Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOkružní plavba
Autor
Bohouš Krejza
Ten týpek je fakt divnej. Je skoro čtyřicet stupňů a on má na sobě kostkovaný sako (pod ním tričko Sex Pistols) a černý tesilky, na zadku žalostně prošoupaný. Vypadá jako Orangutan. Ruce má svěšený skoro ke kolenům a z nohavic mu čouhaj semišový mokasíny, nejmíň jedenáctky. Prohrabuje si svý prořídlý vlasy obludně dlouhejma a křivejma prstama a vzhlíží k nebi. Nakonec jeho oči, zapadlý v temnejch důlcích, spočinou na malý holčičce v tyrkysovejch šatech. Při pohledu na ni se jeho kamennej ksicht drtí do směšnýho úšklebku. Dívku to neodrazuje. Dál se na něho usmívá. Z jejího hedvábnýho šátečku čouhaj dva roztomilý copánky připomínající ocásky bílý Činčily.
„Tak už pojedeme?“ vyzývá andílek Orangutana.
Ten něco zamumlá a pak na půl huby říká:
„Vítejte na mé lodi Atlantis.“
Následuje výklad o smradlavým jezeru, po kterým se zrovna táhnem jak šnečí sliz.
Kdybych neslyšel motor, myslel bych si, že je ta herka nepojízdná.
Sleduju holčičku, jak si nebojácně sedá na příď. Ten podivnej kapitán si nemůže nevšimnout bílejch kahotek, který zářej pod šatičkama jako nedočkavej měsíční srp na denní obloze.
„Dáš mi?“ ptá se ho a ukazuje na balík kulatejch žvejkaček, který má položený u kormidla.
Kapitán jednu vyndavá a vkládá ji mezi svoje rozšklebený mamutí pysky. Holička se ušklíbne a pokrčí útlejma ramínkama. Maj barvu zralejch nektarínek. Určitě hicujou jak rozpálený kamna.
Kapitán si dává loka z pomačkaný pet láhve, přičemž dívku po očku sleduje. Závan větru jí hladí copánky. Měsíc mezi jejíma nohama dál neúnavně svítí. Svaly na kapitánově sanici se pod tíhou náruživýho přežvykování zlověstně napínaj.
K přídi míří žena s tříletým chlapcem. Sedaj si vedle holčičky. Kapitán si dává další doušek vody. Na svojí obří hlavu nasazuje čepici, která ji za žádnou cenu nemůže pokrejt celou. Připomíná spíš jarmulku s kšiltem. Napadá mě, že skutečnej majitel lodi už hnije na dně jezera a my ho budeme brzy následovat.
„Mám doma takovýho plyšovýho pejska a ten chodí a štěká,“ říká holčička paní s chlapcem. Chlapec vypískne radostí, jako by toho jejího plyšáka viděl, jako by ho držel v náručí. Zamyslím se nad tou nekonečnou dětskou představivostí, dokud si nevšimnu, že kapitánův pohled opět spočinul na dívčinejch vnadách. Sahá po další žvejkačce, zatímco jeho oči zalitý ve žlutým bělmu bloudí po měsíci jako kosmonaut. Zkoumá každičkej záhyb na jeho povrchu, každičkou stopu po moči, malou oděrku na vnitřní straně pravýho stehna, hebký bílý chloupky na… užuž se chystám říct, ať si tu sukýnku kouká stáhnout, když vtom kapitán zvolá:
„Po pravý straně můžete vidět nudy pláž!“
Účastnící plavby se neženýrujou. Vytahujou foťáky a snažej se co nejlíp zaostřit ohanbí naháčů. Chudák dívenka neví kam s očima. Vidí všechny ty ptáky a chlupatý kundy a říká si: Cože, takhle mi má zarůst?
Začíná mi bejt šoufl z vedra. Navíc ke mně doplouvá závan kapitánova zatuchlýho potu.
„Vy jste tu na dovolený?“
Žena holčičce přikývne. Ta s nelibostí sleduje kapitána, jak si dává poslední žvejkačku. Orangután kroutí pyskama. Jeho sanice připomínaj naběhlej žalud a holčička, jako by mi četla myšlenky, hladí podlouhlej klakson, co jí trčí u hlavy.
„Zatrub,“ přikazuje kapitánovi. Lodí proletí pronikavej zvuk. Chlapec se leká a dává se do pláče. Žena ho odvádí ke zbytku poslušně sedících turistů. Holčička se spokojeně roztahuje na právě uvolněný místo. Kdyby věděla, co se honí v kapitánově nečistý hlavě, určitě by tak vyzývavě nedávala nohy od sebe. Nejradši bych si sednul k ní a ujistil ji, že se ničeho nemusí bát, že pokud tady budu já, nic se jí nestane, ale je příliš pozdě. Plavba končí.
„Děkujeme vám za pozornost a zase někdy nashledanou,“ říká suše kapitán, když loď naráží na břeh.
Holčička vystupuje jako první.
„Počkej na mě,“ volá za ní kapitán, „koupím ti ty žvejkačky.“
Dívka přikyvuje. Běží do parku a sedá si na lavičku. Jdu za ní. Usmívá se a se mnou se točí svět. Musím se sednout. Když popadnu dech, říkám:
„Ty žvejkačky ti koupím já.“
Nechápavě se na mě podívá. Špičkou prstu se dotýkám jejího stehna. Sálá z něj spalující teplo a já hořím jako kus papíru.
„Tati!“
Nade mnou stojí kapitán. Na souši vypadá ještě mohutnější. Dávám si ruce do klína, abych schoval erekci. Pokouším se o úsměv, ale slzy, který mi tečou po tvářích, tomu nedávaj moc šancí. Čekám, co bude. Kapitán nastavuje svojí orangutaní tlapu. Holčička se jí poslušně chytá. Odchází. Za chvíli jsou pryč... všechno je pryč.
Vstávám z lavičky a opírám se o dřevěný zábradlí. Pode mnou se perou nenasytný kapři o zbytky rohlíku, co jim tam turisti naházeli. Kroutí se jak hadi a třou o sebe svejma slizkejma šupinama, žábry plný špíny a bahna. Při pomyšlení, že si na těch zrůdách bude o Vánocích pochutnávat většina národa se mi zvedá žaludek. Zvracím do vody a kapři se nenechávaj dvakrát pobízet.