentně ne ten místní, který je prý zrovna pryč a tento je teď u něj náhodou dnes na návštěvě, pomáhat večer se zpovědí farníků; Libor vysvětlí situaci a mladý kněz se nabídne, že hned půjde; cestou se baví o Liborově práci na gymnáziu a knězově působení v klášterním kostele Karmelitek; Jiří celou dobu mlčí nebo se jen lehce ironicky usmívá; Libor: „Když mi bylo dvacet, taky jsem uvažoval o vstupu do nějakého kontemplativního řádu, ale pak jsem si uvědomil, že mě k tomu vede strach ze světa, z života ve společnosti. Měl jsem pocit, že v klášteře je život každopádně jednodušší, co se týče odpovědnosti. Tak jsem si to zakázal. A krátce nato jsem se zamiloval a oženil.“; kněz: „Otec Karel (místní farář) mi říkal, že tu má jednoho adepta na křest, který pořád nemůže sehnat kmotra. Lidi si totiž povídají, že ten kluk podepsal smlouvu s ďáblem, dějí se mu divné věci, a proto se chce nechat pokřtít. Jsem už s otcem Karlem domluvený, že do toho půjdu. Ale tak mě napadá, nechtěl byste Vy? Býváte tady často? Nebo pan bratr?“, Jiří: „Ne, ne… Já bych jistě nebyl moc dobrý vzor. To Libor je náš rodinný světec.“, Libor: „Teď kvůli rodičům tu budu asi velmi často. Nejsem taky ale zrovna dobrý příklad katolíka. Přísahal jsem sám sobě, i když se mi jinak přísahání příčí, že církev nikdy neopustím, i kdybych zjistil, že mají více pravdy protestanti nebo pravoslavní. Byl by to eskapismus. Naopak chci zůstat součástí katolické církve právě se svými názorovými odlišnostmi. Hus a Luther taky nikdy neopustili církev, ale ona je.“; „Ztratil jsem dětskou důvěru v neomylnost církve. Bojuju s relativismem, který v dnešní době přemíry naprosto neověřitelných informací a názorů logicky velmi narušuje náboženství, které se zakládá na událostech starých dva tisíce let. Zpochybnit se dá dnes cokoli. A můj hektický život mi neumožňuje čerpat jistotu z kontemplace. Anebo je má chyba právě to, chyba nás všech – hektický život. Myslíme si, že nejde žít jinak. Nikdy to nezkusíme. Svět nám to vnucuje, a my se to bojíme odmítnout. Ani nás to nenapadne.“; „Jenomže co je to ten hektický život? U většiny lidí ve městě je to prostě starost o holou existenci.“; kněz: „Ano, víra se samozřejmě musí zakládat na v jistém slova smyslu jasných důkazech. Ale jsou to vždy důkazy naprosto osobní a nepřenosné. Vnitřní, intimní. Když je vyprávíme ostatním, většinou najednou zní směšně. Bůh komunikuje s člověkem přímo, zevnitř. Lidé spolu komunikují jen skrz smysly a díky snaze porozumět si. Proto nikomu z lidí nemůžeme předat svou zkušenost s Bohem. Vlastně žádnému z lidí nemůžeme opravdu předat jakoukoli svou zkušenost ani myšlenku, slovy to prostě nejde a nic jiného neumíme.“;

14

Kněz dokončil obřad, loučí se s Liborem, který už napůl spí, a odchází; Jana usnula na pohovce v kuchyni, matka sedí s nepřítomným pohledem u otce, Nikol sedí pod stromem u příjezdové cesty jako by trucovala, Dominik s ní o něčem mluví, Jiří kouří venku na lavičce; pak jde dovnitř a prochází bezcílně, lehce nervózně tichým domem, který je celkově nápadně vizuálně tmavší a studenější než začínající léto venku; Jiří brzy vyleze zase na slunce a zapálí si; začíná podvečer;

15

Večer, u večeře přemýšlejí, kde kdo bude spát, a co s Dominikem, který teď začal trochu smrkat a kašlat, v domě, kde leží otec postupně ztrácející imunitu; Nikol mluví o sobě, není jí to moc příjemné, vyptává se jí především matka;

16

Noc, Nikol, Jiří a Dominik v jednom z pokojů, Nikol by chtěla o něčem mluvit, ale před Dominikem to nejde, tak se s Jiřím snaží komunikovat beze slov, Jiří ale zavře oči a spí;

17

Jana a Libor v jiném pokoji mluví o smyslu bolesti;

„Proč se to muselo stát?“

„Nevím.“

„Nebylo by snad lepší, kdyby umřel? Máma je z toho úplně na dně. Počítala s tím, že se o ni bude starat, až na tom bude opravdu špatně. A teď se budeme starat o oba. Beztak do měsíce přestane chodit.“

„Nějaký smysl to asi má.“

„Jaký smysl? Je to jenom zbytečná bolest a starosti.“

„Bolest není nikdy zbytečná. Doufám.“

„Přestaň s těma kecama. Samozřejmě, že je zbytečná.“

„S takovým pohledem se přece nedá žít. Kolik by pak bylo na světě zbytečného utrpení?“

„A jaký je podle tebe smysl utrpení?“

„Jsi křesťan… Celé křesťanství je snad založeno na schopnosti přijmout utrpení. Má to různý smysl. Bolest například člověka vychovává k empatii. Já nevím. Tu obrovskou síť božích záměrů člověk samozřejmě nikdy nemůže prohlédnout. Jde jen o to, nebránit jim.“

Jana po chvíli:

„Takže člověk vlastně nemůže dělat vůbec nic, aby nenarušil skrytý běh Božích plánů? A to, že pět let nemůžeme mít dítě, má podle tebe taky nějaký smysl? Myslíš, že se mi v osmdesáti narodí nějaký prorok? Nebo co?“

„Proč to překrucuješ?“

„Řekni mi… Proč o tom konečně nemluvit zrovna teď, když to tak dlouho obcházíme. Souhlasil bys s asistovaným početím?“

„Myslíš jako dítě ze zkumavky? Vždyť jsme o tom mluvili stokrát…“

„Naposledy asi před rokem.“

Libor dlouho mlčí; pak se k Janě otočí a chce se jí dotknout, utěšit ji, ale ona ho ostře odstrčí, lehne si a schoulí do klubíčka; Libor sedí chvíli vedle ní a cítí se jak kretén; pak odejde;

18

Libor jde dolů, chvíli jen tak sedí u stolu v kuchyni; všimne si láhve pálenky v kredenci, nalije si trochu do hrnku a vypije; přijde Nikol; chvíli mlčí, pak se baví o Jiřím; Libor při té příležitosti: „V porovnání s ním jsem nikdy nemusel nic opravdu závažného řešit. Neměl jsem nikdy žádné opravdové problémy, dokonce mi ani nikdy neumřel nikdo blízký, až teď… Když to vypadalo, že se naši rozvedou, měl jsem už sedmnáct, bylo mi to jedno, Jirkovi bylo deset a nenesl to nejlíp. Přemluvil Evu nenechat si vzít Dominika, i když jim tehdy bylo jednadvacet. Cítím k němu úctu, ať dělá cokoli, a snažím se ho chápat. Nemůžu říct nic jiného.“, Nikol: „Řekl mi, žes ho přemluvil ty, aby si nechali Dominika.“, Libor: „Opravdu? To není pravda. Nevěděl jsem o tom.“;

Nikol zívá, zas odejde;

19

Libor se vrací za Janou, druhá fáze nedorozumění; Jana jako by, zcela iracionálně, žárlila na Nikol; má nějaké podivné poznámky, Libor na ně ale vůbec neodpovídá;

20

Dominikovi se uprostřed noci zdá podivný sen o tom, že se něco děje s dědou; vzbudí se a dezorientovaný jde dolů do místnosti, kde leží děda a v křesle vedle něj spí babička; chvíli na dědu, který má oči otevřené, hledí a pak jde pomalu do kuchyně, vyleze na dřez, napustí trochu vody do sklenice a jde zpátky k dědovi, zakopne ale o práh, upadne, rozlije vodu po podlaze a převrhne stolek, který stál vedle dveří; vzbudí babičku i Jiřího s Nikol, kteří seběhnou dolů; v rychlosti tam uklidí, různé mokré a rozházené věci Nikol sesbírá a položí nahoru na almaru u stěny; jdou zase spát;

21

Ráno, Jiří s Nikol vstávají dost pozdě; když přijdou dolů, je tam jen matka s Dominikem, Jana s Liborem jeli na nákup; zrovna na odchodu je taky zdravotní sestra, která byla zkontrolovat stav otce, mladá, i když o něco starší než Nikol; Jiří s ní nevinně prohodí pár slov, z letmého pohledu Nikol na ně je jasné, že trochu žárlí; Jiří se jde podívat na otce a napadne ho, že by do pokoje mohl přinést gramofon a pouštět mu jeho oblíbené desky; jde pro něj nahoru;

22

Libor a Jana se vrátí, v otcově místnosti už hraje hudba; Libor se Jiřího ptá, jestli tuhle desku má otec opravdu rád, „No jasně. Nevíš, co poslouchal za hudbu nebo co?“; taky mu do zorného úhlu nashromáždil různé obrazy a fotografie z místnosti, aby otec nemusel hledět na bílou stěnu a strop; obrázek Panny Marie nechal viset nade dveřmi; Jana projde kolem, jde na toaletu, kde si všimne, že dostala menstruaci; spláchne a jde, po schodech nahoru, zavře za sebou dveře, rozbalí novou vložku a dá do kalhotek, s rutinním, lhostejným výrazem ve tváři; chvíli jen tak sedí na posteli, pak se tlumeně rozpláče;

23

Jiří jde nahoru do pokoje, kde spal, a až teď si všimne koláže opřené o knížky na poličce, vezme ji do rukou a prohlíží si ji, evidentně na něj nějak zapůsobila;

přijde Dominik a vyptává se, Jiří říká, že tu koláž udělal těsně předtím, než potkal poprvé jeho matku, protože mu tehdy ukradli foťák a on nemohl, než si vydělal na nový, dělat nic jiného, tak sbíral časopisy a lepil koláže; Jiří začne ve skříni hledat další svoje staré koláže/konfrontáže, ukazuje je Dominikovi;

24

Jiří najde v domě nějaký starý nekvalitní digitální fotoaparát a jde na procházku, z otevřeného okna otcovy místnosti zní starý americký jazz; přijde až na kraj vesnice, sedne si na vyvýšenou stráň s dobrým výhledem na krajní ulici a pozoruje, jak tam někdo něco dělá; pak fotí všechno možné kolem a fotky hned zase maže;

25

Matka, v rukou růženec, s Dominikem venku před domem tiše sedí na slunci; Libor sedí dlouho sám u otce a pravděpodobně se modlí; pak jakoby mu zkoušel něco říct, ale rozmyslel si to; do pokoje vejde Jana, něco vezme a jde zase pryč, Libor jde za ní, už v jiné místnosti řekne bez kontextu: „Je jako dítě, novorozenec, úplně bezbranný.“; vezme si něco malého k jídlu a odejde, zůstáváme v kuchyni sami s Janou, která mlčky připravuje oběd; vejde Nikol, ptá se, jestli může nějak pomoct, Jana zdvořile odmítá; Nikol mlčky sedí, sleduje mimoděk pořád Janiny nohy, pak začne o něčem mluvit, aby nebylo ticho, čímž Janu pobízí taky k hovoru; Jana jí dá najevo, že se jí vůbec mluvit nechce, a hned lituje, jak zbytečně ostrým tónem to řekla; po chvíli uprostřed práce nechá nádobí i ingredience ležet a jde pryč; na chodbě zaváhá, jakoby nevěděla, kam vlastně jde, až zamíří k místnosti otce, vejde tam, sedne si do křesla zády k otci a je jí zase do breku; sleduje přes okno matku, která vsedě usnula, a Dominika, který se vzdaluje po příjezdové cestě, po které k domu zároveň míří jakýsi starý pán s láhví v ruce; projde kolem okna, probudí matku a mluví s ní, jeho kroky jsou slyšet na chodbě, vchází do místnosti, zdraví se s Janou, která hned vstává z křesla a jde na druhou stranu místnosti, k oknu, a mlčky asi pětasedmdesátiletého hubeného muže sleduje; ten si krátce prohlédne nehybného otce, pak otočí křeslo k posteli, sedne si, z kapsy vytáhne dva panáky, jeden zas vrátí do kapsy, do druhého si nalije a hned vypije, zase nalije, položí láhev na zem a se skleničkou v ruce, mlčky, aniž by se díval na otce, chvíli sedí a přemýšlí; Jana ho mezitím sleduje; muž po chvíli do sebe panáka zase obrátí, strčí skleničku do kapsy, vezme láhev, poplácá otce jemně po rameni, a se slovy „Tak nazdar“ k otci a „Nashle“ k Janě odchází; zavře za sebou dveře, Jana se pak ještě chvíli dívá na otce, a její smutná nálada je z nějakého důvodu pryč; promne si pomalu oči, jde do kuchyně a pokračuje v přípravě oběda; Nikol už v kuchyni není;

26

Jiří na stráni usnul, na slunci; tiše přijde Dominik a vzbudí ho šimráním stéblem trávy v uchu a smíchem; zvednou se a jdou do vesnice;

27

Libor našel v knihovně nějako knihu a čte si, ve zvuku citát z knihy; přijde Nikol a ptá se, co to čte; vypráví jí o knize a o tom, že rodičům celá léta k narozeninám a vánocům kupoval různé knihy, které pravděpodobně nikdy neotevřeli, včetně této; Nikol se pak zeptá, jestli Libor neví, kde je Jiří;

28

Jiří s Dominikem se vrací k domu, před ním čeká Nikol; Dominik jde dovnitř, Nikol si chce s Jiřím konečně promluvit; jdou na další procházku; řekne jí mimo jiné: „Nebudeš nikdy šťastná, protože ti nezáleží na tom, jak se věci opravdu mají, ale jen jak se jeví ostatním.“

29

Oběd, tichá domácnost, kterou narušuje jen Dominik, který nemůže pochopit, proč se v otcově místnosti nemůže dívat na televizi; Jana se ptá Nikol, jestli s ní nechce jít do lesa na ostružiny;

30

Jiří otci instaluje do zorného pole další obrázky; přijde Libor, Jiří ho požádá, jestli by pro něj nemohl něco udělat; jdou mimo možný doslech otce a Jiří Liborovi vysvětlí, že dnes chce s Dominikem odjet, a jestli by to nějak Nikol nevysvětlil; vlastně se s ní chce asi rozejít a taky nechat svůj byt, který je na něj už teď dost drahý; má prý nějaké dluhy, což chce vyřešit tak, že pojede pracovat asi na rok pro nějakou fotografickou agenturu do ciziny; Libor mu říká, že je to vůči Nikol strašně necitlivé, „Neuvědomuješ si to? A co máma? Plánuješ se s ní vůbec rozloučit?“; mimo to také plánuje odjet otcovým autem, které prý teď už samozřejmě nebudou potřebovat, máma neumí řídit; Libor řekne, že je to celé absurdní; Jiří beze slova odejde, balit si věci a shánět Dominika; nemůže ho ale dlouho najít, než ho objeví za domem hrát si s nějakým cizím psem; jdou zpátky do domu a Jiří hledá klíče od auta, prohledává kuchyň, chodbu, u stolku, který v noci Dominik převrhl, říká skoro rozčíleně: „Vždycky byly tady, sakra…“; pak to vzdá, vezme zavazadla a volá na Dominika: „Tak nic, jedeme autobusem.“; ještě zajde zpátky do místnosti a bleskově se rozloučí s otcem;

31

Jiří jde s Dominikem do vesnice na autobus; na zastávce se podívají, kdy to jede; sednou si na lavičku a čekají; Jiří si zapálí a přemítá; chvíli poté, co dokouřil, autobus přijíždí; Dominik: „Už je tu. Pojď.“, ale Jiří pořád sedí a mlčí; autobus zase odjede, Dominik nechápe, co se děje;

32

Oba se vrací zase do domu, Jiří hledá Libora a ptá se ho, jestli už mluvil s Nikol a co jí řekl; „Nic. Ještě se nevrátily.“, Jiřímu jakoby se ulevilo, začne znovu vybalovat věci; Libor po chvíli dodá: „Táta umřel.“;

KONEC